31.8.2016 | Svátek má Pavlína






HISTORIE: Krvavé jaro 1945 (12)

25.8.2011

První porážka ideje Velkoněmecka

Tři nejúspěšnější rakouské lži:
1. Mozart byl Rakušan
2. Hitler byl Němec
3. Rakousko-Uhersko rozbili Češi

Historický děj a konstituování sjednoceného Německa po revolučním roce 1848 pokračoval, ovšem zvítězila idea maloněmeckého sjednocení – tedy bez Rakouska-Uherska, což tvrdí nacionalisté pokládali za velkou porážku.

V dubnu 1849 byla zpracována ústava nového německého spolkového státu,

v roce 1850 byla obnovena idea Německého spolku (ale už bez Rakouska a českých zemí)

V letech 1866-1871 bylo dokončeno sjednocení Německa pod kancléřem Ottou von Bismarckem. Bismarck byl obviňován zastánci ideálu „Grossdeutschland“ ze slabosti, protože to byl právě on, kdo řekl onu slavnou větu:

„Kdo ovládá Čechy (tedy Střední Evropu), je pánem Evropy.“

Vypadá to však, že si jeho bonmot dodnes mnozí špatně vykládají. Lépe to vyjádřil Erik von Kuehnelt-Leddihn, liberálně-pravicový rakouský politik a filosof, když napsal po téměř sto letech ve své práci Poselství lidem a národům střední Evropy o tomto výroku:

„To (Bismarckovo prohlášení) však neplatí jen ve smyslu vojenském, nýbrž a především ve smyslu duchovním a uměleckém, neboť velké politické, filozofické a náboženské proudy Evropy vždy zasáhly a křižovaly právě tímto horami obepjatým územím. “

Sjednocování malých německých států pokračovalo a dne 18. ledna 1871 bylo vyhlášeno v zrcadlovém sále ve Versailles po vítězství Severoněmeckého spolku a spojeneckých jihoněmeckých států v prusko-francouzské válce Německé císařství (pod oficiálním názvem Německá říše, německy Deutsches Reich). Německo, dlouhá léta drcené Francouzi, tak historicky „vstalo z popela“ nikoli jako Fénix, ale jako Reichsadler (říšská orlice).

Reichsadler 1889

Na to musela česká representace reagovat. U nás i v Německu se však dosti často mylně vykládají slova tehdejšího nejslavnějšího českého politika jako poněkud zmatená či protimluvná. První velice známé je prohlášení: „Kdyby nebylo Rakouska, musili bychom ho vytvořit. To bylo jasným českým prorakouským vzkazem. Vzkazem věrnosti trůnu a císaři. Češi chtěli žít v reformované rakouské monarchii přetvořené tak, aby se mohla stát silným spolkovým či federálním státem. Ten by byl ve středu Evropy ideálním ochráncem malých národů střední, východní i jižní Evropy před možnou německou či ruskou expanzí (Rakousko si Palacký osobně představoval konstitučně uspořádané). Základem reformované monarchie měla být rovná jazyková, kulturní i politická práva všech zde žijících národů. To vyplývá i z Palackého Dopisu do Frankfurtu, který doporučuji našim historikům.

Češi po nevlídné a dá se říci dosti hrubé odezvě z Frankfurtu, ale hlavně od českých a moravských Němců, uspořádali v Praze Všeslovanský sjezd. Základními tezemi bylo zrovnoprávnění češtiny jako úředního jazyka a obnovení české státnosti – stále a zcela jistě v rámci Rakouska!

Bohužel, bylo to přijato jako „výzva“ a až do konce století probíhaly v Předlitavsku národnostní rozepře mezi Čechy a německy mluvící částí obyvatel, což vyústilo například v to, že se na nevídaný nátlak německy mluvící části nenechal Franz Josef I. korunovat českým králem, což byla zásadní politická chyba. Situace se zhoršovala, i přes to, že Franz Josef I. se snažil mnohde Čechům vyjít vstříc - zaplatil vlastně například vyhořelé Národní dovadlo ze svého. Zvláště čeští a moravští Němci trvali na vytvoření velkého Německa, zahrnujícího i Čechy a Moravu, kde si slibovali odstranění české konkurence.

