21.9.2018 | Svátek má Matouš


HISTORIE: Koupená VŘSR

26.12.2015

VŘSR - pochodeň světového pokroku!
Bez Velké říjnové socialistické revoluce by nebylo svobodného Československa.
Velká říjnová socialistická revoluce - první vítězná revoluce světového proletariátu!
VŘSR - počátek nové éry lidstva!
VŘSR - počátek nových vztahů mezi národy!
Poctivá tvořivá práce - nejlepší oslava VŘSR!

Když dnešní vysokoškolák čte tato hesla, musí si myslet, že jeho rodiče žili v blázinci. A to se ani nedozví, že tato hesla schvalovalo každý rok politbyro KSČ. Proč se hesla musela schvalovat každý rok, patří mezi tajné prči toho bláznivého totalitního režimu, jak ho charakterizuje i židovský vtip: „Jede Kohn do Ruska a když se vrátí, ptá se ho pan Roubíček, jaký to tam bylo. Vědí, povídá Kohn, mají tam největší zvon, který nikdy nezvonil, největší dělo, které nikdy nestřílelo, Velkou říjnovou socialistickou tam slaví v listopadu a tak je to tam se vším.“

VŘSR je Lenin. Jeho propagace se nezměnila od doby mé základní školy v 50. létech do konce 80. let. Lenin byl věčný, Lenin byl všude, dokonce si na to jednou stěžoval i Vasil Bilak, velká normalizační figura, když nabádal soudruhy vedoucí prodejen, aby obrazy Lenina nedávali mezi maso a buřty. Ještě před začátkem mé advokátní kariéry doplatil jeden vedoucí prodejny „Kniha“ na nevhodné rozmístění prodávaných knih ve výloze. Dal totiž vedle sebe tři knihy s tituly: „Chceme žít“ – „Daleko od Moskvy“ – „Ve stínu mrakodrapů“. Starší advokáti se na advokátních mejdanech vždy dohadovali, zda-li jeho odsouzení k trestu odnětí svobody bylo podmíněné nebo nepodmíněné.

Pro koho Lenin žil?
Všem lidem pro štěstí,
teď tichým spánkem spí,
na Rudém náměstí.

Jdou lidé v průvodech,
klaní se Leninu,
za to, že miloval
nejvíce chudinu.

Až přijedu do Moskvy
průvody dohoním,
také se Leninu
hluboce pokloním.

Vyjadřoval to i dobový vtip z 80 let. „Otevřu radio a Lenin. Otevřu televizi a Lenin. Už se bojím otevřít konzervu, aby tam nebyl Lenin.“

Z historie této revoluce – počátku nové éry lidstva, jsem byl zkoušený v několika předmětech během studia na Právnické fakultě UK, tehdy za „totáče“ v její pravé bolševické verzi. Mluvilo se o ní v předmětech marxistická filosofie, socialistická ekonomie, dějiny SSSR – základem byly “tři zdroje a tři součásti marxismu“. Do detailů jsme šli v předmětu „vědecký komunismus“. Obsahem tohoto předmětu byla díla V. I. Lenina, jejich rozbor a výklad. Byla to vlastně „vědecká sranda“, kterou charakterizuje nejlépe tradovaný výrok jednoho studenta, který na otázku, co řekl V. I. Lenin, když odjížděl z Finského nádraží do exilu, odpověděl, že Lenin pravil: „Jednou se vrátím, Dagu Badmane, a se mnou přijde zákon.“ Smutné komično na půdě fakulty Karlovy university umocňovali naši přednášející. Tehdy po rozprášení kateder marxismu a leninismu a exodu jejích členů do jiných pro socialismus užitečných profesí. Svým způsobem to bylo logické vyústění náročného studia něčeho – co lze označit za vědecké NIC; to NIC představovalo klasické dogma : „Marxovo učení je všemocné, protože je pravdivé. Je úplné a vnitřně logické, dává lidem ucelený světový názor, který není slučitelný s žádnou pověrou, s žádnou reakcí ani s obhajobou buržoazního útlaku. Je zákonitým dědicem toho nejlepšího, co vytvořilo lidstvo v 19. století v podobě německé filozofie, anglické politické ekonomie a francouzského socialismu.“

