Odjížděl jsem na Krétu ve dnech, kdy média hlásila, že Řecko krachuje. Konec - před bankami a obchody fronty. Ještě vyděšen jsem na letišti v Heraklio udeřil na svou dávnou kamarádku Hildegardu z Mnichova jak to, že nestojí frontu také. Hildegarda, jako mnoho jejích krajanů, žije střídavě na Krétě a v Německu. V Mnichově má byt, na Krétě dům a důchod jí chodí do Německa. Bez médií, bez TV, jen v kontaktu s místními vesničany ani nevěděla, že život v Řecku končí.

Jak jsem zjistil první večer v taverně na naší návsi, u raki se stále sedělo, pilo, kouřilo a debatovalo o všem možném, jen o konci Řecka ne. Čas, jako vždy, se tady zastavil. Nad fascinující krajinou s horami blíže nebo více vzdálenými, ze které mezi pomerančovníky s padajícími pomeranči vykukují archeologické vykopávky, vedle kterých svítí prastaré bílé byzantské kláštery a kostelíky, u kterých stojící čas se již přestal pohybovat úplně. A háje olivovníků a olivovníků. Historie staré Helady s minojskou kulturou starší než egyptské pyramidy a svéráznost Kréťanů považujících se za zvláštní národ; olivy a olivový olej – obecně považovaný za elixír života; vždyť právě díky olivám se Kréťané dožívají tak vysokého věku - to vše spolu s vůní toho všeho tvoří z Kréty historický klenot, který Bůh zasadil mezi horské vrcholy, pobřežní nížiny, oblázkové a písečné pláže, malé zátoky a hlavně a především mezi olivové háje. Ano, Krétu charakterizuje klid, vedle brebentění dětí a hluku trhů, ale klid v pestrosti tohoto ostrova s rozmanitými plážemi, divokými stržemi a tichými rovinkami. Ale na popis Kréty, jejích krás a jedinečné historie jsou cestovní atlasy a příručky.

Na Krétě žije mnoho Němců, hlavně rentiérů, tvoří zde kolonii a chce-li se člověk „zprava“ zbavit přemíry krétského klidu, může se s každým z nich pohádat. Stačí k tomu jen mluvit německy a znát život za socialismu. A vzít na vědomí, jak mi bylo řečeno, že „der Geist steht an der Seite der Linken“. O levicovém ráji se totiž na ostrově v jeho opojné vůni tak krásně sní. Zejména když se v zimě zaskočí na pár týdnů do toho ohavného kapitalismu v Německu. Ach, co všechno jsem se tady dozvěděl. Jak zlá je Merkelová, jak dobře to všechno myslí Putin a jak nás zlá pravice spolu s těmi Židy chtějí zničit. Samozřejmě o holocaustu se nemluví, jen o těch, co přežili a dnes zlobí z Izraele hodné Palestince. A Amerika? Brzo se propadne do oceánu jako dávná Atlantida. Už aby to bylo a Putin nás mohl přijmout do své láskyplné náruče. Čas se zde opravdu zastavil. Socialismus a komunismus jsou jako nadýchané šlehačkové mráčky plující po obloze a slunce nové rovné doby bude zářit brzo i tam, kde ji dosud nepoznali. Naštěstí k první hádce došlo až po několika dnech klidu, kdy už ho bylo pro mne příliš. Poté Hildegarda vstupovala k dalším známým s novým pozdravem, který jako cedule visel v každé hospodě v protektorátu: „Die politische Gespräche sind verboten.“ Již dlouho jsem si pak nepopovídal o počasí, pomerančích a citronech a o socialismu věděl svoje, mnohem více než stalinističtí soudruzi, kteří jsou nyní v Řecku u moci.

Který návštěvník Kréty užívající si zde léto ví, že na Krétě se odehrála jedna z nejojedinělejších válečných operací II. světové války - Operace Merkur. Obsazení Kréty německým parašutistickým výsadkem. Velel mu generál se sympatickým jménem, zejména pro mne. Jmenoval se Student. Asi neznal Dějiny Kréty, jinak by věděl, že se Kréťané dokázali vždy urputně bránit - jak křižákům, tak i Turkům. V listopadu 1866 se do kláštera v Arkádii uchýlilo na tisíc krétských mužů, žen a dětí. Turečtí vojáci klášter obléhali a ostřelovali, Kréťané se tvrdě bránili. Když pochopili, že porážka je neodvratná, odebraly se ženy a děti do muničního skladu a daly se vyhodit do vzduchu, zatímco muži bojovali do posledního dechu.

