Po vojenském obsazení, jednostranném vyhlášení nezávislosti a následném připojení k Ruské federaci v roce 2014 získal Krym celosvětovou pozornost a dá se předpokládat, že jen málokdo neví, kde Krym leží a jak to je s jeho současnou situaci. Tento poloostrov, který odděluje Černé a Azovské moře, má však tisíciletou bouřlivou historii, která se ovšem tak či jinak promítá až do současné doby. Při hodnocení současné situace by jistě mohlo být užitečné podívat se poněkud podrobněji i do této historie.

Název Krymu se podle některých názorů odvozuje od jejich praobyvatel Kimmeriů, kteří někdy v 8. století p.n.l. zde táhli ze severního Kavkazu do Anatolie. V antice se však používalo označení Chersónesos Tauriké (Taurický poloostrov) nebo také poloostrov Skythský, Taurika či Taurida. Lze proto předpokládat, že jméno Krym je mladší. Pravděpodobnějším se jeví jako odvozenina od mongolsko-tatarského „kerim“ (pevnost), turko-tatarského „qrim“ (skála) nebo i řeckého „crimni“ (útes).

Oblast Krymu nikdy neměla své původní obyvatele. Ti se střídali podle toho, kdo právě v této oblasti panoval. To bylo – a dosud je – dost proměnlivé, proto i složení obyvatelstva bylo vždy velmi pestré. O tom svědčí i skutečnost, že mnoho sídel a geografických míst má dosud řecká, tatarská nebo i jiná jména, případně jejich slovanské překlady. Nejstaršími známými obyvateli Krymu byli Taurové, po nichž staří Řekové poloostrov nazývali (Taurus lze přeložit jako býk, odtud i náš pojem tur). Podle řecké mytologie Taurové vyznávali kult bohyně uctívané lidskými oběťmi příchozích cizinců. Ale i zmínění Kimmerové zde zanechali trvalé stopy. Tak zvaný Kerčský průliv mezi Černým a Azovským mořem je z antických dob známý i jako Kimmerský Bospor (z řeckého bosporos pro „kravský brod“). Sami Řekové začali kolonizovat subtropické pobřeží Krymu již v 7. století p.n.l. a založili zde postupně řadu měst, existujících zpravidla pod jinými názvy dodnes.

Obr. 1. Řecké kolonie na Krymu

Spojením řeckých osad na Krymu vznikla v 5. století př. n. l. Bosporská říše, která přetrvala až do 4. století n. l. Z obr. 2 je zřejmé, jak asi situace vypadala v dobách kolem 2. století př.n.l. Již zde je zřejmé, že Krym (který má rozlohu o něco větší než Morava) se dělí na dvě rozdílné oblasti. Severní, převážně suché stepní pásmo a jižní (asi 8 až 12 km široké) subtropické pásmo. Tato pásma jsou rozděleny tzv. Krymskými horami s nejvyšším vrcholkem Roman-koš (1545 m). Právě tento horský hřbet má za následek zcela odlišný charakter tak poměrně malého území a zejména pak vznik tzv. „Ruské riviéry“ s romantickým pobřežím, písečnými a oblázkovými plážemi a příhodným počasím. To později vyústilo ve výstavbu oblíbených přímořských letovisek, četných lázní a honosných paláců.

Obr. 2. Krym v 2. století p.n.l.

Krymu se nevyhnuly ani nápory Skytů, Ostrogotů a Hunů, vládli zde i Římané a Chazaři. Za zmínku stojí snad i to, že ve starobylém Chersonésu (dnes lokalita v Sevastopolu) roku 861 vyzvedli Cyril a Metoděj ostatky sv. Klementa, které donesli na Velkou Moravu a později do Říma. Nedlouho poté v tomtéž Chersonésu, zřejmě roku 988, byl podle pověsti pokřtěn kníže Kyjevské Rusi Vladimír I. Následně přikázal pokřtít veškeré kyjevské obyvatelstvo v Dněpru, za což dostal přízvisko Svatý. Mnozí Rusové v tom dodnes spatřují historické nároky na Krym. [V. Putin, 4. prosince 2014: „Chersonésos (ve staroruských letopisech Korsuň) má pro Rusko ohromný civilizační a sakrální význam, podobně jako Chrámová hora v Jeruzalému pro ty, kteří vyznávají islám nebo judaismus.“ Poznámka: Dnešní Rusko má s Kyjevskou Rusi asi tolik společného jako Česká republika s Velkomoravskou říší. Přitom ukrajinský prezident by měl mít pochopitelně také právo (ne-li dokonce větší) podobnou řeč pronést.]

