27.3.2017 | Svátek má Dita






HISTORIE: Masakr v táborech Sabra a Šatíla

21.3.2017

V reakci na můj článek Erdogan: Proč nejsem překvapen mě jeden z diskutujících na Neviditelném psu (kde článek vyšel 17/3) obvinil z neobjektivity.

Pan JK doslova napsal:

Pan Stejskal správně říká, že v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatila vraždily falangistické milice. Neříká ovšem, že do těchto táborů milici pustila izraelská armáda, přestože tomu jako okupační síla měla v souladu s mezinárodními dohodami zabránit. Izraelci dobře věděli, co se stane, přesto nehnuli prstem. Namísto toho průběh masakru osvětlovali světlicemi, aby falangisté na své dílo dobře viděli. Jen z těchto detailů je vidět, jak pan Stejskal „objektivně“ informuje o faktech.

Chtě nechtě, musím se k celé záležitosti vrátit textem, který jsem napsal už jednou – před třemi roky.

Nuže tedy: to, co se stalo v táborech v polovině září 1982, nebyla ojedinělá událost, něco jako jeden krvavý exces v čase míru. Masakr nelze vytrhávat z celkového kontextu dění v regionu: v Libanonu zuřila občanská válka a probíhala izraelská protiteroristická operace Mír pro Galileu.

Nemusí to znít každému uchu libě, ale masakr v západním Bejrútu byl jedním z důsledků arabského odmítnutí plánu OSN z roku 1947 na rozdělení britského mandátu Palestina na arabský a židovský stát. Proto vznikla organizace PLO, jejímž cílem bylo ustavení státu pro palestinské Araby na území celé historické Palestiny.

To není výmysl autora tohoto článku, ale holá skutečnost. Důkaz: PLO byla ustavena v roce 1964, kdy Západní břeh byl součástí Jordánska a Pásmo Gazy pod správou Egypta. Kdyby představitelé PLO usilovali už v té době o vznik „Státu Palestina“ vedle židovského státu (tak jak o to údajně usilují dnes), museli by bojovat proti Jordánsku a Egyptu. Jim však šlo o likvidaci Izraele – a tomu odpovídaly veškeré jejich aktivity až do 90. let, kdy Arafat podepsal s izraelskými představiteli dohody z Oslo.

Palestinští Arabové jsou problematická entita a jejich organizace, ať už střechová PLO nebo jiné, jsou problematická uskupení; kde se vyskytují, tam dříve či později způsobí potíže, neb se chovají nestandardně (diplomatičtěji jsem se vyjádřit nemohl). Dění kolem jejich ambasády v pražském Suchdole na Nový rok 2014 (smrtelné zranění velvyslance při výbuchu nálože, kterou si tam instalovali sami) je malou ilustrací podporující tento názor. Své si s nimi zažilo Jordánsko: v roce 1970 došlo k otevřenému vojenskému střetu mezi královskou armádou a PLO, který vyústil v odchod palestinskoarabských teroristů do Libanonu. Tam se začali chovat stejně jako předtím v Jordánsku. Vytvořili stát ve státě a začali vojensky napadat severní Izrael. Vyzbrojeni byli víc než dostatečně. K útokům na sever Izraele nepoužívali kameny, praky, luky a šípy, nýbrž dělostřelectvo a raketomety.

Když se situace na severu Izraele stala nesnesitelnou a v Londýně byl palestinskoarabskými teroristy spáchán atentát na izraelského ambasadora Argova (první oběť v řadě z více plánovaných cílů), rozhodla se jeruzalémská vláda jednat. V červnu 1982 vstoupilo Obranné vojsko Izraele (IDF) do Libanonu. Cíl operace Mír pro Galileu byl v zásadě dvojí. Eliminace palestinskoarabského terorismu a normalizace vztahů mezi Izraelem a ústřední libanonskou vládou (v ideálním případě podepsání mírové dohody mezi oběma státy, což se ovšem nepodařilo).

