30.5.2016 | Svátek má Ferdinand






HISTORIE: My nebudeme spát...

3.1.2015

Kdo byl princ Maurice Viktor Donald Battenberg, poručík britské armády, kdo byli Battenbergové, jaké jsou dějiny jejich rodu a příbuzenské svazky jejich členů s ruskou carskou rodinou, německým císařem Vilémem a s anglickou královnou Viktorií, která zemřela ještě jako příslušnice rodu Saxe - Coburg- Gotha, neboť teprve od r. 1917 převzal tento německý rod angličtější jméno Windsor? Kdo to padl na samém začátku války 27.10. 1914 při přestřelce u belgického města Zonnebeke nedaleko Ypres? Angličan, Němec nebo Rus? A kde je pochován?

S touto hádankou jsme vyjeli z Prahy v srpnu roku 2012 přes Německo nahoru do Belgie a Holandska na tamější bojiště obou světových válek. Zvláště jsme měli namířeno do oblasti mezi městy Yper - Zonnebeke - Passchendeale, kde se v Belgii odehrály bitvy o Flanderská pole, jež se stala legendou ve vojenské historii a která vstoupila do historie i jako čtyři bitvy o Yper. Zájemci o historii Velké války vědí, že zde byly svedeny jedny z největších bitev této kruté války. Bitvy však nelze měřit jen počtem mrtvých, ani rozsahem válečného území, ale také obtížností bojů. Abychom si o tom mohli učinit představu, tak právě Yper a Passchendaele patří k těm nejhroznějším symbolům. Bitvy o Flanderské pole se totiž neodehrávaly na zemi, ani ve vzduchu a dokonce ani ne na moři, ale v bahně.

Vlčí máky

Nakonec jsme našli mezi desetitisíci hroby ten, který jsme hledali, a vedle něj i vlčí mák, symbol válečných veteránů. Jak se jím stal? Podle slavné básně „In Flanders Fields“, kterou právě zde na flanderských polích napsal kanadský chirurg John Mc Crae:

In Flanders fields the poppies blow
Between the crosses, row on row…

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanóny jen svojí píseň řvou.
My už však nevstanem a je to možná zdání,
Že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.

Vojenský lékař John McCrae ji složil v květnu 1915 po jedné z yperských bitev. Ani jako chirurg si nemohl zvyknout na útrapy a bolest raněných vojáků. Svoji bolest mírnil psaním básní. Zvláště se ho dotkla smrt přítele a bývalého žáka, poručíka Alexise Helmera. Očitý svědek seržant Cyril Allison napsal, že toho rána, kdy vál jemný východní vítr, se vlčí máky mezi hroby jakoby vlnily. John McCrae svou bolest vepsal do básně, ale papírek s ní zahodil. Kolemjdoucí důstojník jej však zvedl a verše jej tak zaujaly, že je poslal do Anglie a časopis Punch je publikoval 8. prosince 1915 ještě pod názvem „My nebudeme spát“…

Proč se vlčí mák stal symbolem Dne válečných veteránů, který se slaví již od roku 1919? Báseň se dostala do rukou americké členky asociace „Mladí křesťané“ paní Moiny Michael a inspirovala ji k myšlence učinit z květu vlčího máku poetický symbol obětí tohoto celosvětového válečného konfliktu. Poprvé tuto svoji představu uskutečnila v USA v roce 1920, kdy symbol vlčího máku přijali američtí veteráni a v roce 1921 jej její francouzská následovnice madam Anne Guerin rozšířila mezi kanadské a britské legionáře. Ve stejném roce se ke znaku vlčího máku přihlásila i Austrálie. Dnes můžeme spatřit květ vlčího máku při oslavách Dne válečných veteránů ve většině demokratických zemí, které byly zataženy do světových válek. Tradice nošení vlčího máku se podplukovník John McCrae nedožil, zemřel na zápal plic rok po skončení války.