Ve středověku byl jih Krymu ovládán Byzantskou říší a celou řadu obchodních osad zde později založili Janované. Po jistou dobu zde existovalo křesťanské knížectví „Theodoro“, jako následný stát Byzantské říše. Významným se však stal především vpád Mongolů kolem roku 1243, kdy poloostrov byl součásti Zlaté hordy. Ta přečkala asi 200 let a roku 1430 vznikl tzv. Krymský chanát se střediskem v Bachčisaraji pod panstvím poslední pobočné linie mongolských chánů (viz obr. 3). Ten se ovšem krátce nato stal vazalem Osmanské říše. (Tzv. „Tataři“ představovali hlavní a nejpočetnější sílu mongolského vojska, ve kterém Mongolové tvořili elitní, vládnoucí a velitelskou vrstvu. Kronikáři zpravidla nerozlišovali jednotlivé skupiny mongolských armád.)

Obr. 3 Krym v polovině 15. století

V průběhu 15. století se postupně z mnoha kočovných Tatarů stali usedlí zemědělci a pěstovali ovoce, víno nebo tabák, ve stepním pásmu severního Krymu a přilehlých oblastech se zabývali chovem koní a ovcí. Ne všichni Krymští Tataři té doby (tak se jim začalo říkat až později) ale byli mírumilovní pastevci nebo zemědělci – pověstní byli především jako obávaní nájezdníci. Při nesčetných výpadech drancovali okolní oblasti a při tzv. „sklízení stepí“ mezi 15. a 18. století byly odvlečeny a prodány do otroctví v Osmanské říši až tři miliony lidí. V roce 1571 Krymští Tataři vyplenili a vypálili dokonce Moskvu, v následujícím roce ale byli drtivě poraženi. Severní sousedé chanátu byli nuceni vytvářet náročná obranná opatření, na kterých se často významně podíleli i dobře známí kozáci. Těmto končinám se také říkalo „Divoká pole“. Do jisté míry byl vznik kozáckých svazů podmíněn právě existencí tatarských chanátů. Až teprve v průběhu páté rusko-turecké války byl Krymský chanát, v době panování Kateřiny II. Veliké, s konečnou platností poražen a připojen k Ruskému impériu (roku 1783 – viz obr. 4).

Obr. 4 Ruská expanze 1300-1796

Vzápětí nechal vítězný kníže G.A. Potěmkin-Tavričeskij (větší vojenské zásluhy měl ale zřejmě vojevůdce Suvorov) na místě starého města Chersonésos vybudovat město a přístav Sevastopol (z řeckého „vznešené město“). Nedlouho po ovládnutí Krymu pozval Potěmkin v roce 1787 carevnu Kateřinu II. na inspekční cestu a není bez zajímavosti, že právě při této příležitosti vznikl i pověstný výraz „potěmkinské vesnice“.

V rámci Ruské říše byl Krym spolu s přilehlou pevninskou oblastí zařazen jako Tavrická gubernie (viz obr. 5), která přetrvala až do roku 1921. Po tomto začlenění došlo k rozsáhlému náboru kolonistů, k nímž patřili zejména propuštění vojáci a záporoští kozáci, ale také tisíce Němců, Italů, Řeků, Bulharů, Židů, Baltů aj. (v roce 1783 žilo na Krymu pouhých asi 60 tisíc obyvatel). Počátkem 20. století Krymští Tataři tvořili asi 36 % obyvatelstva, Rusové asi jednu třetinu.