Operace Merkur byla mimořádnou událostí nejen v historii II. světové války, ale svojí troufalostí a využitím momentu překvapení ve vojenské historii vůbec. Proč k ní došlo? V době příprav Operace Barbarossa, útoku na SSSR, který byl naplánovaný na duben 1941, došlo v Jugoslávii (království SHS) k převratu, kdy byla svržena vláda prince Pavla Karadordeviče. Ten jako předseda regentské rady vládl v Jugoslavii od r. 1934, kdy byl při atentátu v Marseille zavražděn spolu s francouzským premiérem Luisem Barthouem král Alexandr I. Karadordevič, jehož synu Petrovi bylo teprve 11 let. Dne 25. března 1941 regent, obávající se další agrese Hitlera, přistoupil raději k Paktu tří, proti čemuž se však vzedmul velký odpor vedený generálem Simovičem a po sesazení svého strýce se ujal moci sedmnáctiletý Petr II. Karadordevič. To bylo pro Hitlera příliš a jeho Wehrmacht vtrhl do Jugoslávie. Protože se obával ohrožení z jihu Balkánu, poslal jej i do Řecka. Smyslem operace Merkur bylo obsadit Krétu a zabezpečit tak jižní křídlo Wehrmachtu (tj. Balkán a severní část východního Středomoří) před zahájením operace Barbarossa a zajistit rumunské ropné zdroje, protože bombardéry RAF to měly z ostrova k těmto ropným polím již blízko. Konečně dalším důvodem obsazení Kréty bylo také vyhladovění Tobruku, což předpokládalo učinit z Kréty letadlovou loď a leteckými útoky zabránit britským konvojům zásobovat armádu bojující v severní Africe proti Rommelovi.

Útokem na Jugoslávii a Řecko však Hitler ztratil šest týdnů, které mu chyběly, když v prosinci téhož roku zamrzl před Moskvou. A co ještě? Poslední jugoslávský král Petr II., kterému Josip Broz Tito zabránil v návratu do Jugoslávie, je pohřben v klášterním kostele sv. Sávy v Libertyville, ve státě Illinois, jako jediný evropský panovník pohřbený na americké půdě. Jeho syn, korunní princ Alexandr, je dodnes následníkem jugoslávského trůnu.

20. května 1941 v 8 hodin ráno se z oblohy nad Krétou sneslo asi tři tisíce německých parašutistů. Na zemi je čekalo 28 000 britských, australských a novozélandských vojáků. I zde, jako u mnoha jiných vojenských akcí, hrála úlohu indolence. Ačkoliv velící anglický generál měl dostatek zpravodajských informací o chystaném výsadku, nijak se neznepokojoval, protože byl připraven přivítat útočníky z moře. Do prvního večera se počet parašutistů zdvojnásobil a postupně narůstal. Mezi olivové háje a zrající pomeranče padali jako hrušky parašutisté. Tento příměr je přiléhavý, protože tehdejší padáky nebyly řiditelné a vojáci na nich viseli zavěšeni jako loutky nebo hrušky na stromě. Nedopadali ale jen mezi olivovníky, ale i do krétských hor a údolí. Mnozí tak byli zraněni nebo i zabiti předtím, než se pustili do boje. Stále přicházející posily útočníkům pomalu vyrovnávaly přesilu obránců. Německá letadla, zejména stuky, napadala i britské lodě v přístavu a potopila tři britské křižníky a šest torpédoborců. Na německé straně padly asi čtyři tisíce parašutistů a o polovinu více bylo zraněných. Německé ztráty byly sice za dobytí Kréty cenou přiměřenou, ale protože zasáhly elitní vojáky z jediné německé parašutistické divize, proměnil se vítěz Hitler na krále Pyrrha. Proto již v dalším průběhu války Hitler nové vzdušné výsadkové operace nepovolil a jeho elitní parašutisté bojovali již jen opěšale, jako třeba při obraně slavného kláštera Monte Cassino v Itálii. Největším vítězstvím poražených Britů byla skutečnost, že Hitler se již takovou vzdušnou operaci neodvážil opakovat na Maltě, Kypru, Suezu a v Sýrii, jak původně plánoval.

Tak dodnes stojí na Krétě mezi olivovníky, v údolích a na kopcích rezavé kanony spolu s pomníky připomínajícími hrdiny i oběti bitvy o Krétu. Velké překvapení nás čekalo, když jsem si koupil publikaci o Krétě pro turisty. Byla tam i kapitola o této bitvě. Na jedné straně jsem našel velkou fotografii německého parašutistického důstojníka - kpt. Wiedmanna se samopalem Schmeisser a granáty, který si na Krétě vybojoval železný kříž. Je to tvůj příbuzný? ptám se z legrace Hildegardy, rozené Wiedmann. „Oh, Jezus Maria, das ist mein Onkel!“

Za dávnou vinu platily Atény vládci Kréty krutou daň. Každých devět let přivážela loď mladé Atéňany do Krétského labyrintu v Knóssosu, kde na ně čekala jistá smrt od krutého Minotaura. Zdálo se, že tak tomu bude už navždy. Dcera krétského krále Ariadna se však z lásky odhodlala k záchraně jednoho z vězňů. Za přispění bohyně Pallas Athény dokáže Théseus zabít Minotaura, vládce labyrintu, a Ariadnina nit jej spolu s dalšími odsouzenci vyvede z labyrintu. Tato nit je dnes pro Řecko takřka symbolickou; kdo bude tím Théseem, který s její pomocí vyvede Řecko z nynější krize?