A ještě jedno vysvětlení, proč právě vlčí máky. Po celou historii válčení se říká, že právě na bojištích a na hrobech jako symbol krve vždy vyraší rudé vlčí máky. Vysvětlení je jednoduché: vlčí máky kvetou v době, kdy jiné rostliny v okolí jsou mrtvé. Semena vlčích máků odpočívají v půdě řadu let a když nejsou nablízku konkurenční rostliny, vyraší. A právě půda na bojištích rozbrázděných a přerytých bombami a granáty, se silnou koncentrací vápence ze zdevastovaných budov, působila jako katalyzátor pro vyrašení vlčích máků. V květnu 1915, kdy McCrae psal svou báseň, rozkvetlo množství vlčích máků, jaké zde předtím nikdo neviděl.

Ale ještě jednu roli hraje vlčí mák v básni. Mák je známý jako symbol spánku. Poslední verš básně tomu napovídá:
„... my nebudeme spát, ačkoliv máky rostou na polích flanderských.

Flanderské inferno

V průběhu 1. světové války (do druhé světové války nazývané Velká válka) byly v okolí starobylého belgického města Ypry (vlámsky - Ieper, francouzsky - Ypres) sváděny úporné boje. Flandry, kde se Ypry nacházejí, byly posledním územím Belgie, které se Němcům nepodařilo plně obsadit. Spojenečtí vojáci zde tvrdě bránili tento strategicky důležitý kus země před přístavy na pobřeží Lamanšského průlivu, jako byly Dunkerque a Calais. Kolem Yper se odehrály čtyři velké bitvy, z toho dvě z nich v prvním roce války.

Nejznámější z výše uvedených čtyř bitev je tzv. třetí bitva o Yper nebo také Bitva o Passchendaele. Na spojenecké straně se jí účastnily britské, kanadské, novozélandské, jihoafrické a francouzské jednotky. Ofenzíva byla zahájena dne 6. června 1917 a jejím cílem bylo překonat německou obranu u městečka Passchendaele a poté rozšířit průlom až k belgickému pobřeží a obsadit tamější přístavy (o kterých se Britové mylně domnívali, že slouží jako německé ponorkové základny). Zároveň měl tento útok odlehčit francouzským úsekům fronty, které byly v té době ještě před příchodem amerických vojáků na frontu blízko k úplnému zhroucení.

Přesto, že bylo počasí v době bitvy poměrně příznivé, stalo se Passchendaele synonymem pro smrt a utrpení v blátě. Celý region Flander se nachází na podmáčené půdě s vysokou hladinou spodní vody a naprostá většina odvodňovacích kanálů byla zničena dlouhodobou bojovou činností obou stran. Navíc bylo území několikráte úmyslně zaplaveno. Všechna střetnutí v okolí Yper se tak odehrávala v močálech, které nevysychaly ani v období letního sucha. Navíc těžká dělostřelecká příprava Spojenců přeorala terén takovým způsobem, že se změnil na bezedné moře tekutého bahna. Představa o něm selhává, jen fotografie bojiště v museu v Passchendeale ukazují, že i moře bahna může být nekonečné a jeho vlny se podobat mořským. Tato palba však Němcům příliš neuškodila, neboť jejich jednotky byly dobře skryty v kvalitně postavených zákopech a betonových bunkrech.

Po více než pěti měsících a po dobytí Passchendaele se spojenecký útok vyčerpal a zastavil. Skutečný rozsah obětí obou stran zůstává dodnes sporný, avšak střízlivé historické odhady hovoří o 450 000 padlých a zraněných spojeneckých vojácích a 270 000 německých. Postup o 8 kilometrů za cenu 140 000 zmařených lidských životů byl pokládán za úspěch. Paradoxní a tragické na celé bitvě je to, že o čtyři měsíce později (v průběhu tzv. čtvrté bitvy o Ypry) Němci ztracené území znovu dobyli zpět. A to v průběhu pouhých tří dnů.

