… dá Bůh, že tě jedenkrát strhneme z koně, markýzi Géro!

O národnostních a ekonomických poměrech Slezska a východní Moravy v druhé polovině devatenáctého století a z počátku století dvacátého si neděláme žádné iluze. Naopak. Byla to doba pro mnohé rodiny velice těžká a není divu, že se v ní právem dočkaly značné obliby a pozornosti Bezručovy Slezské písně. Mnohé jejich verše zlidověly, jiným odpouštíme drobné nepřesnosti a bereme je jako ryzí svědectví doby. Snad jen „markýz Gero“ by zasloužil drobné vysvětlení, neboť mnohé věci se v historii udály poněkud jinak. Bezruče teď nechme stranou.

„Markýz Géro„ se objevuje v básních Slezských písní velice často. Samozřejmě, především v básni Markýz Géro (odkud jsem si do podtitulku tohoto textu vypůjčil poslední verš), ale také ve známé Maryčce Magdonové (Bez konce jsou lesy markýze Gera) nebo v básni Setkání (v srdci lesa borového tak mne potkal markýz Gero) a také v jiných básních.

V některých časopisech najdeme i zmínky týkající se poslední zmíněné básně Setkání.

Petr Bezruč se měl v roce 1916 při procházce na Gruni setkat markýzem Gérem, tedy s arcivévodou Bedřichem, který zde slavil své šedesáté narozeniny. On Bezruče neznal, takže nevěděl, koho potkal, avšak Bezruč to věděl dobře. Hezky se to čte, ale nemůže to být pravda. Nevíme přesně, kdy jednotlivé básně vznikly, ale víme zcela spolehlivě, kdy je Vladimír Vašek odesílal k otištění Janu Herbenovi, vydavateli Času, který je otiskoval. Dělo se tak v letech 1899 až 1904.

Báseň Setkání poslal Vladimír Vašek v páté zásilce 17. 2. 1899, básně Maryčka Magdonova a Markýz Géro byly obsahem sedmé zásilky ze dne 24. 3. 1899.

Nejprve snad, kde se vzalo jméno Gero (Géro) v našich dějinách. Střední Evropa byla od osmého až do třináctého století mimo jiné dějištěm neustálých bojů mezi různými germánskými kmeny, Polabskými i Pobaltskými Slovany a dalšími kmeny (například Uhry). Byla to doba krutá. Saský král Jindřich I. Ptáčník (876-936) sice stabilizoval Východofranckou říši a mimo jiné také bojoval proti Dánům či proti Slovanům. V roce 929 se dokonce vydal do Čech hodlaje si podrobit knížete Václava. Nakonec se oba muži domluvili, neválčilo se a naopak měli docela dobré vztahy. Král Jindřich I. věnoval Václavovi i ostatek sv. Víta, díky čemuž máme na Pražském hradě chrám pojmenovaný po saském patronovi svatém Vítu.

V roce 937 dobyl původní slovanské území mezi Labem a Odrou Jindřichův syn Ota I. Veliký, který později obnovil Svatou říši římskou. Toto území rozdělil na dvě marky, Severní udělil do správy Hermannu Billungovi a Jižní markraběti Gerovi (909 – 965). Na pomníku Jindřicha I. je i verš o Gerovi „… byl jsem prvním knížetem v Lužici, zabil jsem třicet vendických pánů“.

Pravdou je, že někdy kolem roku 939, když Obodrici porazili německé vojsko vedené hrabětem Haikem, obával se Gero, že by ho mohl napadnout Lutici. Proto pozval na hostinu 30 slovanských náčelníků, pohostil je, opil a nechal pobít. Zrada, lest a zabíjení bez skrupulí byly v té době běžné. Vzpomeňme jen přemyslovské vyvraždění Slavníkovců a Vršovců, nebo bratrovraždu ve Staré Boleslavi. A k tomu všemu připočtěme násilné šíření křesťanství a také skutečnost, že nešlo o boje mezi národy, ale především o boje mezi kmeny. Tak se stalo, že v roce 955 bojoval Géro s císařem Otou I. proti spojeným vojskům slovanským, která vedl kníže Stojgněv. Jenže na straně slovanského vojska stáli i někteří šlechtici z kmene Sasů a na straně Gérově zase bojovali zástupci kmene Čechů. Byla to zvláštní a ošklivá doba.