Obr. 5 Tavridská gubernie (1900)

Bylo to poprvé, kdy Rusko získalo volný přístup k teplému moři. Turismus v současném pojetí byl tehdy ještě neznámý. Nic ale nebránilo tomu, aby na pobřeží Krymu nevyrostla řada přepychových šlechtických paláců a lázní. Zde by bylo vhodné zmínit se o knížeti Golicynovi. Ten se velmi zasloužil o krymské vinařství, které má na Krymu velmi vhodné podmínky. Jím vybudovaný (a dosud fungující) závod na výrobu krymského sektu nedaleko Sudaku produkoval pověstné „Sovětskoje šampanskoje“, které zpestřovalo nejednu českou oslavu. Nezapomenout by se zde mělo i na letní rezidenci posledního ruského cara Mikuláše II. - Livadiu (z řeckého palouček, paseka – před přestavbou rezidence Alexandra II. a Alexandra III., který zde i zemřel). V únoru 1945 se zde konala pověstná Jaltská konference. Ovšem zřejmě víc než teplé mořské pobřeží a rozkošné paláce byly pro Rusko významnější přístavní města válečného námořnictva Sevastopol a Kerč, jakož i bezprostřední přístup k Černému moři a vytvoření tzv. Černomořské flotily. To byla později častá příčina válečných konfliktů s Osmanskou říší, ale i s jiným evropskými velmocemi. Klubkem svárů zde byl zejména vojenský přístup přes Bospor a Dardanely a také vliv na Balkáně.

18. října 1921 byla Tavrická gubernie (po krátkých porevolučních zmatcích) rozdělená. Její severní pevninské oblasti se staly součásti Ukrajiny, Krym však vešel jako autonomní republika do Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Lze jen spekulovat, co vedlo nové kremelské vládce k tomu, že si krymskou enklávu nechali pod přímou kontrolou Moskvy. Mohly to být ony paláce a mořské pláže, pravděpodobnějším se však jeví již zmíněné válečné námořní základny v Sevastopolu a Kerči.

V letech 1921 až 1923 došlo na Krymu k hladomoru, který nepřežilo kolem 100 tisíc obyvatel (z toho víc jak 75 tisíc Krymských Tatarů). Pro toho, kdo ještě nosil dobrovolně-povinně pionýrský šátek kolem krku, by snad mohlo byt zajímavé, že již v roce 1925 byl nedaleko Gurzufu založen pověstný pionýrský tábor Artěk, který existuje dosud. Původně to ovšem bylo dětské sanatorium Červeného kříže pro děti nemocné tuberkulózou.

Již necelý měsíc po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem (18. července 1941) nařídil Stalin „evakuaci na věčné časy“ 60 tisíc krymských Němců (kteří se tam usadili na pozvání Kateřiny Veliké) – převážně do Kazachstánu. Tím se mělo předejít případné kolaboraci s německou armádou. O čtyři měsíce později – v listopadu 1941- německá armáda obsadila Krym, s výjimkou Sevastopola a Kerčského poloostrova (viz obr. 6).

Obr. 5 Krymská fronta 1941-42

Zejména při obraně Sevastopolu došlo ke krvavým bojům, které si nijak nezadají s takovými bitvami jako u Stalingradu a podobně; ztráty na sovětské straně se odhadují asi na 200 tisíc obětí. Generál Erich von Manstein si zde vysloužil hodnost generála polního maršála. Bylo to podruhé v historii, kdy se Sevastopol musel dlouho bránit silné přesile – poprvé to bylo během tzv. Krymské války v roce 1854. Teprve po 250 dnech krvavých bojů (5. července 1942) se obrana Sevastopolu musela vzdát. Také na Kerčském a Tamanském poloostrově došlo k tvrdým bojovým akcím. Celý Krym byl pak osvobozen během tzv. Krymské operace, která probíhala od 8. dubna do 12. května 1944.