Prvního cíle nicméně dosaženo bylo. Organizace PLO, její vedení a vojenské struktury (nikoli civilisté), byli nuceni v létě 1982 (odsun začal 21/8) Libanon opustit; sám Arafat zamířil do vzdáleného Tuniska. Pak se dosti nadějně jevil i druhý cíl. Taktéž v srpnu 1982 byl libanonským prezidentem zvolen křesťan Bašír Džamáíl, jehož Arafatova PLO považovala za nepřítele a od něhož si tehdejší izraelský premiér Begin sliboval podepsání mírové smlouvy. K tomu nedošlo, neboť 14. září 1982 zahynul Džamáíl při atentátu spáchaném palestinskoarabskými teroristy (jak se tehdy všeobecně soudilo).

Tím se na časové ose dostáváme těsně před onu krvavou událost v táborech.

Ačkoli od 21. srpna 1982 opustilo Bejrút na základě dohody zprostředkované americkým vyjednavačem Habibem na osm tisíc teroristů PLO, ukázalo se, že svět byl (opět) podveden. Zbytky ozbrojenců se i nadále ukrývaly – ano, v táborech Sabra a Šatíla. Vedení IDF, které v té době kontrolovalo jižní část Libanonu včetně hlavního města, opakovaně vyzývalo armádu centrální vlády, aby kontrolu nad palestinskoarabskými tábory v oblasti převzala. V několika případech k tomu skutečně došlo, nicméně po atentátu na Džamaíla libanonská armáda (LAF) tento proces zastavila.

Den po atentátu bylo dohodnuto mezi velením IDF v Bejrútu a křesťanskou Falangou, že její vojáci vstoupí do táborů, aby pátrali po teroristech PLO. Instrukce k této operaci dal sám Ariel Šaron, v té době izraelský ministr obrany. Je svědecky prokázáno, že izraelští důstojníci upozornili falangistické velitele, že ručí za to, že během operace nebudou ztráty mezi civilisty. Stejný pokyn vydal i Šaron – veliteli Falangy Hobejkovi řekl, že falangisté se musí chovat humánně. Podle svědectví Hobejkova osobního strážce Hátima nařídil masakr sám Hubajka „v rozporu s izraelskými pokyny“.

Proč Izrael jednal s Falangou? Protože byli v tehdejší válce spojenci (společným nepřítelem byli teroristé z OOP), protože teroristy bylo z podstaty věci nutné eliminovat (zejména po zavraždění demokraticky zvoleného prezidenta těmito teroristy), protože armáda centrální vlády nebyla s to se tohoto úkolu ujmout a konečně – protože jinou alternativou bylo, že tábory od teroristů vyčistí sama IDF, která se ovšem tímto způsobem vměšovat do libanonské občanské války nehodlala.

Vojáci křesťanské Falangy, nade vši pochybnost naplnění touhou po odvetě za smrt prezidenta, o níž byli přesvědčeni, že ji zosnovali nepřátelé z PLO, a také kvůli jiným starým křivdám (v dekádě 1972-1982 povraždili teroristé z PLO nejméně 30 tisíc Libanonců, z toho nemalá část byli tamní křesťané, proti nimž bojovali), nedbali na izraelské pokyny a v táborech se dopustili masového vraždění jeho civilních obyvatel. Statistika mrtvých se pohybuje v rozmezí mezi cca 800 a třemi a půl tisíci (dle zdroje).

Trestní odpovědnost za událost nesou její strůjci. Přesto to byl Izrael, kdo ustanovil (Kahanovu) vyšetřovací komisi, jejíž závěry hovoří o odpovědnosti jeho důstojníků a politiků. O jakou odpovědnost ale šlo?

Znovu připomeňme: Šaron souhlasil se vstupem falangistů do táborů. Zadání znělo: zlikvidovat zbývající instalace a personál PLO, nikoli vyvraždit civilisty. Něco takového (nejen on) nepředpokládal, natož aby to požadoval. Přesto došlo k něčemu, co předznamenalo nástup (na hlavu postaveného) „politicko-korektního“ myšlení v hodnocení událostí v regionu i jinde ve světě.