Svědectví o popisovaných událostech a činech máme paradoxně z pera jediného historika, saského mnicha Widukinda z Corvey (925-975), který podrobně popsal dobu panování Jindřicha I. Ptáčníka a Oty I. Velikého (Tři knihy o činech Sasů).

O pár století později, se v romantické slovanské literatuře stal Gero ztělesněným symbolem germánského zla. Takto symbolizován se dostal i do Slezských písní.

Kdo jako první přišel s tím, že Friedrich Maria Albrecht Wilhelm Karl von Österreich - Teschen, tedy Bedřich Rakousko-Těšínský, arcivévoda rakouský (1856 – 1936) je synonymem nějakého zla, podobného historické postavě saského šlechtice Gera z 10. století našeho letopočtu, to nevíme. Leč v každém případě to bylo vůči rakouskému arcivévodovi tak trochu nefér.

Bedřich Habsburský se narodil jako nejstarší syn arcivévody Karla Ferdinanda 4. června 1956 v Židlochovicích u Brna. Jeho dědeček byl slavný rakouský maršál arcivévoda Karel, který porazil v bitvě u Aspern v roce 1809 samotného Napoleona. Čekalo se, že vnuk také vojensky vynikne, zejména když se po předčasné otcově smrti dostal do rodiny svého strýce arcivévody Albrechta, který zase zvítězil ve slavné bitvě u Custozy nad Italy a Bedřicha i s jeho dvěma bratry adoptoval. Jenže Bedřich byl od malička malý, zavalité postavy, měl slabý hlas, ploché nohy, při chůzi se kolébal jako kachna a v uniformě vypadal komicky.

Získával sice vojenské hodnosti a dokonce si liboval v získávání vojenských řádů (měl jich asi 122), avšak záležitostem vojenským moc nerozuměl. Dlužno také přiznat, že byl korunním princem českým a maďarským.

Jeho strýc arcivévoda Albrecht (1817-1895) byl významným vojenským činitelem, tíhl spíše ke spojenectví s Ruskem než s Německem a mimo jiné byl také velmi úspěšným báňským a hutním podnikatelem (Knížecí těšínská komora). Z Bedřichových bratrů udělal vysoké vojenské hodnostáře a samotného Bedřicha připravoval na to, že po něm zdědí obrovský majetek, neboť jediný Albrechtův syn zemřel v dětském věku. Proto se Bedřichovi dostalo značného vzdělání v hospodářských vědách, v hornictví, v potravinářství, v hutnictví a v zemědělství; dokonce se vyučil i truhlářem. V roce 1895 jeho strýc Albrecht zemřel a Bedřich získal dědictvím obrovský majetek nejen na Těšínsku, ale i v Haliči, v Uhrách a v Židlochovicích.

Isabella von Croy-Dülmen

Majetek ve Slezsku si přijel prohlédnout 2. července 1895. Navštívil Frýdek, Staré Hamry a Třinec. 7. července podnikl cestu na Lysou horu a do Frýdlantu, kde se podivil, proč ho obecní zastupitelé neuvítali česky. 10. července téhož roku psal český tisk: „S novými nadějemi hledí obyvatelé beskydských hor do budoucna a očekávají, že laskavý arcikníže bude na ubídněné huřoky pamatovati“.

