Mezinárodní předvečer války

Již v předchozí kapitole jsme vyslovili myšlenku, že první světová válka nebyla předem vědomě připravenou superválkou rozpoutanou v zájmu jednoho státu a již vůbec ne imperialistickou válkou, za jejíž rozpoutání nesl výlučnou odpovědnost agresivní německý expansionismus, jak tvrdila marxistická historiografie. O odpovědnosti Německa jsme již mluvili, budeme zvažovat i odpovědnost dalších členů Trojspolku, jakož i averzi mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem. A přitom zkoumáme i potenciální válečné cíle všech zemí, které se v tomto velkém konfliktu střetly. Vždyť do té doby přece platilo známé Clausewitzovo heslo, že „válka je pokračování politiky jinými prostředky“.

Problematická je však „hranice začátku“ - které „entrée“ má začít rámovat počátek příčin vedoucích k první světové válce? Protože v historii „všechno souvisí se vším“, takovou hranici nejde přesně určit, nejde to ani přibližně. Vždy bude záležet na rozsahu práce, na jejím zaměření a na orientaci autora a jeho původu, který moment jako svůj začátek při zkoumání příčin vzniku 1. světové války zvolí.

Síla mocností či významných států se podle měřítek platných před námi zkoumanou válkou měřila (a mnohdy ještě měří) podle jejich vojenské síly. Samozřejmě nebylo to nikdy kritérium jediné, ale rozhodující. Co je vojenská síla, se většinou ukazovalo v bitvách a válkách, ale 19. století, které je v učebnicích označováno jako „století páry“, bylo i stoletím spalovacího motoru a ve svých posledních desetiletích i dosud nebývalého rozmachu nových zbraní a vojenské techniky. A s tím samozřejmě souvisely i nové, tomu odpovídající vojenské strategie a taktiky, které mnohdy stavěly na hlavu dosavadní vojenské poučky. Tyto nové taktiky a strategie si však generálové obou stran neosvojili a jejich vojenské myšlení zůstalo zakonzervováno u poslední války Francie s Pruskem v roce 1870.

I když jde o hranici nepřesnou, zvolíme za počátek našeho zkoumání příčin vzniku 1. světové války přelom století, tedy období doznívající „belle epoque“.

Konec 19. století a začátek 20. toletí byl doprovázen válkou v jižní Africe, která vstoupila do dějin jako Búrská válka. Války britského impéria proti holandským kolonistům z búrských republik neměly sice co dělat s vývojem v Evropě, ale jednu podstatnou souvislost s 1. světovou válkou měly. V těchto válkách byl poprvé ve válečném konfliktu použit moderní těžký kulomet vynalezený americkým konstruktérem Hiramem Maximem r. 1885, jakož i moderní pušky se zásobníky a děla se zpětným zákluzem, s rýhovanými hlavněmi a náboji s nejnovějšími třaskavinami a výbušninami. Ničivý účinek těchto zbraní však nebyl v Evropě náležitě oceněn a ani použití těchto kulometů v předchozí válce v Súdánu (1898-1899, bitva u Omdurmanu), kde kulomety zastavily všechny útoky a masakrovaly tisíce domorodců, nezměnilo nic na vojenském myšlení evropských generálů, zejména na jejich chápání vojenské taktiky a strategie.

Jednou z událostí vedoucích k dalšímu zvýšení mezinárodního napětí byla tzv. „agadirská krize“, přesněji druhá agadirská krize nebo také nazývaná „skok Panthera do Agadiru“, vyvolaná vplutím německého dělového člunu SMS Panther do marockého přístavu Agadir. V Maroku, politicky citlivé „seismografické“ oblasti, kde se střetávaly zájmy Španělska, Francie a Německa, se zkřížily zájmy Francie a Německa, které od poslední vzájemné války nabývaly stále intensivnější averze. V Maroku, tradiční zemi francouzského zájmu, ale také španělského a nově i německého, byly vztahy mezi těmito zeměmi upraveny tzv. „algeciraskou smlouvou“ (1906), která obnovila autoritu sultána a stanovila podmínky, za kterých mohlo dojít k intervenci Španělska a Francie v Maroku. Uzavření této smlouvy bylo jedním z oněch zárodečných konfliktů, ze kterých vyrůstalo napětí mezi budoucími protivníky Velké války.