Vrcholu NIC bylo možno dosáhnout studiem geniálních děl samotných, což je dnes asi taková legrace jako prohlížet staré ročníky Dikobrazu. Ale na přednáškách nás ovíval i pach alkoholu. Na místa vyhozených učitelů přišli staří dělňasové, kteří se skutečnými dělníky již dávno neměli nic společného. Od ponků prošli různými nižšími stranickými funkcemi a kromě pachu alkoholu se vyznačovali tím, že nedovedli vyslovit jediné cizí jméno. Tak jsme se dovídali o utopických socialistech Fourieorovi, Owenovi a Saint Simonovi. Jak psáno, tak vysloveno. Zejména výslovnost posledního byla kouzelná „Sa- i-nt Simon“. Nebo president Johnson, přesně takto. Nikdy ve svém životě, ani na vojně jsem nezažil takové ponížení, ani nyní za dua Zeman-Ovčáček, jako tehdy, když jsem byl zkoušen těmito vědátory. Co Lenin řekl, na které stránce díla „Stát a revoluce“ je to uvedeno a jak končí první kapitola knihy „Imperialismus, nejvyšší stadium kapitalismu“. Tu měl soudruh examinátor před sebou a v ní červeně podtrhané citáty.

Nešlo jen o ponížení moje, ale i o zhanobení University Karlovy. Nyní prožívám ojedinělou životní zkušenost, ve své druhé studentské éře po 40 letech, dozvědět se, jak to opravdu bylo. Přednášky o Dějinách Ruska a SSSR jsou mimořádně zajímavé. Jak to vlastně bylo s bolševickou revolucí, kdo ji dělal, kdo jí velel a kdo vystřelil z Aurory? Kdo? K výstřelu dal rozkaz Vladimír Anton Ovsejenko, v letech 1924-1928 sovětský velvyslanec v Praze, v roce 1938 popravený na příkaz Stalina. Zdá se, že Kohn měl pravdu. Tak to tam bylo se vším.

Moje nejstarší vzpomínka na Lenina je z mé třetí třídy. Tehdy nás děti z celé základky odvedli do kolínského kina na Zálabí na nějaký film o něm. Protože už tehdy pro mě film nebyly jen pohyblivé obrázky, tak jsem jako malý kritik, proškolený vrčením rušiček RFE z domova, shledal film úplně pitomým. Lenin ve filmu chodil po ulicích a hladil malé děti po hlavičkách a občas přiběhl nějaký dělník nebo voják, kterému Lenin vydal příkaz. Nenápadně, jakoby na WC, jsem se vytratil z hlediště a u pokladny kina jsem zjišťoval, jakou další grotesku budou dávat v neděli dopoledne, kdy jsme chodili za korunu na Chaplina. Vyhlédl jsem i z kina a venku stál pokuřující náš učitel Bořek. „Pojď sem,“ povídá, „blbina viď?“ Nesměle jsem přikývl, ale bylo mi jasné, že u soudruha učitele vrčí rušičky také. „Tady máš peníze, skoč za roh a přines mi tři housky a šunkový salám.“ Pak mi jednu dal a o salám se se mnou rozdělil. Lenin na plátně hladil děti dál a já měl, teď už pana učitele, ještě raději.

O Lenina jsem se začal více zajímat, když jsem někdy po převratu našel někde v metru nebo ve vlaku odloženou knihu „Lenin v Praze“. Shodou okolností jsem se s autorem této Historické reportáže, spisovatelem Miroslavem Ivanovem, krátce potom seznámil a o knize s ním hovořil. K pátrání po místech Leninova pobytu v Praze v době konání VI. konference Sociálně demokratické dělnické strany Ruska v lednu 1912 používá vzpomínek, článků i vyprávění svědků a přímých účastníků. Protože důkazy o místě jeho bydliště v Praze byly nejasné, stala se z knihy, která možná měla být propagandistická, celkem zajímavá detektivka. Lenin měl chodit bruslit na Vltavu k Palackého mostu a cesta mu netrvala více než 10 minut. Musel tedy bydlet někde na Karlově náměstí nebo kolem něj.

V době pátrání Miroslava Ivanova v šedesátých letech byl v Praze i tehdejší ještě žijící spolubydlící Lenina, jehož paměť ho vedla z Lidového domu ulicí na malé náměstí (Senovážné) a odtud se šlo rovně přes jedno velké a dlouhé náměstí (Václavské) ulicí, která se nakonec rozdvojovala před dalším velkým náměstím (Karlovo náměstí) A před vyústěním na Karlovo náměstí vedla ulice doleva. A na konci té ulice stála uprostřed věž. Takže to nepochybně musela být ulice Řeznická. Ale v kterém domě, které vypadají jeden jako druhý, Lenin bydlel? Nakonec se i ten našel a na dům byla umístěna pamětní deska.