Když již bylo jasné, že hlavním zájmem velké části rakouských a česko-německých Velkoněmců je vytvoření jednotné „Velkogermanie“, což předpokládalo zničení samostatného Rakousko-Uherska, pronesl Palacký onu druhou větu, odpovídající na to, co se stane se zeměmi Království českého po zničení Rakouska a jeho pohlcení Německem. Pak ona věta „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ dostává konečně ten správný smysl.

Plán na vytvoření jednotné nacionálně řízené Germánské říše, a to včetně plánů na „Drang nach Osten“, který byl ideově a politicky vypracován již ke konci 19. století, byl jako pokus skutečně realizován. A to neúspěšně. Jak v I. tak v II. světové válce. Tento plán Velkoněmecka měl v ideové rovině silné, ba od konce 19. století do poloviny 20. století možná nejsilnější zastánce v Rakousku a po roce 1918 v ČSR. Zde tvořili jeho osu čeští Němci, zastánci „Velkoněmecka“, jako byli např. Othmar Spann a u nás dodnes téměř neznámý, mezi členy landsmašaftu však nesmírně populární Maria Lodgman von Auen.

Jejich postoje a ideály byly inspirovány myšlenkami německého filosofa Nietzscheho, které měly velký vliv na myšlení 20. století. Hlavním tématem jeho díla byla ostrá kritika “starého„ evropského myšlení, zejména platónské tradice a křesťanské morálky. Vytvořilteorii o nutnosti vypěstovat nového „nadčlověka“, který vytvoří „nadnárod“, což přijal za svoji vůdčí myšlenku také Adolf Hitler. Filosof sám byl starý mládenec, (pravděpodobně panic – velká část „vůdců“ včetně Hitlera, Stalina, Gottwalda a dalších měla osobní sexuální problémy). Hlásal „zdravou stravu“ (nepřipomíná vám to něco?!?), protože jej trápil žaludek, měl kruté bolesti hlavy i očí – proto pravděpodobně toužil po ideálním člověku, jak jej pak pokusil modelovat v praxi nacismus.

V Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil v polovědomém stavu jako duševně nemocný (diagnosa: progresivní paralýza, ale to se téměř nikde nedočtete od rádoby intelektuálů blouznících o veledíle Tak pravil Zarathustra). Nietzsche tak napsal pro nacisty a dnešní nové milovníky totality filosofické traktáty o (árijském, případně multikulti-bio-gender) „nadčlověku“. Tvrdil: “Velikost člověka je v tom, že může hrdě vzdorovat a bezohledně prosazovat svoji ´vůli k moci´, jejímž cílem musí být překonání člověka, čili nadčlověk."(Neslyšíte ve slovech našich ekologistů z Duhy a podobných organizací tento závan představy o výlučnosti a oprávněné „bezohlednosti“ těchto „nadlidí“ „prosazovat svoji vůli“ nad obyčejnými lidmi?)

Jak potom vyplývá z děl shora uvedených politiků, ještě před vítězstvím nacismu byly jejich myšlenky mimořádně nacionalistické a protičeské a padly na úrodnou půdu německého přesvědčení o „vyvolenosti“.

Nositelem idejí byl Othmar Spann. Nevíte, kdo to je? Tedy správně byl? Skutečně ne? Jeho myšlenky a názory na vás křičí denně z českých (a nejen českých) tiskovin. Pojďte se s ním seznámit.

Othmar Spann 

Othmar Spann

Budu vycházet z mimořádně dobře faktograficky a vědecky podložené práce z díla „Spannismus - opomíjená ideologie sudetských Němců“, kterou napsal Václav Chyský.

Spann přebíral mnoho svých nacionalistických a velkoněmeckých tezí od historika Heinricha von Treitschkeho. To byl německý významný zastánce státně politicky orientované historické vědy, která má být ve službách politických potřeb německého státu. Hlavní dílo: Deutsche Geschichte im 19. Jh. (Německé dějiny 19. století).