Chaim Herzog, izraelský generál a jeden z prezidentů státu, ve své knize The Arab-Israeli Wars píše:

Zpráva o masakru způsobila v Izraeli šok a vzedmula celosvětovou vlnu protestů. Židé ztratili značnou část sympatií světové veřejnosti a opoziční strany v Izraeli požadovaly svolání mimořádné schůze Knesetu, vytvoření státní vyšetřovací komise a demisi premiéra a ministra vnitra.

Všimněme si detailu: Značnou část sympatií ztratili Židé, nikoli křesťanští Arabové, kteří vraždili. Je to stejné, jako kdyby dočasný správce objektu pustil do dvou bytů hasiče (kteří by byli s hlavou rodiny žijící v tom bytě ve sporu) a ti by spolu s likvidací ohnisek požáru povraždili obyvatele tohoto bytu. Kdo je vinen? Hasiči, nebo správce, který „měl předpokládat“?

A právě na tezi, že „měl předpokládat“, co falangisté v táborech způsobí, založila Kahanova vyšetřovací komise svůj závěr vůči Šaronovi. Podle komise měl ministr obrany „povinnost nepřehlédnou možnost, že falangisté jsou připraveni vraždit“.

Závěr komise je nutné respektovat, není však naší povinností s ním souhlasit. V Šaronově případě platí: za dobrotu na žebrotu. A o komisi lze říci, že po bitvě je každý generál. Jinými slovy, je snadné obviňovat někoho, kdo ve vřavě války to či ono nepředpokládal (například že spojenci nedodrží slovo), ovšem v pohodlí sídla vyšetřovací komise se věci jeví poněkud jinak než na bojišti, kde jedním z klíčových faktorů je čas a nutnost operativně se rozhodnout. Kdyby IDF nepokračovala v boji proti teroristům z PLO, a ti pak způsobili jejím vojákům krvavé ztráty, mohla by jiná komise obvinit Šarona a spol. z nečinnosti.

Nicméně: izraelská strana si svůj kalich odpovědnosti vypila až do dna. Šaron, který jako ministr obrany vedl válku s teroristy, aby zajistil své zemi mír, odešel z postu ministra obrany (což komise požadovala) a dodnes má v očích levice nespravedlivý cejch „bejrútského řezníka“

Ariel Šaron kdysi řekl, že s tábory Sabra a Šatíla „nemá problém“. Přiznám se, že ani já s tehdejšími událostmi nemám problém – a pokusím se vysvětlit proč.

Přesněji: Nemám problém s masakrem ve vztahu k IDF. Tím nechci relativizovat lidskou stránku věci a znevažovat oběti zavražděných, ale – i kdybych s celou věcí nějaký problém měl, ztratil bych ho o několik let později. V době obléhání stejných táborů šíitskými milicemi Amal (během konfliktu mezi Amalem a PLO) zahynulo téměř 3800 lidí, další 2000 palestinských Arabů v Libanonu přišly o život ve vnitrofrakčních bojích mezi prosyrskými a „nezávislými“ skupinami palestinských Arabů (oficiální čísla libanonské vlády). Dále: v celém patnáctiletém období libanonské občanské války přišlo o život odhadem 150 tisíc lidí.

Nezaznamenal jsem, že by s tím měl svět nějaký zvláštní problém. Že by aktéři tohoto konfliktu byli hnáni k odpovědnosti, vláčeni médii jako „řezníci“ a po smrti posíláni do horoucích pekel. Pokud tomu tak bylo, nepřesáhly tyto hlasy hranice Libanonu či okolního regionu.

