Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu vydal v edici Sešity jako čtrnáctou neprodejnou publikaci práci Prokopa Tomka s názvem Československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa s podtitulem Objekt Alfa.

Rozhlasová stanice Svobodná Evropa (Radio Free Europe – RFE) začalo zkušebně své vysílání 4. července 1950 třicetiminutovým pořadem zpráv a politických analýz pro posluchače v Československu. Bylo přenášeno krátkovlným vysílačem 7,5 kW s názvem Barbora, který byl tehdy umístěn na nákladním automobilu na německém území poblíž československých hranic.

Oficiální vysílání pak bylo slavnostně zahájeno 1. května 1951 z Mnichova. Tehdy se vysílalo na krátkých vlnách z Biblisu a na středních vlnách (výkon 155 kW) z bavorského Holzkirchenu. Československé vysílání v průběhu roku 1952 bylo doplněno o pořady pro Rumuny, Maďary, Poláky a Bulhary. V listopadu 1952 byl v mnichovské Anglické zahradě otevřen komplex dvaadvaceti rozhlasových studií s veškerým potřebným vybavením, který byl umístěn v prostorách bývalé americké vojenské nemocnice.

Dne 1. března 1953 byly již zmíněné sekce doplněny o sesterskou rozhlasovou stanici Radio Osvobození, později Radio Svoboda (Radio Liberty – RL). Jeho vysílání bylo určeno obyvatelům Sovětského svazu.

Co v publikaci chybí
Připomeňme zájemcům i to, co v publikaci chybí, protože to nebylo záměrem autora: Od 4. května 1951 začala již Svobodná Evropa vysílat postupně plnohodnotný program. Každou hodinu zprávy, následovaly komentáře, přehled tisku, rozhlasové hry, četba na pokračování, až po hudbu, včetně předpovědi počasí a časového signálu. Jako znělky se používaly národní hymny. RFE měla tehdy i vlastní taneční orchestr. Vlastně se napodobovalo vysílací schéma domácího československého rozhlasu.

Vysílání pravidelně začínalo oznámením: „Tuto stanici řídí a za ní odpovídají čeští a slovenští demokraté ve svobodném světě.“ Když v padesátých letech při mistrovství světa v hokeji pražský rozhlas dvakrát přerušil reportáž, neboť došlo k rvačce mezi našimi a sovětskými hokejisty, občané se dozvěděli, o co vlastně šlo, pouze ze Svobodné Evropy. Dokonce o domácích přírodních a dopravních katastrofách, jsme se dozvídali pouze z tohoto rádia.

Skutečně problematický ve vysílání RFE byl jen jeden pořad a ten nesl název „Vzkazy domovu“. Skládal se tehdá ze dvou částí. První zněla „My to víme“ a obsahovala informace o metodách policejního vyšetřování, o poměrech v lágrech, kterých tehdy bylo 422, či o policejních donašečích, kterých v té době podle A. Kratochvíla bylo 170 000.

Druhou část pořadu tvořily osobní vzkazy domů, někdy prosté, jindy dost tajemné. Příklad: „Značka Plzeň, Jiřina zdraví mámu.“ Ale taky: "Pozor, chaloupka pod horama, nezapomeňte na šestnáctého.“ StB tvrdila, že se jednalo o špionážní šifry. To lze těžko vyloučit. S Karlem Jezdinským, americkým korespondentem RFE, jsme v osmdesátých letech v New Yorku hovořili s mužem, který byl redaktorem této rubriky a on tvrdil, že zprávy přicházely z uprchlických táborů. Vzhledem k tomu, že si tito lidé nemohli psát ani telefonovat s příbuznými, domlouvali se pomocí předem dohodnutých hesel.

Jedna epizoda, vážící se k tomuto pořadu, je dokumentována v archivu KSČ. Když se v letech 1950 a 51 připravovaly v Československu monstrprocesy, za hlavní oběť byl vyhlédnut generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a prezident Gottwald tomuto obvinění nechtěl uvěřit, státní bezpečnost mu předem sdělila text hesla, který Svobodná Evropa bude vysílat pro Slánského jako pokyn, aby odešel na Západ. Gottwaldovi byl instalován poslech Svobodné Evropy a heslo pro Velkého metaře, které mu bylo sděleno předem, se v rádiu skutečně ozvalo. Na základě tohoto „důkazu“ dal Gottwald souhlas k jeho zatčení a Slánský byl odsouzen a popraven.