Jednou z Treitschkeho myšlenek bylo to, že považoval všechny neněmecké národy za méněcenné a Židy za neštěstí německého národa - "Juden sind unser Unglück“. (Jedno z nejoblíbenějších hesel nacistů)

Othmar Spann byl agresivní rakousko-německý nacionalista a rasista. Ve dvacátých letech a začátkem let třicátých minulého století byl významným ideologickým spiritus movens mladých sudetoněmeckých intelektuálů, hledavších východisko z nepříznivých dopadů prohrané první světové války, rozdrobení Rakouska-Uherska a vtělení německy osídlených krajů do Československé republiky.

V knize „Der wahre Staat“ naplno říká, že považuje „průměrného Čecha za polovzdělanou kreaturu, do jisté míry chráněnou německým vlivem, …politicky netolerantní a nespolehlivou, sociálně věčně nespokojenou a vždy národnostně vtíravou. Tito Slované nikdy nemohou dosáhnout kulturní úrovně Němců, protože jejich elita byla absorbovaná a vylouhována oduševnělejší německou komunitou Pouze přechodná německá slabost v roce 1918 umožnila tomuto méněcennému lidu ustavit svůj vlastní stát a nyní nutí sudetské Němce snášet hanbu a potupu pod jejich krvavou knutou.”

(Ostatně něco v podobném duchu nedávno prohlásil bývalý český velvyslanec v SRN a Rakousku Jiří Gruša, když prohlásil na margo české inteligence, že nemůže nikdy dosáhnout kvalit inteligence německé a rakouské, protože od dob Rakouska-Uherska se chytří Češi stěhovali do Vídně a hloupí Rakušáci do Prahy.)

Ideologickým střediskem spannismu byla vídeňská univerzita, kam musel Spann utéct z Brna po sérii nacionalistických protičeských skandálů. Tam se pak po 1. světové válce soustřeďovala německá akademická mládež z bývalých zemí rakousko-uherské monarchie, aby zde naslouchala vizím o stavovsky organizované střední Evropě. (Stavovský stát není státem nacistickým, je to však stát totalitní, bigotní a rasistický. Do reálné praxe jej zavedli v Itálii Mussolini a ve Španělsku Franco.)

Spannismus představoval vedle tradičních konzervativně nacionalistických směrů a vedle rasistického nacionálně socialistického ´světového názoru´ (Weltanschauung) specifický politický koncept pro řešení problematiky etnicky promíšené střední Evropy použitím modelu stavovské společnosti s vůdčím postavením německého etnika. Jeho ideoví představitelé pracovali elitérním konspirativním principemPodobně jako česká politická scéna, i sudetoněmecká společnost si přinesla z rakousko-uherské monarchie do nového státu politickou zátěž národnostních předsudků, jakož i styl a nešvary politické práce z předchozího systému, vyplývajícího z bojovné konkurence českého a německého etnika v českých zemích. Ještě před provoláním vzniku československého státu zajišťovali si představitelé sudetských Němců v předtuše rozpadu rakousko-uherského mocnářství 21. října 1918 propojení na Rakousko a spolu s ním pak sjednocení v novém poválečném německém státě.

Představovali si, že se Rakousko brzo spojí s Německem a území ČSR budou připojena v Velkému Německu. Ostatně tyto myšlenky byly tak silné, že jim věřila ještě po květnu 1945 nemalá část sudetských Němců. Mimo jiné proto, že Hitler nařídil na jaře 1945 násilný odchod - odsun sudetských Němců ze severní části Moravy a čs. části Slezska prováděný SS a Wehrmachtem. Zakázal však útěky ze Sudet a Protektorátu.

Spannismus hrál na našem území nezanedbatelnou roli při formování hnutí „Sudetendeutsche Heimatfront“ (SdH), které bylo později základnou pro vznik Henleinovy Sudetendeutsche Partei (SdP). Bylo vlastně jejím sociálně nacionalistickým předchůdcem, ještě před převzetím moci v Německu Hitlerem.

