29.3.2024 | Svátek má Taťána


HISTORIE: La Roche - Guyon

6.4.2013

Ve Francii je mnoho koutů a koutečků, kterými prošla zajímavá historie několikrát, stejně tak významní lidé, šlechta - králové a vévodové, generálové a maršálové, vojáci, rebelové, herci, spisovatelé a básníci a také malíři a jiní. A přidá-li se k tomu kouzelná krajina s ohybem řeky a kopec s hradem s dominujícím donjonem, pod ním hned zámkem a v podhradí - podzámčí se středověkým městečkem; jste v koutě – La Roche - Guyon.

Stačí vyjet z Paříže nahoru po dálnici A 13 E 5 nahoru do Normandie směrem na Rouen. Jen kousíček od La Roche - Guyon je další turistický magnet, možná magnetovanější než náš hradozámek – Giverny, kde se dodnes pořádají "malovací" kursy pro Američanky, kteří se pokoušejí zachytit na svá plátna stejné lekníny ve stejné tůni jako zakladatel impresionismu Claude Monet, který toto místo proslavil. A dodejme, že tam s ním a po něm bydlel i impresionista český, jeho přítel, malíř Václav Radimský. A zde musím, prostě musím, si odskočit do Kolína, svého rodného města, kde kousek od něj měl Radimský své české sídlo - Pašinku a kam se vrátil poté, co na začátku první světové války musel jako "nepřátelský cizinec" Francii opustit. V Pašince také dožil a mezi Pašinku a Francii rozložil svůj život, když žil stejnou dobu ve Francii, jako v rodné usedlosti u Kolína. A nyní přichází moje radost největší.

Milý čtenáři, mezi Francii s Giverny a Monetem a Kolínem mohu položit své příjmení. V Kolíně dominuje výzdobě radnice Radimského monumentální triptych – pohled na Kolín s chrámem sv. Bartoloměje, jehož pravou část tvoří obraz zvaný "Hulíkova rybárna". Pohledu přes řeku na Kmochův ostrov vévodí podlouhlá budova s pavlačí, ze které moji předci zásobovali rybami celý Kolín. V době, kdy Labe bylo ještě čisté a plné ryb, se úlovky dávaly do ledárny, kde čekaly na prodej. Takže La Roche – Guyon – Giverny – Monet – Radimský - Kolín!

Ale my musíme přidat ještě další jména – nejslavnější obyvatele zámku La Roche - Guyon. Především rod La Rochefoucauld z jehož jedné větve pocházel vévoda Francois de La Rochefoucauld, kníže de Marcillac (15. září 1613, Paříž – 17. března 1680, tamtéž), slavný francouzský spisovatel a moralista, autor aforismů, maxim, sentencí, drobných úvah a postřehů o lidské povaze a jejích slabostech. Další historickou celebritou byl německý maršál Erwin Johannes Eugen Rommel (1891 - 1944), známý též jako Pouštní liška (německy Wüstenfuchs, případně anglicky The Desert Fox), - nekonvenční německý polní maršál považovaný za jednoho z nejlepších polních taktiků druhé světové války. Proslavil se jako velitel tzv. "Divize duchů" během tažení Francií v roce 1940, která denně postupovala až 80 km, a jako velitel Afrikakorpsu v bojích o severní Afriku a nakonec jako inspektor Atlantického valu a jeden z velitelů čelících spojenecké invazi v Normandii. Po neúspěšném atentátu na Hitlera v roce 1944 byl donucen spáchat sebevraždu. Jeho obraz visí na Stěně největších tankových velitelů amerického Pattonova muzea jezdectva a tankových vojsk, která má symbolizovat pět nejlepších tankových velitelů historie: Mošeho Peleda, George Pattona, Creightona Abramse, Israela Tala a Erwina Rommela. Nás však zajímá jako obyvatel La Roche - Guyon.

Nejdříve vévoda s těžko vyslovitelným jménem "Rochefoucauld" (vyslov Rošfuko). I když zde nežil a nebydlel a jeho zámek najdeme v jiném koutě Francie v obci "Rochefoucauld" na silnici N141 (Poitou – Charente), zmiňme se o tomto nejvtipnějším z Francouzů, když už do rodu "Rošfuko" patřil. V češtině vyšly jeho knihy "Maximy a úvahy morální" (1903), "Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě" (1969,1995,2005 a 2007) a "Krutý dvořan" (1982). Připomeňme si některé:

Názory našich nepřátel jsou mnohem blíže pravdě o nás samotných než naše vlastní názory.