Jak jste ten dům identifikoval,“ ptám se Miroslava Ivanova při jednom z našich četných rozhovorů? „To se mi nepodařilo,“ odpověděl. „Tak proč jste na něj dali tu pamětní desku?“ „Na příkaz Strany; bylo před sjezdem KSČ a protože už pátrání trvalo dlouho, tak se muselo oznámit, že je to náš dar sjezdu.“ Tak jsme na jeden dali tu desku. A proto dnes víme, kde Vladimír Iljič Lenin v Praze bydlel. Jenže Lenin musel být v Praze dříve, podle některých údajů dokonce dvakrát, v letech 1900 a 1901. Hlavním důkazem jsou švestkové knedlíky. Lenin se totiž všech českých komunistů, Bohumíra Šmerala, Antonína Zápotockého, Ivana Olbrachta, Karla Kreibicha a Čeňka Hrušky, kteří se s ním v zemi Sovětů setkali, dotazoval, jestli se u nás ještě jedí švestkové knedlíky. Knedlíky mu musely utkvět v hlavě a protože se jedí v září, tak zde v tuto dobu musel někdy být, protože v lednu 2012, kdy se konala konference, se švestkové knedlíky nedělají. Kde bydlel v dřívějších letech? V Řeznické ulici?

Lenin první, únorovou revoluci v roce 1917 propásl. Při prvním studiu na právech jsem se dozvěděl, že Lenin v dubnu 1917 přijel do Petrohradu a vyhlásil své slavné Dubnové teze. Žádnou podporu Prozatímní vládě, rozbití státního aparátu, konfiskace půdy a okamžitý přechod od buržoasně demokratické revoluce k revoluci socialistické, byly nejdůležitější z nich. Jak se na to Finské nádraží v Petrohradu dostal? No prostě si koupil v Curychu jízdenku a přijel. Jak jednoduché. Jenže to bylo trochu jinak.

Zjistil to český historik Zbyněk Zeman, který po únoru 1948 odešel do anglického exilu, dnes emeritní profesor oxfordské university. Spojenci po II. světové válce odvezli z Berlína do Londýna archiv německého ministerstva zahraničí, který se pak stal předmětem studia amerických a britských historiků. A Zbyněk Zeman v těch dokumentech našel do té doby neznámé memorandum s označením Parvus. Kdo to byl? Agent? A čí? Nějaký zapomenutý revolucionář? Byl to vlastním jménem Izrael Lazarevič Helphand (1867-1924), stranickým jménem Parvus. Muž s podivuhodným, i když na tehdejší dobu pro revolucionáře nikterak neobvyklým životem. Jeho životní cestu lemovaly osoby a osobnosti, které ho zformovaly v tvrdého revolucionáře, jehož koncept revoluce v Rusku mohl tuto zemi ochránit před bolševickým terorem. Paradoxem ale nakonec zůstalo, že Parvus vlastně bolševismus v Rusku stvořil.

K třídnímu boji jej přivedl ukrajinský básník Taras Ševčenko, žurnalista Michailovskij a ruský spisovatel Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin. Jeho ekonomické vzdělání dovršilo dílo Johna Stuarta Milla: „Princip of Political Economy“. V tehdejší Evropě mezi Petrohradem, Cařihradem, Kodaní, Curychem, Paříží a v Německu v Drážďanech, Lipsku, Mnichově a Stuttgartu se pohybovaly desítky ruských revolucionářů osnujících plány na svržení carského režimu.

V roce 1880 studuje Parvus v Basileji a je v kontaktu se všemi tamními socialistickými buňkami, odtud pokračuje do Stuttgartu a Berlína, kde se setkává s Karlem Kautským a Karlem Liebknechtem. Seznamuje se s Rosou Luxemburgovou a Klárou Zetkinovou a cestuje do Petrohradu, Cařihradu, Kodaně a zpět do Švýcarska, tentokráte do Curychu, centra ruských emigrantů. V diskusích s nimi vzniká nápad, jak Rusko totálně revolucionizovat, který později Parvus dotvoří a nakonec zrealizuje. Vytváří celoevropskou síť agentů, píše do Liebknechtova deníku „Vorwärts“ a v roce 1899 podnikne velkou cestu po Rusku. Z Petrohradu se vydá do Moskvy, po řece Kamě pluje do Samarské gubernie a odtud transsibiřskou magistrálou se dostává do Samary. Pak zase po Volze do Simbirska a nakonec přes Varšavu zpět do Německa. Z této cesty vytěží knihu „Hladovějící Rusko“.