Spann svojí politickou činností také inicioval vznik „Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP). Sudetská DNSAP měla své kořeny v národnostních bojích posledních dekád 19. století. V Československé republice byla založena 5. května 1918 přejmenováním z Deutsche Arbeiterpartei (DAP), existující v českých zemích Rakouska-Uherska od roku 1904. Její Ideologickou náplní byl protičeský národovecký boj (Volkstumskampf) se snahou zamezit přílivu českých pracovních sil do německy osídlených průmyslových oblastí. Sudetoněmečtí dělníci … založili vlastní odbory a v r. 1902 dosáhl počet jejich členů 17 tisíc. Mnozí odborářští předáci, především Hans Knirsch, se domnívali, že odbory neposkytují dostatečně širokou základnu pro zesílení národoveckého boje. To vedlo k založení DNSAP - Deutsche nationalsozialistiche Arbeiterpartei, česky Německá národně socialistická strana dělnická - spojující nacionální a socialistický program. Stalo se tak v Trutnově 15. srpna 1904. Přívlastek „sozialistisch“ měl zdůraznit programové rozšíření od občanských nacionálních stran. Zaměření DNSAP bylo jednoznačně velkoněmecké. Dalšími jejími bojovými hesly byl antiklerikalismus, antifeudalismus, antiliberalismus, antimarxismus, antisemitismus a rasistický antislavismus - koncipován hlavně jako „protičešství.

Takže, což sudetští předáci pilně tutlají, ještě dříve, než Hitler založil svoji NSDAP Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, založili prakticky stejnou stranu naši čeští Němci.

Významnou úlohu při tom hrál Maria Lodgman von Auen, muž který zasedal ve dvou parlamentech různých států. Po rozpadu rakouské monarchie se stal dne 5. listopadu 1918prvním i posledním zemským hejtmanem Deutschböhmen, jedné z „provincií“, které chtěli Němci připojit k Německu anebo Rakousku a která měla své ústřední sídlo v Ústí. Když v prosinci 1918 československá vláda obsadila Deutschböhmen a další „vzbouřené německé provincie“, uprchl přes Německo do Rakouska. Po vzniku Československa v roce 1918 vyhlásili Němci žijící v pohraničních částech Čech, Moravy a bývalého Rakouského Slezska ve dnech 29. a 30. října následující čtyři autonomní celky, známé jako provincie, požadující nezávislost na Československu a přičlenění k německému Rakousku. Jde vlastně o území, která požadoval Hitler a které byly součástí Mnichovské dohody. Šlo o:

- Deutschböhmen, zahrnující severozápad a sever Čech, s centrem v Liberci.

- Sudetenland, zahrnující severovýchod Čech, včetně Orlických hor, severozápad Moravy a západ bývalého Rakouského Slezska, s centrem v Opavě. Mělo rozlohu přibližně 6 543 km² a asi 650 000 obyvatel.

- Böhmerwaldgau, zahrnující jihozápad, jih a jihovýchod Čech, s centrem v Prachaticích. Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Horními Rakousy (viz pro značnou část nepamětníků ona část filmu Zabíjení po česku týkající se Prachaticka).

- Deutschsüdmähren, zahrnující jih Moravy, s centrem ve Znojmě (vizkonec brněnského pochodu-vyhnání Němců, které Rakušané nepustili do Rakouska a nechali je v území nikoho trpět.) Představitelé tohoto celku deklarovali spojení s Dolními Rakousy. Územízačínalo u Břeclavi (Poštorná) a zahrnovalo Mikulovsko, Znojemsko a Slavonicko.

Mimo těchto čtyř oblastí stálo Novobystřicko, připojené rovněž k Dolním Rakousům. Dále ještě jazykový ostrov Jihlava s 22 okolními vesnicemi. I z tohoto území byli pak Němci po válce odsunuti (viz dnešní mediální kauza Dobronín, správněji však Bergersdorf).