Od první chvíle byla Svobodná Evropa rušena. Když Poláci zastavili v roce 1956 rušení, oznámili, že je stálo ročně 17,5 milionu dolarů. Přesně tolik tehdy stálo celé vysílání Hlasu Ameriky. Češi na samém počátku rušili vysílání nahraným plácáním křídel racků. V roce 1977 bylo v Sovětském svazu a některých zemích jeho bloku v provozu kolem 3000 rušících stanic. Odhaduje se, že výstavba rušiček stála ve střední a východní Evropě asi 250 milionu dolarů a jejich provoz okolo 185 milionu dolarů.

Karel Jezdinský ve své nikdy nevydané knize O válce v éteru napsal: „Slovník západního rozhlasu byl tehdy ovšem velmi ostrý. Byla to zlatá doba emigrantů, kteří měli mikrofony v Londýně, New Yorku, ale i třeba Montrealu plně k dispozici. Běžný byl tehdy termín „železná opona“, ale i „komunističtí mocipáni“, hovořilo se o jejich teroristické vládě, připomínal se jim osud nacistů a v četných kabaretech nebyly šetřeny ani hlavy států. Posluchačům se naznačovalo, že se dočkají osvobození od tyranské nadvlády.“

Poslední důležitou roli sehrála Svobodná Evropa v roce 1989, kdy odvysílala záznam projevu Milouše Jakeše, tehdejšího prvního tajemníka Ústředního výboru KSČ, v němž se svěřoval funkcionářům s tím, že se cítí „jako kůl v plotě“. Stanice tento úryvek z projevu vysílala tak často, až se z toho v Československu stala obecně přijatá symbolická ikona: všem najednou došlo, že nejen pan Jakeš, ale i celá KSČ je jako „kůl v plotě“.

A naposled sehrála důležitou roli Svobodná Evropa 17. listopadu 1989 a v následujících dnech, kdy její ředitel a novinář Pavel Pecháček reportoval z Václavského náměstí přímo o událostech v Praze, zatímco oficiální československé stanice tak činily v prvních dnech se zpožděním a selektivně.

Svazek Alfa
Základní a nejrozsáhlejší svazek k tématu Svobodná Evropa je označen krycím jménem ALFA a byl založen 29. dubna 1953. Před tím se nejspíš ne příliš kvalifikovaně a roztříštěně o práci této stanice zajímaly nejrůznější oddělení i služby a výsledky jejich činnosti, jak z publikace vyplývá, byly velmi chabé. Může za to i situace ve vedení bezpečnostních složek po procesu s Rudolfem Slánským, kdy byl popraven náměstek ministra pro bezpečnost Karel Šváb, velitel StB Osvald Závodský a velitelé rozvědky Oskar Valeš a kontrarozvědky Vladimír Šmolka a další byli odsouzeni k dlouholetému žaláři.

V prvních letech existence měla československá redakce, které šéfoval z New Yorku Ferdinand Peroutka, jemuž stanici předal předseda Výboru pro Svobodnou Evropu C.D. Jackson 1. května 1951 (slovy: "Z této stanice budou svobodní Češi a Slováci hovořit ke svým porobeným rodákům…Pane Peroutko, tato stanice je vaše.“) necelých sto zaměstnanců. Mezi ně se však žádnému agentovi nepodařilo přímo proniknout, většinu informací měla dle dokumentů StB jen z výslechů lidí zadržených na našem území či od navrátilců z emigrace. Jestli přišli všichni dobrovolně, je těžké dnes zjistit.

Publikace popisuje s přesností vědecké významnější styky i s vytipovanými možnými agenty a shrnuje obsahy schůzek, jejich počty, odměny, úkoly i jména a přezdívky jak agentů, tak řídících důstojníků. Podle postojů těchto agentů, kteří sice svým řídícím důstojníkům nějaké zprávy nosili, ale pokud šlo o provedení nějaké konkrétní akce, ty skoro vždy odmítli provést, se autor publikace domnívá, že mohlo jít velice často o dvojité agenty, kteří byli řízeni buď Američany či Němci. Úkoly české centrály, které zadávala svým spolupracovníkům, ale vypadají dnes velmi pošetile, většinou šlo jen o umístění letáků, rozmístění smrdutých ampulí, poškození pneumatik či laku na autě kyselinou nebo strkání sirek do zámků, aby se zaměstnanci nemohli dostat do domu.