Passchendaele je otřesným dokladem úplné nesmyslnosti celé Velké války a projevem strategie pohrdající životy vlastních vojáků. Obrovské počty obětí, takticky bezvýznamné územní zisky a otřesné podmínky, ve kterých boj probíhal, se staly odstrašujícím příkladem děsivosti moderní války.

Fotografie Passchendaele ukazují něco, čeho nedosáhla ani druhá světová válka. Ve městečku skutečně nezůstal kámen na kameni. Žádné stojící trosky zdí, žádné kusy zdiva, nic – jen hromady suti. Kostel s věží se lišil od ostatních domů jen tím, že jeho hromada suti byla větší než ostatní. V Yper tomu bylo podobně, jen trosky zdí radnice zůstaly stát. Obě města se na první pohled liší od ostatních belgických měst. Všechny domy jsou nové, sice již sto let, svým vzhledem se díky jinému použitému stavebnímu materiálu odlišují od patiny stáří domů v jiných městech.

A náš princ? Ještě v Praze jsme si přečetli, že byl vnukem britské královny Viktorie, synovcem německého císaře Viléma II. a bratrancem ruského cara Mikoláše II. Tedy příbuzným z obou válčících stran. Nestačilo tedy, aby je objel a řekl: babičko, strejdo a bratranče, domluvte se a přestaňte válčit? Teprve desítky hřbitovů se stovkami tisíců pomníčků a křížů nás přesvědčily, jaká by to byla absurdní myšlenka.

Najít hrob

jednoho vojáka je horší než hledat jehlu v kupce sena. Ještě v Praze se to zdálo jasné. Ve Francii hledám vojenskou historii podle podrobné mapy bojišť první světové války vydané v knize formy autoatlasu, složené z očíslovaných stran, která mi dosud, byť v němčině, byla perfektním vodítkem. Jako německá kniha samozřejmě preferuje německou armádu, ale korekci účelového psaní a historického lhaní, si provádím sám, vycvičil jsem se k tomu v socialistickém dějepise.

Zjistil jsem v ní, že po výjezdu z Yper na Zonnebeke ještě na kraji města je britský hřbitov, na kterém je pochován náš trojpříbuzný princ, který mohl ten konec války domluvit, kdyby zorganizoval příbuzenský dýchánek. Kvůli této jednoduché informaci jsme nespěchali, v Yper jsme si v radnici, po válce znovu postavené, prohlédli nově instalovanou expozici Musea bitvy o Flanderská pole. Byla lepší než ta předešlá, kterou jsem viděl před deseti lety. Ta stará byla taková komorní, ta nová supermoderní, plná audiovizuálních vjemů, které však nezakrývaly tragiku války. Nejdojemnější byly postavy lékařů, zdravotních sester a raněných, které se postupně objevovaly na promítací ploše a bez emocí vyprávěly, co prožívají v polní nemocnici. V nemocnici plné bláta, kde chirurgové v zakrvácených pláštích jak na jatkách řezají a porcují lidská těla. A sestry se snaží tišit bolest omdlévajících vojáků.

Po krátkém obědě u stánků na náměstí nás čekala cesta dolů do Francie s krátkou zastávkou na pořízení fotky hrobu prince Battenberga. Když jsme opouštěli Yper silnicí N332 na Zonnebeke, museli jsme učinit malou objížďku kvůli opravě kanalizace, která nám však nezabránila pokračovat po této silnici. A skutečně, hned jsme objevili hřbitov a náhrobky byly na první pohled britské. Náhrobky britských a kanadských vojáků mají charakteristický obdélníkový tvar, jehož horní hrana je vyklenutá do mírného oblouku. U britských vojáků je tu vždy tradiční znak jejich jednotky a pod ním její název, Kanaďané na nich mají vytesaný javorový list. Náhrobky mají mnohem podrobnější označení než americké kříže: Je na nich uvedeno vojenské zařazení, název jednotky, často i dedikace od rodiny nebo dokonce vojákovy vlasti. To bývá v případě neznámých vojáků a osamocených nebo těžko zjistitelných jedinců. Areály hřbitovů jsou oproti americkým méně nápadné a výpravné, mají však v sobě silný náboj úcty a vděčnosti k padlým a historické tradici. Na těchto hřbitovech často nalézáme nejen hroby vojáků Commonwealthu (Britů, Kanaďanů, Australanů, Novozélanďanů apod.), ale i Poláků, Čechoslováků, Holanďanů, Rusů... prostě všech, kteří padli pod britským velením, byť v národních armádách. Jejich náhrobky mají zase svůj charakteristický tvar.

