Ono to s tím heslem bylo trochu jinak. Když přišel v roce 1882 Tomáš G. Masaryk do Prahy, brzy se mezi jeho přáteli a spolupracovníky našli lidé, jimž záleželo na pozitivní změně české politiky. Mezi ně například patřili Karel Kramář a Josef Kaizl. Za rok poté začal Masaryk vydávat kritickou revui Athenaeum (jeho láska k Platonovi se projevila i v tomto názvu) a čtyři roky poté vyšlo i první číslo listu ČAS, především díky žurnalistickým aktivitám Jana Herbena. A před sto dvaceti lety, 1. listopadu 1890, vyšel v ČASu tzv. realistický program, k němuž založil před sto deseti lety, 1. dubna 1900, Masaryk a jeho přátelé (Drtina, Herben, Gebauer) Realistickou stranu (někdy také nazývanou Českou stranou lidovou), jejímž orgánem byl tehdy již deník ČAS a měsíčník Naše doba. O pět let později se realisté spojili s pokrokáři soustředěnými kolem Aloise Haina a vytvořili Národní stranu pokrokovou, pozdější Národní demokracii.

O co jim šlo? Masaryk a jeho přátelé odmítali plané vlastenčení a povídačky o „slavné české minulosti„, rovněž tak nesouhlasili s naprosto neplodným odporem vůči německým živlům. Šlo jim o to, aby česká politika byla konána s cílem decentralizace monarchie, ale hlavně aby byla poctivá, bez hádek, prosta provincionalismu, pragmatická a přibližovala se politice vyspělých států evropských. Nu a s tím souvisí i ono známé heslo, kterým se zaštiťují bohužel i mnozí politikové současní. Třiašedesátiletý profesor Masaryk, který v té době zdaleka netušil, že by se někdy mohl stát prvním prezidentem samostatného českého státu, pronesl 11. dubna 1913 na schůzi politického klubu strany pokrokové delší projev. Tato schůze se totiž zabývala přípravou doplňovacích voleb pražských obecních starších a při té příležitosti se také hovořilo o poměrech na pražské radnici. Masaryk o nich věděl své. Takže v souvislosti s těmi volbami vyzval členy a příznivce strany, aby se v politice nebáli vyslovit své názory. To je ta první část onoho hesla. Nebát se. Zároveň se vyslovil v tom smyslu, že je rovněž důležitý program hospodářský, v němž by se mělo zcela jasně projevit odhodlání nekrást. Narážel tak na tehdejší hospodaření pražské radnice, kde podle jeho poznatků „je asi deset zlodějů, které je nutno odstranit“, což uvedl ve svém pozdějším projevu k témuž tématu na schůzi v restauraci u Helmů. Pražská radnice na toto obvinění reagovala stejně, jako reagují naši politici dnes. Podala na autora výroku trestní oznámení.

Celá tehdejší situace má ještě jeden zajímavý podtext. Když se dr. Alois Rašín rozešel koncem 19. století se stranou mladočeskou, založil stranu Radikálně státoprávní, později se však z politiky stáhnul zcela a založil si privátní advokátní kancelář. I když později se s mladočechy smířil a stal se za ně dokonce i poslancem v Říšské radě (1911), privátní advokátní praxi provozoval i nadále. A z tohoto titulu ho vedení pražské radnice požádalo, aby sepsal na Masaryka žalobu, která byla skutečně podána. Jenže do toho se nachomýtla první světová válka a ta všechno smazala.

Doktor Rašín se nakonec stal prvním ministrem financí nového státu, v jehož čele stál jako prezident T. G. Masaryk. Jestli se o tom někdy ti dva bavili, to ví jen Bůh. Nu a ono heslo „Nebát se a nekrást“, to vytvořili ve dvacátých letech publicisté znalí předchozí Masarykovy činnosti v Praze. Vyšla dokonce pohlednice s tímto heslem, které je Masarykovi přisuzováno obsahově i morálně právem. Avšak Masaryk nebyl nikdy jeho formálním tvůrcem, nikdy ho neřekl v této podobě. Tvůrci co do formy byli novináři. Masaryk ovšem neprotestoval, aby byl s tímto heslem přímo spojován. Vyjadřovalo jistě i jeho mínění a názory.

Právem je také i po letech skloňováno nejen v souvislosti s činností, která je dnešní pražské radnici naprosto vzdálená(?). V době, kdy Masaryk ona slova na adresu pražského magistrátu pronesl, se o tom, že se nemá krást, učily i děti ve škole. Přesto se i za první republiky dost kradlo. Více by se mělo také hovořit o tom, jak Masaryk myslel to nebát se. To by se nám dnes docela hodilo. Jenže ono se to po letech nějak popletlo. Dnes kradou především ti, kdož se nebojí. A my bychom si měli položit otázku, proč se nemusejí bát. Jenže v tom si musíme pomoci jaksi sami. To přesně měli na mysli realisté.