„Olympijské hry mají už dlouhá léta problémy samy se sebou,“ psala značka Sch(Mnichov) v komentáři o olympijských hrách v Los Angeles (1984) v Tigridově Svědectví (c. 73, 1984). Ano, předně to byla otázka profesionálního sportu. Ten začal pronikat na olympijské hry, k velkému zarmutku zastánců amatérského sportu, hlavně s účastí sportovců ze státu „tábora míru a socialismu“. Ale ojedinělé prohřešky proti zásadě amatérismu se řešily již dávno před tím. Olympijské ideály zakladatele moderních her barona Pierra Coubertina bylo sice nutné korigovat, aby se her mohli zúčastnit i sportovci, kteří se živili fyzickou prací, ale časem převážný počet olympijských zásad vzal za své. Drogy, drezurovaná nedospělá děvčátka, „továrny“ na sportovce, podplácení funkcionářů, vypjatý nacionalismus, sport jako řemeslo - to byla a stále je „náhrada“ za amatérismus, za sportování a soutěžení pro radost, za snahu o souhru duševních a fysických sil mladých mužů a žen.

„Ovšem hlavní překážkou nerušeného chodu olympiád se stal tento svět s jeho předsudky a zásadami,“ psali dále ve Svědectví. „V Mexiku (1968) se ještě před zahájením her sepralo obyvatelstvo s policií, a organizátorům to vadilo stejně málo jako fakt, že jeden z účastníků - Sovětský svaz - krátce před tím brutálním vojenským zásahem okupoval území svého neposlušného spojence (Československo, dne 21. srpna 1968). V Mnichově (1972) padli za oběť vzrůstajícímu mezinárodnímu terorismu nic netušící izraelští sportovci a nadějně se vzmáhající radostný duch první poválečné olympiády na německé půdě. V Montrealu (1976) si zademonstrovali Afričané... Moskevská olympiáda (1980) byla jednou z nejméně - co do počtu zúčastněných zemí - obeslaných. Sovětskou okupaci Afghánistánu si už demokratické země nedaly jen tak líbit.“

„A tak se stalo, že ani losangelské olympijské hry se neobešly bez bojkotu: Moskva se chtěla pomstít. Naporoučela svým satelitům, že do Ameriky nesmí. (Jen Rumunsko neposlechlo a rumunským sportovcům se dostalo v L.A. mimořádně vřelého přijetí.) Pro celou řadu naprogramovaných státních profesionálů to byla životní katastrofa (což postihlo především, a asi nikoli náhodou, sportovce východoněmecké). Olympiáda se v Los Angeles povedla zcela mimořádně. Sportovně, společensky a vlastně i politicky. Přijel rekordní počet zemí, stejně rekordní počet sportovců. Všichni, kdo do Kalifornie přijeli, se tam cítili jak na nejlepší dovolené, navíc mezi otevřenými, upřímnými lidmi. Moskva se rozhodla zůstat u hrůzostrašných obrázků z L.A. a okolí, které měly jednu nevýhodu - že účastníci ani nevěděli, co se kolem nich má všechno stát.“

Za všechno mohou emigranti

V článku Za všechno mohou emigranti napsal přední exilový komentátor Stanislav Reiniš v kanadském Věstníku Československého sdružení po losangelské olympiádě, že „Sovětský svaz a jeho čtrnáct přátel si svým bojkotem olympijských her udělal, mírně řečeno, ostudu. Olympiáda se letos opravdu vydařila i přes výhrůžky a kampaň nenávisti a zloby, kterou socialistické země rozpoutaly.

Sověti měli několik důvodů, proč se olympijských her nezúčastnit. Je zajímavé si přečíst, jak ve svých zemích lidem zdůvodnili, proč se na olympiádu nejede. Už od února se ve stranickém tisku i jinde začaly objevovat články ostouzející organizaci, organizátory, Spojené státy, kapitalismus a kdekoho z neschopnosti a zlých úmyslů. Rudé právo napsalo dne 13. dubna 1984: "Reakční kruhy Spojených státu zneužívají příprav olympiády k prosazování svých politických cílů. V rozporu s olympijskými tradicemi jsou rozdmychávány protisocialistické a protisovětské kampaně.´

To bylo, upřímně řečeno, poprvé, co jsem se o nějaké takové kampani dověděl. Tady v tzv. kapitalistické cizině se mi nezdálo, že by nějaká imperialistická centrála nějakou takovou kampaň rozdmýchávala. Spiše naopak.

Pak přišly ještě další stížnosti.

´Služby poskytované účastníkům her nebyly nikdy tak drahé. Horentní sumy požadují organizátoři za vytvoření podmínek pro práci zástupců sdělovacích prostředků, za šíření telefonních a dálnopisných linek, ubytování, stravování a parkování ´ (Rudé právo, 21.4.1984). Zajisté, atleti že Šalamounových ostrovů a z Tongy si to mohli dovolit, socialistické země ne.

