V reakci na můj staronový článek o masakru v libanonských (palestinskoarabských) táborech Sabra a Šatíla napsal pan VV několik pozoruhodných vět, k nimž bych se nyní chtěl vyjádřit.

Podotýkám, že pan VV patří k těm diskutujícím, kteří kdyby se vyskytovali na internetu v převažující většině, debaty na síti pod články by se kvalitativně výrazně proměnily. K lepšímu samozřejmě.

Ale – jaký národ, takové internetové diskuse.

Nicméně k tématu. Pan VV napsal:

Izrael samozřejmě také není úplně bez viny. Aby mohl poskytnou prostor nově příchozím (hlavně z dřívějšího Sovětského svazu) osídluje další a další palestinská území. Ti na to pak reagují raketovými a bombovými útoky na izraelská města. A nejsem si jist, zda ten neustálý přísun rusky mluvících Židů není jedním z planů ruského prezidenta. Když budete pátrat, snadno se dá zjistit, že se počet obyvatel Izraele za posledních 40 let téměř ztrojnásobil.

Hodně témat v tak krátkém odstavci. Pojďme tedy k těm nejpodstatnějším. Pominu plány ruského prezidenta a zastavím se u první teze. Izrael prý osídluje další a další palestinská území.

Co je to „palestinské území“? Jaké má hranice? Co je jejich součástí? Toť otázka – a dilema. Záleží na tom, koho se zeptáte. Někteří palestinští Arabové považují za palestinské území Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy, jiní teritorium „od moře k řece“, tedy celé území britského mandátu Palestina včetně teritoria, na němž se nachází Stát Izrael.

Věc má ale ještě jeden aspekt. V okamžiku, kdy mezinárodní společenství přiznalo Židům právo na vytvoření národní domoviny v Palestině, bylo nutné stanovit hranice této domoviny. Zpočátku – bavíme se o období po první světové válce – patřilo do tohoto teritoria jak území na západ od řeky Jordánu (mandátní Palestina), tak východně od Jordánu (Transjordánsko). Transjordánsko bylo ovšem zanedlouho z této domoviny vyjmuto a zbyla „pouze“ mandátní Palestina, tedy dnešní Izrael v hranicích 1949-1967, Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Zde všude měli Židé rozesetí po celém světě právo se usazovat – a také tak v době, kdy Palestinu jako mandát Společnosti národů a po druhé světové válce jako mandát OSN spravovala Velká Británie, činili.

Situace se změnila po vzniku Státu Izrael (1948) a po skončení první arabsko-izraelské války (1949). Západní břeh obsadilo Transjordánsko (a stalo se Jordánskem), Pásmo Gazy ovládl Egypt. Židé se mohli usazovat pouze v hranicích Izraele, kterou tvořily linie příměří z roku 1949. Tedy mimo Západní břeh a Pásmo Gazy.

Další změnu přinesl červen 1967. Západní břeh ovládl ve vítězné třetí arabsko-izraelské válce Izrael a stejně tak Pásmo Gazy. Na obou územích někdejšího britského mandátu, zejména pak na Západním břehu, v historickém názvosloví v Judeji a Samaří, opět začali žít Židé. Stejně jako před vznikem Státu Izrael – a stejně jako v biblickém starověku. Z Pásma Gazy se v roce 2005 všichni Židé přestěhovali (byli přestěhováni) po jednostranném izraelském stažení nařízeném tehdy vládou premiéra Ariela Šarona.

Pokud tedy Židé osídlují nějaké území, pak to, o němž bylo před sto lety rozhodnuto, že se stane židovskou národní domovinou. Formulace, že osídlují „další a další palestinská území“ vyvolává dojem, že jde o teritorium patřící výlučně Arabům a v žádném případě Židům. Něco takového je nutné z principu odmítnout. Aniž by si to mnozí uvědomovali, je to totéž, jako kdyby například Česká republika oficiálně (a důsledně) prosazovala politiku – a svět ji v tom vehementně podporoval - „Čechy Čechům“, tedy že na území ČR nesmí žít nikdo jiný než Češi. Přesně to dělá reprezentace palestinských Arabů a snaží se Judeu a Samaří etnicky vyčistit od Židů, kteří na tomto území žili (zaokrouhleně) 1800 let před nimi. To už zavání – s prominutím – až s drzostí.

Pan VV dále píše, že když budeme pátrat, snadno zjistíme, že se počet obyvatel Izraele za posledních 40 let téměř ztrojnásobil. To je pravda, důkaz nabízí například web World Population Review (viz tabulku níže). Vlastně bychom měli dodat, nejen že je to pravda, ale je to také správné. Neboť Stát Izrael byl právě proto založen, aby židovský národ, žijící v důsledku nepříznivých historických okolností v diaspoře (rozptýlení) na všech kontinentech, měl to, co my ve vztahu k sobě samým považujeme za naprosto samozřejmé – svůj nezávislý stát.

Ani tato samosřejmost (týkající se ovšem Židů, nikoli Čechů) není každému po chuti. Existují názory, k čemu je Izrael potřebný, když Židé jsou občany těch států, v nichž v diaspoře žijí. Na vlastním příkladě ilustrujme hloupost takového postoje. Zkusme si představit, že by se Hitlerovi vojensky dařilo, nacistické Německo na nějaký čas zvítězilo a drtivou většinu Čechů nuceně vysídlilo z protektorátu dejme tomu za Ural a jinam.

Pak by byl, dejme tomu za třicet let, nacismus poražen a řešila by se otázka nového evropského uspořádání. Mělo by Československo právo na obnovu? Měli by Češi nuceně vyhnaní ze své vlasti právo se vrátit (nebo jejich potomci)? Anebo by byl správný názor, že Češi žijí z různých důvodů v různých zemích, mají občanství těchto zemí a Československo (potažmo český stát) není zapotřebí obnovovat. Čili: území českých zemí by i po (pozdní) porážce nacistického Německa zůstalo jako součást nového německého státu, kde by místo Čechů žili pouze Němci (a minimum „zbytkových“ Čechů). Bylo by to OK?

Kdo si myslí, že nikoli, pak porozumí tomu, proč mají Židé právo na návrat do Země izraelské. Čistě teoreticky: všichni Židé z celého světa. Prakticky pak: ti, kdo se pro návrat rozhodnou.

Vývoj izraelské populace od roku 1950. (Zdroj: World Population Review)

Stejskal.estranky.cz