Přehoupl jsem se přes nízkou cihelnou zídku hřbitova a šel na druhý konec obdélníku plného bílých obelisků – tam podle mapové knihy měla být zadní branka ze hřbitova a před ní osamocený náhrobek poručíka Maurice Viktora Donalda Battenberga. S připraveným fotoaparátem jsem došel k brance, jenže tam nebyl osamocený náhrobek, ale náhrobků pět, šikmo v řadě, ale odděleně od ostatních bílých řad. Už jsem vícekrát hledal ve Francii vojenské hroby, prakticky to dělám každý rok, jsou na dvou tisíci vojenských hřbitovech, takže mi bylo hned jasné, že na krátkou zastávku mohu zapomenout. Bude to zase past. Vracím se ke vchodové brance přečíst si jméno hřbitova – Menin Road Cemetery. Je to jasné, znovu čtu v mapě, Menin Road je cesta, vlastně silnice, která vede od Menin Gate v Ypres a my jsme po výjezdu přesně, jak je uvedeno v knize, narazili na náš hřbitov. Ale princ zde není! Asi hrob přemístili. Ale kam? Do Anglie, Německa nebo Ruska? Ale třeba jsme měli ještě jet dál. Co to znamená – hned po výjezdu z Yper? Jasně, hřbitov bude dál.

A taky byl. Sice ne hned po výjezdu, ale dál po výjezdu, ale věřte německé mapě. Válku prohráli a teď dělají z britských hřbitovů bludiště, aby nikdo nenašel ty, kteří je porazili. Tím hřbitovem je Potijze Burial Ground Cemetery. Plný britských náhrobků, běžím na konec hřbitova, ale tam žádná zadní branka není. Mám ale spásný nápad. Na všech vojenských hřbitovech ve Francii je u vchodu schránka a v ní kniha se jmény všech padlých vojáků pohřbených na tomto hřbitově. Otvírám ji, hledám pod písmenem „B“, ale Battenberg zde není. Jedeme po Menin Road dál. Po několika stech metrech vidíme vojenské hřbitovy dva. Zase britské náhrobky. Nalevo i napravo. Konečně! Na jednom určitě bude. Nebyl. Ani na Potijze Chateau Wood Cemetery, ani na tom vpravo – Potijze Chateau Ground Cemetery.

Potřebujeme jet do Francie a ne hledat jeden hrob. Zjišťuji, že je po třetí hodině odpoledne, a začínám být nervózní. Pane poručíku Battenbergu, hlaste se. Kde zatraceně ležíte? Zastavuji a studuji mapu. Konečně je jasno. Vždyť z Yper vedou do Zonnebeke silnice dvě a jsou souběžné. Zavinilo to moje přehlédnutí. Tak tedy v Zonnebeke otáčíme a najíždíme na N37, po které se pomalu vracíme do Yper. Hřbitovů kolem silnice si nevšímáme, protože víme, že ten náš je po výjezdu z Yper - nyní tedy pro nás kousek před Yper. Opravdu, hned za prvními domky předměstí vidíme ukazatel do uličky plné zeleně. A tam, vlastně v takové zahradě, je malý hřbitůvek - Ypres Reservoir Cemetery. Tak konečně, ještě z auta vidím zadní branku. Jenže kde je osamocený náhrobek? Otvírám schránku a prohlížím seznam. Nic.