Co mohl ale Bedřich dělat? Překročit vlastní stín? Nemohl změnit tehdejší společenské a hospodářské vztahy, takže se snažil o efektivitu hospodaření svých podniků. Osobně navštívil minimálně jednou za rok všechny své provozy. Kontroloval účty, na svých panstvích zavedl slušný systém sociálního a penzijního zajištění zaměstnanců, jejich vdov a sirotků. V roce 1910 vyhlásil nový penzijní statut pro úředníky a služebnictvo, ten se však netýkal horníků a dělníků.

Pravdou je, že ne zcela chápal národnostní vztahy, ale nepodléhal nacionalismu, protože ten odporoval samotným základům habsburské říše. V jeho hutích v Ustroni se poprvé v Evropě začaly vyrábět parní pluhy. Díky svým úspěchům v ekonomii podniků získal čestné doktoráty na univerzitách v Praze, Vídni, Brně a ve Lvově.

Po svém strýci zdědil velkou uměleckou sbírku umístěnou dnes ve vídeňské Galerii Albertinum. Sám jako mecenáš umění obohatil tuto sbírku obrazy Dürerovými, Rembrandtovými, Monetovými, Holbeinovými a mnoha dalších světových umělců. Galerii věnoval také svou unikátní a rozsáhlou sbírku mincí.

A paradoxně díky jemu existuje jeden z nejkrásnějších českých pralesů v Beskydech – Mionší. Pochopitelně, že arcivévoda Bedřich nebyl žádným ochráncem přírody v dnešním slova smyslu. Ale zdálo se mu, že ničit kopec Mionší těžbou dřeva by nebylo dobře. Zejména, když zde byl les plný zvěře, kterou rád lovil. A tak vydal zákaz těžby dřeva v této oblasti a díky tomu zde zůstal jedlo-bukový les, jehož některé stromy mají i víc než 400 let. Podobně jako v pralese Salajka v moravské části Beskyd. V roce 1904 si zde nechal Bedřich postavit chatu, ke které přijížděl po úzké cestě koňmo.

V říjnu 1878 se arcivévoda oženil se stejně starou pruskou princeznou kněžnou Isabellou von Croy-Dülmen (1856-1931), s níž měli velice šťastné manželství, osm dcer a jednoho syna. I když bylo všeobecně známo, že byl Bedřich až do konce života jeho ženy pod pantoflem, nemuselo to být zas tak zlé, neboť jeho žena byla velice krásná. Manželka byla mimo jiné také vášnivou fotografkou. Svého času vydalo maďarské národní muzeum tiskem krásnou knihu jejích dobových snímků. Arcikněžna Isabella nechala počátkem století ze svých prostředků postavit turistickou chatu na Velké Čantoryji, která tam, stojí dodnes. Byla slavnostně otevřena v neděli 7. srpna 1904.

Na jednom rodinných habsburských snímků najdeme pohromadě hraběnku Žofii Chotkovou uprostřed vzadu v černém; zcela vpravo v bílých šatech sedí arcikněžna Isabella von Croy-Dülmen a před ní Stephanie, jedna z jejich osmi dcer.

Pravdou je také to, že císař František Josef I. takto Bedřichův bratranec, měl radši jeho než následníka trůnu Františka Ferdinanda, s nímž si ani Bedřich moc nerozuměl, protože si svého času s ženou mysleli, že si vezme jedno z jejich dcer.

Jenže František jezdil do Prešpurku, kde sídlili, za jejich dvorní dámou hraběnkou Žofií Chotkovou. Jinak je také všeobecně známo, že jmenovat počátkem války (1914-1916) vrchním velitelem rakouské armády Bedřicha, právě když se chtěl odebrat na odpočinek, byl očividný nesmysl.

Také se ví, že Bedřich zase projevoval loajalitu k císaři natolik, že odsuzoval ty, kdož se stavěli proti válce. České politiky nevyjímaje. Ale to je již jiná kapitola.

30. prosince 1936 zamřel arcivévoda Bedřich v domově důchodců v maďarském Mosonmagyaróváru. Nikdy v životě se nedozvěděl, že mu říkali „markýz Géro“. Posuďte sami, nakolik si to zasloužil.