Podmínky jejího uzavření již tehdy postavily proti sobě budoucí soupeře ve Velké válce. Německo bylo totiž podpořeno pouze Rakousko-Uherskem, zatímco Velká Britanie, Rusko, Itálie a USA stály na straně Francie. Konkrétně se jednalo o stavbu dvou strategických železnic, na které v rozporu s uvedenou smlouvou nebyl vypsán veřejný konkurs, zatímco na straně druhé úplatný marocký sultán Mulaj Háfid přenechal v r. 1909 velké důlní koncese firmě bratří Mannesmanů v oblasti, kde již těžila francouzská společnost Union des Mines. Tento hospodářský konflikt vyvolal i konflikt vojenský, francouzské jednotky obsadili hlavní město Maroka Fás, což v Německu vyvolalo hlučnou odezvu. Radikálové mezi německými politiky požadovali obsazení celého západního Maroka a vytvoření německé kolonie z této jeho části a rovněž bratři Manesmannové se dožadovali vojenské ochrany. Císař Vilém II. věrný svému politicky nešikovnému talentu v této situaci poslechl rady svého nového státního tajemníka a poslal do Agadiru dělový člun následovaný další válečnou lodí, lehkým křižníkem Berlín. Ani nový říšský kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg, který vystřídal von Bülowa, nedokázal této příkré reakci zabránit.

Francouze to polekalo, protože Maroko pokládali za přímou součást svého vlivu v severní Africe, a německý počin museli tedy pokládat za přímou agresi proti Francii. Podobně tomu bylo s Anglií, pro ni znamenala „politika dělových člunů“ v této části Afriky, jakkoli nešikovná, přímé ohrožení Gibraltaru. A nejen to, akce byť jen dělového člunu byla Angličany považována za projev ambicí německého námořnictva postavit se britskému válečnému loďstvu. Výsledek tohoto konfliktu byl, jak jsme již naznačili, jedním z momentů formujících protilehlé tábory, v případě Francie se Německu podařilo ji zastrašit, v případě Velké Británie ji probudit. Nečekaným důsledkem tohoto probuzení bylo povolání Winstona Churchilla do funkce prvního lorda admirality (ministra námořnictva).

Jeho nová funkce měla souvislost i s dalším krizovým momentem, námořním soupeřením mezi Velkou Británií a Německem. O tom vzhledem k časové ose této práce později. Největší význam však měla odezva tohoto konfliktu v Německu. Přestože se Německo mohlo považovat za vítěze, tak německá generalita hodlala vytěžit z tohoto střetnutí více. Německá generalita toužila po velké válce; co se jí nepodařilo v bosensko-hercegovinském konfliku, měl nyní vyprovokovat dělový člun. Vyjadřuje to dopis náčelníka německého generálního štábu generála von Moltkeho jeho rakouskému kolegovi Conradu von Hoetzendorfovi. “V tomto soukromém dopise se smím vyjádřit, že jako Vaše Excelence i já velmi lituji, že unikla příležitost, která se za tak příznivých podmínek jen tak brzy nenaskytne“, postěžoval si Moltke dne 14. září 1909.

Bojechtiví generálové byli připraveni vyřídit si účty s Anglií a Francií. V Německu „nezdar“, či spíše opatrnost politického vedení (von Bülow) vedla až k vnitřnímu konfliktu vyvolanému připraveností pro válku válečné strany a přirozenou rezervovaností politiků. Svědčí o tom ještě jeden citát: „Tato neblahá marocká historie,“ psal von Moltke v srpnu 1911 Conradovi do Vídně, „mi začíná lézt krkem … jestliže se z této aféry opět odplížíme se staženým ocasem, jestliže se nevzchopíme k energickému požadavku, jenž jsme připraveni vynutit si mečem, pak si zoufám z budoucnosti německé říše. Pak odejdu.“ Toto napětí mezi civilní a válečnou stranou zmizelo na přelomu let 1911 až 1912, kdy se vedení říše „sjednotilo“ a kdy císař Vilém II. po odchodu von Bülowa a po předčasné smrti Kiderlen-Wächtera v prosinci 1912 začal osobně řídit německou zahraniční politiku. Se všemi důsledky, které vyplývaly z jeho cholerické a impulsivní povahy, z jeho ješitnosti a narcismu a také z jeho omezenější inteligence.

