Částkou, kterou před 50 lety ukradla Reynoldsova banda, lze poměřovat i české tunely

Vlakových loupeží bylo v historii nespočet. Patří k mytologii Divokého západu a jako vlakový lupič se prý živil i mladý Josef Stalin (tehdy Džugašvili). Ale velká vlaková loupež je jen jedna a dnes od ní uplyne 50 let.

Odehrála se ve Velké Británii a přispěla do arzenálu legendárních, ikonických či kultovních dějů, jež se s touto zemí pojí. Bylo to v době, kdy britské impérium zanikalo, už neurčovalo chod světa, ale zároveň se vynořovaly jiné britské fenomény razící novou éru. Vedle Beatles či Rolling Stones k nim patří i velká vlaková loupež, a to jako fenomén spíše společensko-kulturní než kriminální.

Čím zůstává výjimečná i po 50 letech? Několika svými rysy, z nichž některé se ovšem opírají pouze o legendu. Byla to loupež prý v jánošíkovském stylu, kdy parta lidí z běžných vrstev neokradla své bližní, ale stát (poštovní vlak převážející peníze). Byla to loupež velmi úspěšná. Pachatelé získali nesmírnou částku, ekvivalent miliardy dnešních korun, a sice v malých opotřebovaných bankovkách, jež se daly snadno uplatnit v oběhu. (Protipól letošní krádeže moderních obrazů ve Francii, kdy zloději až po ní zjistili, že ta špičková díla jsou na trhu neprodejná.) A výše té sumy dodnes vytváří srovnávací etalon.

Velkou vlakovou loupeží lze poměřovat i největší loupeže a tunely polistopadového Česka. Pokud někdo ukradl, vytuneloval či zpronevěřil méně než miliardu korun, je to sice velký lump, ale proti partě Bruce Reynoldse břídil. Pouze ti, kteří v jednorázové akci ukradnou, vytunelují či zpronevěří více než miliardu korun, se mohou hřát pocitem, že patří do Reynoldsovy světové extraligy.

Kteří to jsou? Přehledný seznam není k dispozici. Je to úkol pro novináře, policisty i akademiky. Například světová Wikipedie uvádí u velké vlakové loupeže originální výši lupu (2,6 milionu tehdejších liber) i jeho dnešní ekvivalent (46 milionů liber, tedy přes 1,3 miliardy korun). V českých zdrojích taková srovnání většinou schází. Čteme-li knihu typu Švejka a dovíme se, že ta a ta postava propila pět zlatých či korun, netušíme, kolik to obnáší dnes. Natož abychom měli k ruce přehled význačných tunelů a jejich dnešní ekvivalenty. Není to špatné téma pro diplomky na VŠE.

Dejme si pozor na legendy

Teď pro faktografickou úplnost: Přepadení poštovního vlaku na trase z Glasgowa do Londýna se odehrálo v noci ze 7. na 8. srpen 1963. Podílela se na něm parta 15 mužů, z nichž devět tvořilo její jádro. K jánošíkovské legendě patří i fakt, že nepoužili střelné zbraně – odtud lupiči gentlemani. Jenže v reálu udeřili železnou tyčí do zátylku strojvedoucího Millse, jenž se z následků nikdy zcela nevzpamatoval a též v jejich důsledku o sedm let později zemřel. Byl tohle projev gentlemanství?

Faktem potvrzujícím úspěch lupičů zůstává i to, že drtivá část z ukradených peněz se nikdy nenašla (policie objevila 330 tisíc liber, tedy nějakých 12 procent). Přitom jádro bandy bylo brzy pochytáno. Jejich věznění – soud jim "nadělil" po 30 letech, překvapivě hodně na neozbrojenou loupež – a následné útěky z kriminálu tvoří další část legendy velké vlakové loupeže a též další etalon. Podle slavného útěku Ronalda Biggse se dodnes poměřuje schopnost již odsouzených lotrů unikat policii.

Biggs patřil k mladším členům skupiny (v mnoha zdrojích je uváděn jako nejmladší, ale není to pravda), spíše okrajovým. Až jeho život a běh po odsouzení z něj učinil mediální jedničku. Z vězení utekli i jiní – sám strůjce loupeže Bruce Reynolds a Buster Edwards, ale ti byli chyceni v roce 1968 v Mexiku (Edwards se sám vydal policii). Jenže Biggs strávil na útěku 36 let a to už se do legendy sakra počítá.

Biggs utekl z britského vězení v roce 1965. Žil pak ve Francii, Austrálii a nejdéle v Brazílii. Aby si pojistil své nevydání do Británie, tvrdil, že se svou brazilskou přítelkyní čeká dítě. A v době největší slávy Sex Pistols za ním přijel jejich manažer Malcolm McLaren a Biggs s touto punkovou kapelou nahrál dvě písničky (7. místo na britském žebříčku singlů). Brazílii pak opustil dobrovolně až v roce 2001. Proč? Podle často citovaného výroku chtěl "zajít do hospody v Margate jako Angličan a dát si pivo" (Margate je letovisko v jižní Anglii). No řekněte, není to "cooltovní"?

Postupem času se z Reynoldsovy bandy stávala legenda a osudy jejích členů byly sledovány podobně jako osudy slavných představitelů hrdinů z filmu Sedm statečných. Dost lidí si to stále uchovává v hlavě. Nejprve zemřel Steve McQueen (Vin), pak následovali Yul Brynner (Chris), James Coburn (Britt), Brad Dexter (Harry), Horst Buchholz (Chico), Charles Bronson (Bernardo) a posledních deset let je naživu už jen osmdesátiletý Robert Vaughn (Lee).

U Reynoldsovy bandy, jakkoliv se její příběh liší, to funguje podobně. Když zemřeli Charles Wilson (zastřelen) a Edwards (sebevražda), nikdo to moc neregistroval. Ale když před půl rokem zemřel sám šéf Reynolds, zůstávají naživu už jen dva – Douglas Goody (prý má teď prozradit totožnost dosud neodhaleného inspirátora loupeže, známého jen pod přezdívkou Ulsterman) a Biggs.

Ale pozor, Biggs není žádný Lee ze Sedmi statečných. Je to trouba, který pro velkou vlakovou loupež získal strojvůdce, o němž pak vyšlo najevo, že dotyčnou lokomotivu řídit neumí. Dávejme si na legendy pozor. Abychom se za padesát let nedivili, jaké ikony vyrostou z tunelářů českého kapitalismu.

LN, 8.8.2013