Již v únoru 1945 proběhlo v krymské Jaltě setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie, které vešlo do historie jako Jaltská konference. Ještě před tím ale, pouhý týden po osvobození Krymu, došlo k okamžité deportaci všech (asi 230 tisíc) Krymských Tatarů do střední Asie. A krátce nato byly deportovány další desítky tisíc Řeků, Bulharů, Arménu, Italů aj. Přitom se předpokládá, že přes 100 tisíc lidí zemřelo hladem nebo na nemoci jako přímý důsledek deportací. Teprve 14. listopadu 1989 Nejvyšší sovět SSSR ve svojí deklaraci nazval vysídlení jmenovitě Krymských Tatarů a dalších národů jako „barbarskou akci“ a „těžký zločin“ proti mezinárodnímu právu a socialistickému zřízení. Pokud se však Tataři na Krym vrátili, našli svoje původní domovy obsazené, stali se nežádoucími „přivandrovalci“, s restitucemi se nepočítalo. V roce 2014 Vladimir Putin sice řekl při oficiálním přijetí jejich zástupců, že deportace Krymských Tatarů byla „nelidskou akcí“, po anexi Krymu Ruskou federaci se však postavení Tatarů opět silně zhoršilo a není zde záhodno dávat najevo jinou než ruskou národní příslušnost a patriotismus. Lze jen předpokládat, že rusifikace Krymu bude dále pokračovat.

Významným se pro Krym stal rok 1954, kdy nastalo 300. výročí rusko-ukrajinské aliance. Při této příležitosti z rozhodnutí prezídia Nejvyššího sovětu byla Krymská oblast „předána“ Ukrajině. Je nesporné, že za tímto krokem stál zejména N.S. Chruščov, jak to v těch dobách bylo běžné. V podstatě se tímto na situaci změnilo jen málo a málokoho tehdy tyto změny znepokojovaly. Názory se dosud liší v tom, co bylo hlavním důvodem takového rozsáhlého rozhodnutí. Mohla to být Chruščovova snaha vylepšit své ego z dřívějších dob jeho ne zcela ušlechtilého působení na Ukrajině ve funkci prvního tajemníka Ukrajinské komunistické strany. Mohlo to být i pěkné gesto vůči bratrské Ukrajině. Pravděpodobnějším se ale jeví ryze ekonomické důvody. Plánovala se stavba Severokrymské kanálu, který měl přivést vodu z Dněpru na poloostrov Krym. A také předválečné, válečné a zejména poválečné „ztráty“ krymského obyvatelstva se nedaly jen tak snadno nahradit novými přistěhovalci, kteří neměli žádné zkušenosti s hospodařením ve stepních oblastech ani s vinařstvím, sadovnictvím nebo rybolovem v pobřežním pásmu Krymu.

Značné problémy se vyskytly teprve po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny roku 1991 – zejména s ohledem na smluvní postavení ruského Černomořského loďstva. Tehdy ovšem denuklearizace Ukrajiny (včetně Běloruska a Kazachstánu) představovala větší důležitost. Ukrajina svůj jaderný potenciál vyměnila za mezinárodní garance, které jí ovšem později nijak platné nebudou. Krym získal autonomii v rámci Ukrajiny a Sevastopol měl zvláštní statut. Situace se však „zcela vyjasnila“ až v únoru 2014, kdy nejen Sevastopol, ale celý Krym byl anektován Ruskou federací. Jedná se zde o události, které by mohly být dosud v čerstvé paměti. Jak už to v takových případech bývá, existují i zde diametrálně odlišné názory jak na zákonnost akce z roku 1954, tak i na tu o šedesát let pozdější z roku 2014. Hodnocení těchto otázek by již přesáhlo původní záměr tohoto povídání. Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by se současné naděje mnoha Ukrajinců splnily a Krym se opět stal v dohledné době součásti Ukrajiny. Druhý Chruščov se již nenajde. Jako pravděpodobnější se jeví skutečnost, že „noví zelení mužíčci“ v Mariupolu se rozhodnou vytvořit další nikým neuznanou minirepubliku, která bude zahrnovat pobřeží Azovského moře až k Perekopské šijí, která spojuje poloostrov s pevninou. Současná krymská enkláva je totiž z Ruska přímo přístupná jen po moři nebo ze vzduchu. Navíc Krym není soběstačný pokud se týká zásob energie a zejména vody. Moskva se tomu snaží čelit stavbou 19 km dlouhého mostu přes Kerčský průliv. Ten má sloužit pro silniční (do konce roku 2018) i železniční dopravu (2019).

Nezbývá než dodat, že ať už se na současnou „Krymskou krizi“ díváme jakkoliv, faktem zůstává, že se jednalo o dobře promyšlenou agresivní vojenskou anexi, která zcela odporovala všem uzavřeným mezinárodním dohodám.