To vedlo k unáhleným, zbrklým a často i protichůdným rozhodnutím, kterými se do zahraniční politiky promítaly především zájmy vojenské složky vedení státu, která rychle získala převahu nad civilisty, kteří ztráceli vliv na formování zahraniční politiky. Novému kancléři Bethmanu Hollwegovi a novému osazenstvu ministerstva zahraničí na Wilhelmstrasse nezbývalo než se podrobit. Tato militarizace zahraniční politiky a vytváření zahraniční politiky vojáky, kterým na rozdíl od složitostí a fines zahraniční politiky včetně potřebných zkušeností bylo vše jasné a kteří mimo jiné podléhali psychologickému fenomenu tzv. kognitivní disonance, tj. zaměňování svých přání a představ za realitu, byla jedna z příčin vzniku válečného konfliktu, kterému bylo přisouzeno adjektivum „velký“. Tuto skutečnost umocňovala navíc nekontrolovatelnost takových rozhodnutí a navíc i jejich sankciovatelnost císařem, jehož naturelu, jak jsme již uvedli, bylo myšlení a rozhodování generálů tak blízké.

Dalším z krizových momentů, který se podílel na profilování mezinárodní situace vedoucí k „Prakatastrofě 20. století“, jak ji označil Georg F. Kennan, byla bezesporu bosenská krize. Toto velké téma počátku 20. století rozehrálo všechny partie, které se jen o několik let později spojily v jednu velkou příčinu Velké války. Zde už nešlo jen o vznikající napětí mezi budoucími válečnými protivníky, ale o přímé střetnutí obou příštích primárních válečných stran. Toto téma je nejen v české historiografii dobře popsáno, ale i ve stovkách knih zahraničních historiků. Nebude proto naším úkolem se tomuto tématu specielně věnovat, avšak je třeba tento konflikt zmínit, neboť představoval v prenatální podobě již konflikt mezi přímými účastníky, respektive prvními soupeři ve Velké válce – Rakousko-Uherskem a Srbskem.

U anexe Bosny a Hercegoviny šlo o doznívající „koloniální“ akt – obsazení cizího území, popřípadě území sporného nebo s nejasným právním statutem sledujícím klasický „imperialistický“ motiv – rozšíření nebo „obohacení“ vlastního mateřského území o další zemi, popřípadě državu. Vlastní anexi, o které budeme dále psát, předcházel i spor o Makedonii, zastrčený kout v Evropě, ve kterém se, jak uvádí Hlavačka, „do konce 19. století rozvinulo rozsáhlé soupeření Srbska, Bulharska a Řecka v oblasti „získávání duší“, tj. na poli školství a náboženství.“ Situace se zde nakonec tak zkompIikovala, že Rakousko-Uhersko a Rusko se rozhodly uskutečnit rozsáhlé reformy, nakonec však ztroskotaly na změněném poměru sil poté, co Rusko zůstalo poražené na válečném poli s Japonskem.

I zde se jednalo o klasický spor o „dědictví“ po osmanské říši. To však, jak to u dědictví bývá, bylo velmi komplikované. Novopazarský sandžak nebo také sandžak Novi Pazar, území oddělené od Bosny, úzký pás obývaný převážně muslimy, nabylo strategický význam vybudováním železničního spojení, na jehož vybudování si podle Berlínské dohody z r. 1878 činilo právo Rakousko-Uhersko. I železnice z Vídně do Istanbulu, po které šel rakousko-uherský export na jihovýchod, procházela Srbskem. Železné koleje, které v druhé polovině 19. století začaly protkávat Evropu, do jisté míry měly Rakousku a Německu vynahradit námořní převahu Velké Britanie. Přímo symbolem expanze císařského Německa se stala železnice Berlín – Bagdád, kterou tvořila trasa Hamburk – Berlín –Praha – Vídeň – Budapešť – Bělehrad – Sofie- Istanbul – Ankara – Bagdád – Basra, která měla zajistit přístup k bohatství Orientu. Jak plánovala německá publicistika, jednalo se o vytvoření linie od Helgolandu do Perského zálivu, ze které byla do roku 1914 uvedena do provozu souvislá dráha až do města Konya v jihozápadním Turecku.