Jestliže chcete získat nepřátele, naparujte se před svými přáteli. Ale jestliže chcete získat přátele, nechte je, ať se mohou sami před vámi blýsknout.

Co je směšné? Všechno, co se stane někomu jinému.

Skromností rafinovaně naznačujeme, že naše přednosti jsou četnější, než by mohlo být předpokládáno.

Hrad La Roche- Guyon byl vystavěn ve 12 století na strategickém místě – vysokém ostrohu nad řekou, podobně jako náš Vyšehrad, aby chránil křižovatku obchodních cest a vodní cestu do Normandie. V polovině 13. století byl pod hradem vybudován zámek. Jeho majitel Guy de La Roche padl v bitvě u Azincourtu (Agincourt, 25. října 1415), součásti tzv. "Stoleté války", kde anglický král Jindřich V. na hlavu porazil francouzského krále Karla VI. V bitvě padl nejen Guy de la Roche, ale i výkvět francouzského rytířstva - 5000 rytířů a není bez zajímavosti, že v bitvě odehrávající se po dešti v bahně, podle některých historiků bojoval i Jan Žižka, postrádaný tehdy asi 3 roky v Čechách.

La Roche - Guyon 1

Vdova po Guy de la Roch opustila o 4 roky později Francii, aby nemusela žít pod novým lenním pánem, anglickým Jindřichem Plantagenetem. Sňatkem Marie de la Roch s Rogerem de Plessis- Liancourt, milcem francouzského krále Ludvíka XIII. přešel hrad se zámkem do vlastnictví rodu tohoto manžela a dalším sňatkem Jeann-Charlotte de Plessis-Liancourt s François VII. de La Rochefoucauld přešel hrad se zámkem v r. 1669 do rodiny La Rochefoucauld. Slavným obyvatelem zámku byl Anne-Robert-Jacques Turgot, baron de l′Aulne, významný francouzský státník a ekonom, ministr Ludvíka XVI. který se na zámek odebral trávit důchod na pozvání Louise Elisabeth Nicole de La Rochefoucauld, duchesse d'Enville poté, co ho král odvolal z funkce ministra financí. Turgot potom mohl z La Roche- Guyon sledovat průběh Velké revoluce, k jejímuž vypuknutí jeho odvolání přispělo. Další významnou osobností v zámku byl François Alexandre Frédéric, vévoda de la Rochefoucauld-Liancourt (1747–1827).

Rommel v La Roche-Guyon

V polovině srpna 1943 Američané ovládli Sicílii a v Itálii vypukla politická krize. Byl zatčen Mussolini a večer 8. září se rozletěla do světa zpráva, že maršál Badoglio podepsal kapitulaci Itálie. Protože Hitler kapitulaci očekával, vyslal oběma německým maršálům v Itálii, Kesselringovi a Rommelovi, signál "Osa" a stejnojmenná připravená operace se dala do pohybu. Po vylodění americké armády na jihu Italie u Salerna a Anzia vyvstal před maršály úkol jak využít hornatý terén a připravenou Apeninskou linii, 150 km na sever od Říma, a zabránit americkým vojskům postoupit na sever Itálie. Rivalita obou slavných maršálů však bránila účinnému vedení německých operací, a proto Hitler po velkém váhání přenechal velení v Itálii Kesselringovi a maršála Rommela poslal jinam - dobudovat tzv. Atlantický val, aby mohl odrazit budoucí spojeneckou invazi do Francie.