Vedle zahrady-hřbitůvku je rodinný domek a na terase stará paní. Zvědavě mě pozoruje. Hledáte nějakého příbuzného, volá na mě. Ano, lžu, prince Battenberga. Neví, o koho jde, ale ochotně nás informuje o dalších hřbitovech v okolí. Podívám se znovu na hodinky a vidím, že se den chýlí ke konci. Začíná se mě zmocňovat tiché zoufalství, které se mění v zuřivost. Nemohu odjet, aniž bych hrob nenašel. Nejde mi už o fotku, bude stejně tma, ale musel bych na svoji porážku celý rok myslet a za rok se sem vracet, a hlavně bych o princi nemohl psát.

Už nevěřím tomu německému průvodci a jedeme zpět do Zonnebeke a zastavujeme u každého britského hřbitova. Na hřbitovy nejdu, jen u vchodu prohlížím hřbitovní knihy. Nic, na žádném neleží. Až najednou, tak se to píše v detektivkách, mi hlavou bleskne myšlenka. Na začátek, na začátek. Ten krátký úsek rozkopané ulice jsme přece neprojeli. Přibližně 100 metrů. Chápu se průvodce. No jasně, jedno slovíčko jsem přehlédl. Slovíčko „v části“. V britské části hřbitova u výjezdu z Yper! Dojedeme až k Meningate, zaparkujeme auto a vyrážíme pěšky podél rozkopané vozovky. Po pravé straně se objevuje červená cihelná zeď a za ní vykukují stromy. Hřbitovní zeď.

Zrychluji, docházím k otevřené kovové bráně a na zdi je kovová cedulka: „Menin Road S Mil Cemetery“. Vcházím, je to civilní hřbitov, jdu cestičkou středem a už vidím bílé britské obelisky. Jsou v několika řadách, obklopené civilními hroby. Kde je branka? Hned vlevo, spojuje tuto vojenskou část s další civilní částí hřbitova. A před brankou vpravo je osamocený bílý obelisk se znakem pluku královských střelců a nápisem: Lieutenant Prince Maurice Victor Donald Battenberg, K C V O, King´s Royal Rifle Corps. Ve hřbitovní knize je ještě napsáno: „Killed in action at Zonnebeke 27.October 1914, Age 23, youngest son of Prince Henry and Princess Beatrice of Battenberg and grandson of Victoria, Queen of Great Britain and Ireland, Empress of India.“ Začali jsme verši, tak zde princi také nějaké zanecháme:

Na kopci, jejž léto pálí,
potůček mě uspával,
vtom však bubeník mi zdáli,
jako ve snu bubnoval.

V dáli blízko, nahlas, tiše
dolehne k nám ze silnic
potrava děl, v smutné pýše,
vojáci jdou smrti vstříc.

Ve světě se na bojištích
bělají kosti zabitých,
pěkní hoši, z bitev příštích,
nevrátí se nikdo z nich.

Ryku polnic odpovídá píšťal pronikavý hlas
řada za řadou se střídá:
zrozen z ženy, vstanu zas.

Alfred Edward Housman (1859 – 1936), britský básník a filolog



Diskuse


O. Roldán
4:40
5.1.2015

P. Kersch
12:25
4.1.2015

J. Štrobl
11:16
3.1.2015

R. Szewczyk
hm
11:00
3.1.2015

P. Vaňura
11:20
3.1.2015

R. Szewczyk
11:34
3.1.2015

P. Kmoníček
10:07
4.1.2015

R. Szewczyk
11:24
4.1.2015

D. Nowodny
18:09
4.1.2015

F. Matousek
8:58
3.1.2015

počet příspěvků: 13, poslední 5.1.2015 04:40









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.