Když se ale řekne Šaron, je politicko-korektní propagandou vnucován světu obraz „řezníka“, jako kdyby on obyvatele západobejrútských táborů osobně povraždil. Tento lživý obraz přetrvává dodnes a svůj podíl na něm má jak izraelská levice, tak samotná Kahanova komise, která kritikou do vlastních řad paradoxně udělala přesně to, co ve své zprávě vyčetla Šaronovi, šéfovi generálního štábu Eitanovi, velícím generálům IDF Drorimu a Jaronovi a dalším: přehlédla (nedomyslela), že tímto svým počinem natrvalo přispěje k totálně zkreslenému obrazu jak operace Mír pro Galileu, tak libanonské občanské války jako takové. Neboť každý, komu se to hodí, bude touto zprávou mávat nad hlavou a šířit mediální lež, že Šaron je vrah. Však jsme si toho my, kdo máme osmdesátá léta v živé paměti, užili až až.

Závěrem: libanonskou občanskou válku nevyvolal ani nezavinil Izrael. Ten do ní byl pouze vtažen při plnění povinnosti č. 1, jakou má každý stát vůči svým občanům – tou povinností je ochrana jejich bezpečnosti, je-li soustavně ohrožována agresivními akcemi vedenými z teritoria sousedního státu. Masakr v západobejrútských táborech byl pouze jednou (a nikoli nejhorší) krvavou epizodou oné občanské války a jako propagandistickou nehoráznost můžeme hodnotit účelové zúžení oněch patnácti let na dvě slova – Sabra a Šatíla. Kromě jiného se zapomíná na to, že v rámci soustavného syrského vměšování do libanonských záležitostí hrozila tamním křesťanům genocida. Zde si opět dovolím citovat Chaima Herzoga, který ve výše zmíněné knize píše o událostech z dubna 1981, kdy Syřané (vzpomene si někdo, kdy se vedla na Západě masivní mediální kampaň proti syrské vojenské přítomnosti v Libanonu?) začali drtit křesťanské ozbrojené síly na hoře Sanin:

Falangistické velení naléhavě žádalo Izrael o pomoc s tvrzením, že bez okamžité a účinné letecké podpory hrozí křesťanské komunitě v Libanonu masakr a možná i úplné zničení. Premiér Begin proto vydal letectvu rozkaz k zásahu s odůvodněním, že libanonští křesťané stojí tváří v tvář hrozbě holocaustu.

Zredukovat celý problém táborů, potažmo Libanonu, do pěti písmen příjmení generála, který byl v roce 1982 izraelským ministrem obrany, je něco, co žádný slušný člověk ve svobodné světě nesmí ani na vteřinu připustit a proti čemu je nutné vytrvale bojovat. Neboť je to boj se lží a proti lži. Proto opakuji znovu: v táborech Sabra a Šatíla nevraždili Izraelci, ale milice libanonských, čili arabských křesťanů. Přesto to nebyly ony, kdo měl léta letoucí nasazenou psí hlavu, ale Ariel Šaron.

Bašír Džamáíl 1

Libanonský prezident Bašír Džamáíl. Jeho vražda byla jedním z mnoha důkazů, že Arabové o mír s Izraelem zase tolik nestojí. (Čest výjimkám.) Většině z nich šlo a jde o něco jiného. (Zdroj: John Akouri News Blog)

Bašír Džamáíl 2

Vzácný snímek: jednání Bašíra Džamáíla s Arielem Šaronem (Zdroj: Pinterest)

Stejskal.estranky.cz



Diskuse


P. Vaňura
17:47
21.3.2017

J. Schwarz
17:47
21.3.2017

J. Vrtný
14:56
21.3.2017

Č. Berka
11:29
21.3.2017

J. Klepal
10:16
21.3.2017

J. Vrtný
14:52
21.3.2017

J. Vrtný
15:18
21.3.2017

V. Kopta
9:41
21.3.2017

I. Schlägel
7:51
21.3.2017

L. Křivan
7:46
21.3.2017

T. Vodvářka
5:40
21.3.2017

J. Krásenský
5:14
21.3.2017

počet příspěvků: 15, poslední 21.3.2017 05:52









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.