V létě 1900 se poprvé setkává s Leninem, kterého doprovází do Mnichova. Ubytují se v jeho nejhezčí čtvrti Schwabingu a z Leninova bytu vytvářejí ústředí ruského exilu. V této době se začíná projevovat druhá stránka Parvusovy podoby a jeho druhý talent, tentokráte v oblasti podnikání. I v něm se ale projevuje jako revolucionář; jako vydavatel zpronevěří honoráře Maxima Gorkého z jeho hry „Na dně“, kterou Parvus úspěšně uvede na evropská jeviště. Nezbývá mu než zmizet z okruhu svých revolucionářských přátel, a proto v roce 1910 mizí v Turecku. Tam se podílí na rekonstrukci tureckých drah pro válečné účely, zásobuje Konstantinopol obilím a v roce 1915 se vrací zpět. Již ale není chudým žurnalistou, ale velmi bohatým podnikatelem.

Předmětem jeho dalšího podnikání je – revoluce. Řídí se dvěma hesly: „Každý pořádný obchod začíná úvěrem“ a „Žádný politik není nepodplatitelný“. Proto se také v Bukurešti setkává s německým vyslancem von Buschem. Od něj, to znamená od německé vlády, získává milion marek, o které se dělí s Trockým a dalšími revolučními buňkami v Rusku a Evropě, zejména s těmi, které vydávají nějaká revoluční periodika. Není to zadarmo – Parvus se stává poradcem německé vlády pro revolucionalizaci Ruska. Spolu s ostatními revolucionářskými kolegy vyznává heslo, že porážka vlasti ve válce je jen menší zlo na cestě k revoluci. Podílí se na vytvoření „Dovozní a vývozní společnosti“ se sídly v Kodani a ve Stockholmu. Jako revolucionář a obchodník nakupuje za německé peníze na Západě zboží, prodává je do Ruska a původní „politické“ peníze tak transformuje v obchodní zisk. A z něj dále financuje ruskou revoluci. Pomáhá mu v tom berlínský obchodník Georg Sklarz, muž německého generálního štábu, pracující i pro německou vojenskou zpravodajskou službu.

Mezi oběma revolucemi, buržoasní a socialistickou, v době procesu s bolševiky v srpnu 1917, odpočívá Parvus v hotelu Imperial v Mariánských Lázních. Tam dolaďuje noty pro závěrečnou fázi revoluce. Důležitým a konečným článkem jím organizovaného peněžního pramene z Berlína se stává Alexandra Michailovna Kollontajová (1872-1952), Leninova důvěrnice, později sovětská vyslankyně v Norsku a ve Stockholmu – první žena na světě v diplomatických službách a propagátorka volné lásky. Důležitou úlohu sehraje při ukončení sovětsko-finské (zimní) války v roce 1940. Berlínský pramen končí ve stockholmské Nye Bank, odkud se peníze převádějí do Petrohradské sibiřské banky a odtud již do pokladny bolševické strany.

S výsledkem revoluce však Parvus není spokojen. Nehoruje pro VŘSR, vyznává spojení dělnické třídy s buržoasií, protože okamžité nastolení socialismu považuje za nemožné. K němu je v Rusku možné dospět až po jeho dalším vývoji, zejména na základě rozvíjení sociálních opatření. Jen tak je možno dospět ke spojení buržoasní a proletářské revoluce a vyhnout se desítkám let chaotického totalitního systému. Ukáže se, že pravdu měl Parvus a nikoliv Lenin.

Zvítězilo ale Leninovo pojetí revoluce, ovšem za Parvusovy peníze! Jen díky Parvusem organizovanému peněžním toku mohl Lenin nasednout v Curychu 9. dubna 1917 do vlaku a vyrazit přes Švédsko do Petrohradu. Vagon měl právo exteritoriality, na německém území ho střežili němečtí vojáci a do Leninova vagonu nesměl nikdo vstupovat. V Leninově malém doprovodu byla i jeho milenka Inessa Armandová, matka pěti dětí. Císař Vilém II. právem očekával, že Lenin bolševickou revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě. Předpokládal, že poté Lenin jako bezvýznamná figurka zmizí a on se stane vítězem Velké války. Dopadlo to ale opačně.