Je jasné, že se Velká Britanie touto železnou osou musela cítit ohrožena. Uvedená trasa Berlín – Bagdád – Káhira totiž přímo zasahovala do britské linie Kalkata – Káhira – Kapské Město, čímž byly ohroženy britské sféry vlivu jako Indie, Střední východ a Afrika. Bezprostředně byl ohrožen i Suezský průplav, jakož i strategické námořní spoje z Evropy do Asie. Strategickým cílem Německa bylo nejprve vytvoření Mitteleuropy, ovládnutí Pobaltí a Balkánu, odříznutí Ruska od Baltského a Černého moře, proniknutí na Střední východ a do Indie, opanování Suezského průplavu a vytvoření německého prostoru ve střední Africe. Nešlo ale jen o ohrožení Velké Británie; Německo a Rakousko-Uhersko chtěly zároveň zatlačit Rusko dále na východ od hranic Východního Pruska a ovládnout Pobaltí a omezit ruský vliv na Balkánu, který svojí strategickou polohou představoval důležité spojení do Malé Asie a dále na Střední východ, i do severovýchodní Afriky. Jak uvádí Petr Prokš (Konec říše Hohenzollernů – politika císařského Německa vůči carskému a sovětskému Rusku 1914 až 1918, Naše vojsko 2010, str. 183), „…pro naplnění mocenských představ Berlína však bylo třeba nejprve vyřadit carské Rusko, které ohrožovalo východní hranice Německa a Rakousko-Uherska a osobovalo si roli ochránce Slovanů proti expanzi habsburské říše na Balkáně. Současně zejména Německo usilovalo již o trvalé okleštění Francie a posléze o vítězství nad osamocenou Anglií.“

Rakouská monarchie, která trpěla odstředivými tendencemi nerakouských národů a která se dosud plně nevzpamatovala z vítězství velkoněmecké orientace nad maloněmeckou, si potřebovala posilovat své sebevědomí a rakouská zahraniční politika jí k tomu hledala cestu. Přes Francii ji měla mnohem snazší než přes V. Británii. O tom svědčí např. citát z francouzského listu L´Eclair ze dne 7. října 1908, jak jej přetiskuje Aleš Skřivan: „Ve všem jednání, které předcházelo nynějším balkánským událostem, dávalo Rakousko najevo svou nezlomnou životní sílu. Jeho obranná diplomacie, za níž je v záloze dobrá armáda, stála na výši dalekosáhlých záměrů. Svobodný pán Aehrenthal během několika měsíců vykonal dvakrát podivuhodné dílo. Rakousko-Uhersko dokazuje ve středu Evropy, jaká síla rovnováhy, jaká zmírňující energie náleží k jeho historickým úkolům.“ Skřivan poukazuje na absurdnost této chvály v době, kdy ruský ministr zahraničí přivezl do Paříže plno stížností na věrolomnost rakouského ministra ve věci změny statutu Úžin (Dardanely a Bospor). Aniž bychom se zabývali podrobněji těmito složitými zahraničně politickými jednáními, konstatujme, že Rakousko-Uhersko, které se za několik let stane tím slabším, či spíše nejslabším článkem Trojspolku přeměnivšího se zakrátko na „Dvojspolek“, si potřebovalo posilovat své zahraničně imperiální ambice; podvědomě právě z vědomí své mocenské slabosti a tušeného konce. Tímto posílením byla právě anexe Bosny a Hercegoviny, v nichž od Berlínského kongresu vykonávalo správu Rakousko-Uhersko.

Aniž bychom na tomto stavu rakouské monarchie chtěli rozvíjet další teorie, zejména ve vztahu k českým zemím, tak bylo zřejmé, že se v nich nepodaří jazykovou otázku vyřešit. Jazykový problém se totiž výrazně politizoval, což vlastně trvalo až do konce monarchie. Snahy vídeňské vlády o rozšíření českého jazyka v úřadech byly vždy smeteny německými nacionalisty. Česko-německé spory se tedy jen dál vyhrocovaly a dospěly do stadia naprosté „přepolitizace“ v takové míře, že je nebylo možno racionálně řešit. „Národní – tedy svým způsobem menšinová otázka tak v podstatné míře zablokovala ústavní fungování státu.“

Východisko z této patové situace mohla přinést jen nějaká mimořádná situace, která by oslabila či posílila jednu ze stran tohoto sporu. Jak se ukázalo, stala se touto událostí Velká válka. Tu nejvíce přivítali němečtí nacionalisté, protože touto válkou se měl konečně rozhodnout onen velký boj s neněmeckými národy monarchie, boj mezi slovanstvím a germánstvím. Válka měla tedy rozhodnout i o rozvrácených - sociálně i národnostně - vnitropolitických poměrech a o konečné nadvládě německého živlu.

Velkoněmecké kruhy ovšem ani toto vítězství v Rakousku nemohlo uspokojit, měli před sebou vizi Velkého Německa, tzv. „Hegemonie in Mitteleuropa“, a vytvoření jednotné říše od Baltu k Jadranu, jejíž měly být české země neoddělitelnou součástí. Ideologickým základem vytvoření tohoto německého vojenského, politického a hospodářského prostoru, bylo dílo Bedřicha Naumanna „Mitteleuropa“ vydané v r. 1916, které programově vyjadřovalo velkoněmecké plány na přetvoření střední Evropy.

Dokončení zítra