´Organizátoři letních olympijských her v Los Angele říkají, že vše, co je spojeno s olympiádou, je založeno na přísně komerčním základě. Pokládají olympiádu za možnost vydělat milióny ´ (Rudé právo, 8.5.1984 v článku Olympiáda byznysmenů). Kdyby člověk nevěděl o tisících dobrovolných pracovníků, kteří dali měsíce své práce zdarma na to, aby olympiáda dobře dopadla! A byla to práce opravdu dobrovolná, ne něco jako brigáda Za Prahu krásnější (kde kádrováci zapisovali účast a z neúčasti vyvozovali důsledky - pozn. aut.) A tak ´situace je horší, než byla v Berlíně roku 1936.´ (Rudé právo, 24.5.1984).

Mezitím z realsoc médií pomalu lezlo, čeho se nejvíc boji. Ještě v únoru 1984 jsme četli v československém časopise Průboj přezíravě a blahosklonně články o tom, jak emigranti dožívají svůj věk, píší paměti, věnují se rodině, pokoušejí se o nějaký byznys, sami vědí, že dohráli svou úlohu. Jakýsi Jindřich Mach tam dokonce citoval Jaroslava Hutku: ´Exil je pouze soubor roztroušených a poloztracenych jedinců a nemůže tomu být jinak. Exil není bojové postavení, ale neštěstí.“ (To byl ovšem Hutkův subjektivní názor. Pro mne a mnoho mých přátel by bylo spíš neštěstí, kdybychom do exilu neodešli. Mimochodem, na Hutkovo představení do losangelské sokolovny 30. května 1979 přišlo několik stovek emigrantů. Pozn. aut.) Pak si ale uvědomili, že by se atleti a návštěvníci mohli potkat s opravdovými emigranty, mohli by vidět, jak žijí, a mohl by z toho eventuálně být dosti skandál. A tak začalo Rudé právo říkat:

´Je skutečností, že proti výpravám sportovců ze socialistických zemí je již dnes vyvolávána atmosféra podezírání a nenávisti, různé reakční skupiny se pod rouškou svobody netají svými úmysly organizovat řadu provokačních nepřátelských akci.´ (Rudé právo, 13.4.1984).

´V blízkosti ubytoven, kde budou sportovci ze socialistických zemí, připravují antikomunistické organizace svá stanoviště. Jsou jich stovky. Byli mobilizovaní všichni emigranti, kteří jsou k dispozici.´ (Rudé právo, 16.4.1984).

´V první polovině týdne se v Los Angeles sešly desítky antikomunistických a emigrantských organizací, aby dohodly společný postupy proti sportovcům socialistických států, kteří se zúčastní letních olympijských her. Jejich mluvčí Nick Sorokin, původně nacistický přisluhovač z dob druhé světové války, po sezení notorických antikomunistů řekl, že organizace se budou snažit co nejvíce znesnadnit pobyt sportovců z Východu. Na schůzce byli přítomni zástupci emigrantských organizací, krajně pravicových skupin a neofašistů, od ´kubánských bojovníků za svobodu´ až po polsko-americký kongres. Přítomni byli také utečenci z ČSSR´, napsalo Rudé právo 14. května 1984. (K tomu je záhodno dodat, že Nick Sorokin byl v době olympiády v roce 1984 třicet roků starý, narodil se 10. prosince 1953 v Los Angeles, takže těžko mohl být ´nacistickým přisluhovačem za druhé světové války´. O žádných neofašistech a o nějakém ´znesnadňování pobytu sportovců z Východu´ jsem neslyšel, ačkoli jsem na všech schůzích, o kterých se Rudé právo zmiňovalo, byl přítomen. Úkolem organizace bylo připravit pomoc potenciálním defektorům. Úryvky z Rudého práva byly typickými ukázkami desinformace čs. sdělovacích prostředků. Bohužel, našli se ´dobráci´, kteří jim věřili.)

Od toho dne začalo Rudé právo házet na hlavu emigrantů spoustu absurdních obvinění, že prý připravují teroristické akce, střelbu, že školí agenty atd. atd. ´Emil Zatopek označil vyhrožování sportovcům fyzickým napadením za vážně porušení Olympijské charty´, napsalo Rudé právo 14. května 1984.

Je samozřejmé, že to všechno byl propagační nesmysl. Proč bychom měli do sportovců střílet? My nejsme teroristé školení na Lumumbově univerzitě. Navíc víme, že je lepší člověka přesvědčit a získat ho na svou stranu než do něj střílet. A tak nám stačí, když lidem říkáme pravdu a ukazujeme, jaká je skutečnost. Na to byla pobočka Československé národní rady americké v Los Angeles připravena. Byly vytištěny kupř. letáky hovořící o Jaroslavu Javorském, který je v Československu nespravedlivě vězněn.“ Tolik Stanislav Reiniš v kanadském Věstníku v roce 1984.

Na dvacet tisíc zmíněných letáků bylo rozdáno účastníkům her členy odbočky CSNRA. Jaroslav Javorský, syn čs. tenisového reprezentanta z padesátých a šedesátých let, byl odsouzen za údajnou špionáž k 13 rokům vězení. Ve skutečnosti se pokusil ilegálně odjet se svojí snoubenkou na Západ. O jeho osvobození usilovalo mnoho lidí, nakonec pomohla Reaganova administrativa a 10. února 1986 byl společně s ruským disidentem Anatolijem Ščaranským a jinými vyměněn za komunistické špióny vězněné na Západě. Osm roků si však Jaroslav Javorský v nelidských podmikach československého Gulagu odtrpěl).

(Budeme pokračovat)