Co tomu všemu říká Trockij, který s Leninem ve vlaku nebyl? Ten přijíždí měsíc po Leninovi z New Yorku přes Skandinávii. Ve svém životopise (Akademia 2010) má kapitolu „O pomlouvačích“. Tím hlavním pomlouvačem je Kerenskij, který si dovolil ve své propagační brožuře napsat: Leninova zrada Ruska právě v době největší válečné vřavy je „nezpochybnitelně daný a nesporný historický fakt“. Kde jsou důkazy, ptá se Trockij? Odmítá i tvrzení uvedená v pamětech německého generála Ludendorffa. Trockého obžaloba Ludendorffa za pomluvy je však spíše Trockého přiznáním. Píše totiž: „Ludendorff doufal, že ruská revoluce povede k rozložení carské armády. Ovšem aby člověk odhalil tento Ludendorffův plán, nepotřeboval jeho paměti. Úplně stačil fakt, že nechali skupinu ruských revolucionářů projet přes Německo. Byl to od Ludendorffa trochu hazard, který souvisel s komplikovaným postavením Německa ve válce. Lenin využíval Ludendorffových propočtů a měl samozřejmě i své vlastní. Ludendorff si říkal: Lenin svrhne vlastence a já se pak zbavím Lenina a jeho přátel. Lenin si říkal: Pojedu v Ludendorffově vagonu a odplatím se mu za tuto službu po svém. Na důkaz toho, že se dva různé plány protnuly v jediném místě, a tím byl zaplombovaný vagon, není třeba žádných tajných talentů Kerenského. To je historický fakt. – Další běh dějin oba plány prověřil... A dějinami ublížený Narcis se pak ještě po deseti letech pokoušel přiživit hloupou lež – ne o Leninovi, ale o velkém národě a jeho revoluci.“ A Trockij se ptá: „V čem spočívala technická a finanční pomoc Německa? O tom Kerenskij nic neříká.“

Jenže Trockij netušil, jaká dokumentace se v archivu německého ministerstva zahraničí jednou najde. A všimněme si jednoho bolševického triku – útok na jednoho z nich je útokem proti celému národu a jeho revoluci. Ve stejné podobě jsme to prožili v bývalém totalitním režimu. Kritika jednoho nebo několika komunistických vůdců byla útokem proti celému socialistickému zřízení, proti národu a vlasti. Mimochodem, Parvuse zmiňuje Trockij ve svých pamětech několikráte. Jako výstředního, bohatého revolucionáře. O penězích, které od něj dostal na svoji bolševickou propagandu a vydávání revolučních tiskovin, se však nezmiňuje, jen o schůzkách s ním.

A Parvus? Také zvítězil. Ovšem ne jako socialistický revolucionář, ale jako kapitalista, který si „nahrabal“. Z války si udělal soukromý byznys, vydělal velké peníze na demilitarizaci německé armády, když nakupoval německá vojenská vozidla a nechával je v Dánsku opatřovat novými karoseriemi a zásobovat s nimi skandinávský trh. Zatímco Lenin v Rusku krutě vládl, Parvus si na ostrově Schwanenwerder na berlínském jezeře Wannsee postavil honosnou vilu a žil jako bohatý rentiér. O pár let později se jeho sousedem stal jistý Josef Goebbels. Byl to snad Parvus, který položil otázku rádiu Jerevan, zda je pravda, že Lenin jednou po revoluci v zoufalství řekl, že by býval udělal lépe, kdyby zůstal ve Švýcarsku. Odpověď: Samozřejmě, veliký Lenin měl vždycky pravdu.



Diskuse


Jik
22:56
27.12.2015

M. Hoblík
11:51
27.12.2015

S. Rehulka
12:12
27.12.2015

J. Laták
11:03
27.12.2015

B. Volarik
7:34
27.12.2015

S. Kalužík
0:57
26.12.2015

o. istvanfy
9:57
26.12.2015

P. Vaňura
17:31
26.12.2015

o. istvanfy
23:45
26.12.2015

počet příspěvků: 47, poslední 28.12.2015 07:39









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.