La Roche - Guyon 2

Základnou a bydlištěm pro jeho inspekční cesty na sever do Normandie mu je právě zámek La Roche – Guyon ve vesnici ležící v kouzelném prostředí na ostrově řeky Seiny, na půli cesty mezi Mantes a Vernon, v místech, kde se údolí řeky stáčí na sever. Okolní svahy a útesy svažující se do údolí, z kterého se ježily hlavně protileteckých děl, byly obsazeny německými vojáky. Ženisté vystříleli v útesu speciální tunely, které sloužily jako příbytky pro důstojníky a vojáky Rommelova štábu. Bylo to Rommelovo nejpřepychovější válečné sídlo. Právě odtud vyrážel Rommel na svoje spanilé jízdy do Normandie pln horečného úsilí vrhnout vylodivší se Spojence zpět do moře. Nechá přivézt ze Sudet "české ježky", traverzy posvařované kolmo na sebe, které měly v českém pohraničí zastavit německé tanky. Nařizuje položit na francouzské pobřeží na 600 000 min a vytvořit tak nepřekonatelnou překážku, na které mají vyloděné spojenecké jednotky vykrvácet. Nechává na plážích zarazit desetitisíce kůlů, zřídit betonové dračí zuby a vybudovat další rafinované překážky určené k roztržení dna každého vyloďovacího plavidla. Rommel tehdy žil jen pro své poslání a dokonce navrhl umístit protiletecké baterie na pohádkové věže legendárního opatství Saint-Michel.

Při jeho inspekčních cestách ho nezajímaly památky, katedrály ani nádherná architektura kostelů a městeček Normandie, ale jen a jen porážka invazních sil. Pohodu a klid nachází vždy po návratu do La Roche – Guyon. Nepřipadal si v něm jako okupant. Naopak, mohl se považovat za přítele celé rodiny La Rochefoucauld. Vévoda, aristokrat tělem i duší, si maršála velmi oblíbil. Jako mnohé jiné aristokratické rodiny v této části Francie byly tyto vrstvy proněmecké, alespoň ve druhé světové válce, protože se obávaly , že by ve Francii mohl zvítězit komunismus, což se po válce téměř stalo. A samozřejmě mezi nimi přetrvával prastarý antagonismus k Británii. Vévodkyně dokonce k oslavě narozenin Vůdce uspořádala oslavu, na kterou nechala přinést ze zámeckého sklepa několik lahví nejvzácnějšího ročníku klaretu, a vévoda neváhal pozvednout číši k přípitku na vítězství Německa. Po válce byl za svoji kolaboraci odsouzen k dlouholetému žaláři. Zatím věřil, tak jako Rommel, že invaze bude odražena a Spojenci zůstanou za Kanálem. Jen krásná dcera vévodského páru, jednadvacetiletá brunetka Charlotte, si válečné starosti nepřipouštěla flirtuje s mladými německými důstojníky, s kterými se procházela v lese, kam Rommel často chodil na lov. Občas si zajížděl zastřílet i do honitby k markýzovi de Choisy, se kterým se seznámil již v r. 1940 a jehož syn bojoval v řadách wehrmachtu v Rusku. Jeho atraktivní sestra zase dojížděla za svojí kamarádkou Charlottou na La Roche – Guyon. Její otec dopadl hůře než jeho soused ze zámku La Roche – Guyon. De Gaulle po válce odmítl jeho žádost o milost a markýz de Choisy byl pověšen.

V polovině dubna přijíždí na La Roche de Guyon nový náčelník Rommelova štábu a celé skupiny armád B ve Francii, generálporučík Hans Speidel, později od r. 1957 vrchní velitel NATO v Evropě. Spolu se svým kolegou, rovněž generálporučíkem Adolfem Heusingerem, pozdějším generálním inspektorem Bundeswehru byl v době komunismu oblíbeným objektem východoněmeckých filmových propagandistů - manželů Andrewa a Annelie Thorndikeových. Patřil však k účastníkům protihitlerovského spiknutí a jako jeden z mála přežil, když se mu podařilo uniknout popravě po atentátu na Hitlera 20. července 1944. Na La Roche - Guyon však přijíždí již jako zasvěcený protihitlerovský konspirátor a jeho úkolem je mimo jiné pro atentát získat i Rommela. Zámek se během jeho pobytu stává vedle Paříže největším konspiračním místem spiklenců, čemuž vyhovuje i jeho venkovská odlehlost. Jedním z nejdůležitějších spiklenců je podplukovník Luftwaffe dr. Caesar von Hofacker, který tvoří důležitou spojku k vojenskému guvernérovi Francie a veliteli Paříže generálu Carl Heinrich von Stülpnagelovi, jehož je pobočníkem. Oba dva jsou motorem antihitlerovského spiknutí ve Francii.