Československo obnovilo svoji územní integritu se všemi odtrženými územími jejich vojenským obsazením prakticky bez větších vojenských akcí mezi 1. – 20. prosincem 1918. Tyto čtyři celky tak přestaly existovat, však už 12. prosince musila "zemská vláda" uprchnout do sousedního Saska a dva dny nato vyhlásila, že bude úřadovat ve Vídni. Po podpisu mírových smluv byli její členové 24. září 1919 novým rakouským parlamentem slavnostně propuštěni a vysláni nazpět do Čech Takže Lodgman von Auen byl přinucen rakouskou vládou, kam utekl a odkud chtěl vystupovat jako nejvyšší politický reprezentant „sudetských Němců“ coby guvernér Deutschböhmen, „odstoupit“. A oficiální rakouská vláda pak tyto „samozvané“ sudetoněmecké „hejtmany“ a „jakoby“ zvolené zástupce českých a moravských Němců vypudila z Rakouska. Po bezproblémovém návratu do ČSR (sic!) se von Auen ihned vrhl do politiky. Nicméně demokratická vláda ČSR (oproti rakouské, která jej „vyhodila“) mu dovolila vrátit se do Československa a tam se zapojit do politických aktivit na straně Sudetských Němců.

Už v červnu 1920 přednesl Rudolf Lodgman na ustavujícím zasedání československého parlamentu za Německý parlamentní svaz (sám byl poslancem tzv. Německé národní strany) významné státoprávní prohlášení, podle něhož bylo Němcům v novém státě upřeno právo na sebeurčení. Tento akt se stal vlastně trvalým základem budoucí "sudetoněmecké" politiky. V ní nemělo dle jeho představ Československo žádné místo. O jeho politice svědčí to, že byl autorem První úvahy o vysídlení Čechů.

První návrhy řešení problému vzájemných vztahů vyhnáním druhé národnosti přednesl krátce po 1. světové válce právě Rudolf Lodgmann von Auen. V roce 1920 vyšel v samostatné publikaci plán na vystěhování Čechů, kterou vydal pod krycím jménem Arthur Weitbiick v nakladatelství T. Weichera v Lipsku. Kniha „Die tschechoslowakische Frage“ (Československá otázka) pojednávala o možnostech vystěhování Čechů z Čech na území západně od Rýna a Čechů z Moravy do východního Pruska. Tato myšlenka nebyla zapomenuta a již v létě roku 1932 přednesl Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa (Endlösung der tschechischen Frage) takto: „Vytvoříme blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. …. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici … Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitskobolševický agitační blok…."

Předcházející části:
Krvavé jaro roku 1945 (1)
Krvavé jaro 1945 (2)
Krvavé jaro 1945 (3) - Werwolfové od 1944 do 9. 5. 1945

Krvavé jaro 1945 (4) - Konečná pekelná fáze války - pochody smrti
Krvavé jaro 1945 (5) - Osudy těch, co "nebyli bohy"
Krvavé jaro 1945 (6) - Cvičí kostry prostná?
Krvavé jaro 1945 (7) - Němci jsou Němci jsou Němci
Krvavé jaro 1945 (8) - Klikni a dívej se!
Krvavé jaro 1945 (9) - Živí mezi mrtvými a jejich svědectví
Krvavé jaro 1945 (10) - Osobní vzpomínka, jak to bylo v dubnu 1945
Krvavé jaro 1945 (11) - Slované, nebo my



Český Aeroholding, a.s.
Právník

Český Aeroholding, a.s.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Diskuse


P. Urban
9:11
25.8.2011

R. Langer
13:11
25.8.2011

R. Langer
13:13
25.8.2011

J. Sinnreich
8:43
25.8.2011

V. Kraus
8:48
25.8.2011

J. Urban
14:47
25.8.2011

V. Kraus
8:27
25.8.2011

J. Urban
14:49
25.8.2011

J. Urban
15:01
25.8.2011

V. Kraus
15:45
25.8.2011

J. Urban
19:47
26.8.2011

T. Kočí
7:42
25.8.2011

Z. Bartoňová
10:46
25.8.2011

M. Krátký
12:52
25.8.2011

počet příspěvků: 14, poslední 26.8.2011 07:47









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.