Právě Hofacker vedl dne 9. července 1944 důležitý rozhovor s Rommelem, který o několik měsíců později rozhodl o jeho osudu. Na zámek přijíždějí i další důstojníci patřící k okruhu odpůrců Hitlera, někteří jsou ovšem zasvěceni méně, jiní jsou srozuměni s radikálním postupem - s fyzickou likvidací Vůdce - a další jako maršál Kluge, jen s "politickým řešením" nebo otevřením západní fronty. Na popravu však stačí, jak se zakrátko ukáže, všechno. Na La Roche – Guyon se tak při sektu, chutné zvěřině a společenské konverzaci rozhodne o smrti mnoha vysokých důstojníků Wehrmachtu.. Stačily narážky, zmínky nebo jen mlčení, kterému právníci říkají konkludentní. Gestapu, které po atentátu zatýkalo od jména ke jménu, které jim prozrazovaly strach nebo mučení zatčených důstojníků, bylo jedno, zdali někdo souhlasil se zabitím Hitlera nebo jenom s jeho politickým odstraněním. Někteří přežili. Buď opravdu nevěděli, nebo… Nebo je jejich přežití dodnes záhadné. Právě generál Hans Speidel přežil a jeho verze přežití se dodnes mnoha historikům nezdá – podařilo se mu opravdu utéci před popravou nebo byl jeho útěk odměnou za důkazy poskytnuté proti jiným?

Píšeme o zámku, ne o atentátu, ani o životních osudech Rommela. Jeho velký Horch byl při návratu z inspekční cesty z fronty po výjezdu z Livarotu po silnici N179 na Vimoutiers 17. července napaden anglickým Spitfirem pilotovaným poručíkem Foxem a maršál byl těžce zraněn. Ani toto zranění a jeho rekonvalescence nezabrání tomu, aby jej 14. října 1944 v jeho domově v Herrlingenu nenavštívili generálové Burgdorf a Maisel a nepřečetli mu písemná svědectví důstojníků zatčených Gestapem – Hofackera, Speidela a Stülpnagela. I kdyby jejich svědectví, že se Rommel k nim připojil, nebylo pravdivé, pak se i tak maršál provinil. Dozvěděl se a neoznámil. Nemělo cenu se bránit, že chtěl "jen" jednat s Eisenhowerem nebo Montgomerym, k odsouzení by postačovalo i to. K tomu však nedošlo, Rommel přijal od generálů nabídnutou kapsli kyanidu a výměnou za slib, že se o jeho zradě vůdce nikdo nedozví, že rodina nebude postižena a jemu bude uspořádán státní pohřeb, kapsli spolkl.

Co se o tom dozvíme na zámku? Jako jinde, i zde byla na zámku malá prodejna suvenýrů a publikací o něm a regionu Ile-de-France, také o Rouenu a Janě z Arcu, která v tomto městě byla upálena. Listuji těmi o zámku, jméno Rommel nikde ale nenacházím. Až v úvodu jedné se dočítám: "chateau occupé par l´etat-major allemand pendant la Seconde Guerre mondiale" . Ale o Rommelovi nic. Ví ta slečna v pokladně, že zde bydlel nejslavnější německý maršál zvaný Liška pouště? Neví, kroutí hlavou, "je ne connai pas", zdali vůbec ví, kdo Rommel byl, se již neodvažuji zeptat. Ale ví to kustod v zámku, starší muž. "Ano, bydlel zde, ale tyto prostory nejsou návštěvníkům přístupné," říká. "A ve velkém sále nahoře v prvním poschodí, který budete procházet, konal porady," dodává. "Merci beaucoup," odpovídám a pak si ve velkém salonu vévodkyně d´Enville představuji na mohutném dubovém stole rozložené mapy Normandie a kolem postříbřené zelenošedé uniformy vysokých důstojníků. Z věže nahoře jsme měli krásný výhled na ohyb Seiny, po které pluly velké i malé čluny, v Rommelově době naložené válečným materiálem do Normandie. Krása je to převeliká, náš hlad o něco menší, naštěstí jsou pod zámkem dvě kouzelné hospůdky. Omeleta s houbami a její sladká verze s kaštanovým krémem byly vynikající a cidre vychlazený. Pohled na hodinky ukazuje, že stihneme ještě i Giverny, i když už jsme tam byli předloni. Ty Monetovy lekníny stojí zato.