Za skutečně závažnější akci je možné považovat první zjištěný nerealizovaný plán na pumový útok proti budově Rádia Svobodná Evropa v Mnichově z roku 1957. Jeho krycí název zněl: BOROVICE. Akci měl provést agent Jáchym, skutečným jménem Oldřich Lauřím, kterému se skutečně jako prvnímu podařilo sehnat ve Svobodné Evropě zaměstnaní. Od roku 1955 tam pracoval jako písař. S provedením akce ale nesouhlasil, a proto nebyla provedena.

O něco později byla zase naplánovaná akce PANNENKA. Dne 18. 1istopadu 1959 předal Jaroslav Němec, s krycím jménem Nekola, oficiálně konzul ze Salcburku, ale jinak spolupracovník I. správy Ministerstva vnitra, Ivanu Havlíkovi, který měl přezdívku Alex, dvě slánky s atropinovou solí. Agent je měl v jídelně rádia vyměnit za slánky, které tam byly na stole. Pan Havlík ale akci, která mohla způsobit zdravotní potíže a v krajním případě i smrt, ohlásil patrně vedení stanice, nebo mohlo jít rovněž o dvojitého agenta.

Šedesátá léta
Po neúspěchu této akce došlo na dlouhou dobu de facto celých šedesátých let k útlumu činnosti agentů rozvědky v Rádiu Svobodná Evropa. Autor publikace se domnívá, že důvodů bylo několik: Zaprvé se v rádiu zpřísnila bezpečnostní opatření. Zadruhé možnosti zpravodajské činnosti byly kvůli neuspořádaným vztahům se SRN velmi komplikované. Na území Spolkové republiky Německo s výjimkou Západního Berlína proto neexistovala žádná „řádná legální“ rezidentura rozvědky.

Akce na tomto území museli téměř celá šedesátá léta zajišťovat kádroví příslušníci z rezidentur Západní Berlín, Vídeň a Bern. V Západním Berlíně byla rezidentura součástí československé vojenské mise, která jediná na německém území vyřizovala běžné konzulární úkony. Tak tomu bylo až do února 1968, kdy bylo ve Frankfurtu nad Mohanem otevřeno obchodní zastoupení ČSSR, kde okamžitě začalo pracovat třináct rozvědčíků. Tím se stala tato rezidentura pátá nejpočetnější. Nejsilněji byla obsazena kancelář ve Vídni, kde pracovalo 24 rozvědčíků.

Ze zpráv z padesátých a šedesátých let ale vyplývá jeden zajímavý detail a sice, že mezi aktivní spolupracovníky StB patřil agent REPORTÉR. Pod tímto krycím jménem se schovával skutečný a tehdy velmi známý a uznávaný fotoreportér a redaktor týdeníku Svět v obrazech Karel Hájek (ročník 1910). Se státní bezpečnostní pracoval od 5. června 1956 a zabýval se problematikou tzv. „buržoazních nacionalistů“ a emigrací. Jen za první rok předal StB třicet pět hodnotných zpráv a byl hojně využíván pro své styky při cestách do zahraničí. Karel Hájek, alias Reportér, měl přimět ke spolupráci zaměstnance informačního oddělení RSE Miroslava Hrnčíře. Akce byla rovněž neúspěšná.

Nejúspěšnějším agentem StB ve Svobodné Evropě a mezi exulanty koncem šedesátých let a na začátku sedmdesátých let byl dle této publikace spolupracovník EGON, s vlastním jménem JUDr. Ivo Šafář. Ke spolupráci byl získán 6. února 1957 v Brně. Do Rakouska byl vysazen v roce 1965 a získal tam záhy významné postavení v nejrůznějších organizacích. 7. srpna 1967 nastoupil do pobočky RSE ve Vídni, a tím se dostal ještě blíže k důležitým zdrojům. S StB spolupracoval až do své náhlé smrti v roce 1980 a za tu dobu předal na 286 schůzkách 720 zpráv Na odměnách mu bylo vyplaceno 895 000 šilinků, 9000 DM a 61 200 Kčs.

Po celou dobu upozorňoval na útěky z Československa, odcizil v bytě Jožky Pejskara jeho archiv se zápisy z jednání Československého poradního sboru v Západní Evropě, čisté hlavičkové papíry různých exilových organizací, výtisky Svědectví a dalších ppodobných periodik, jejichž distribuci pomáhal narušovat. V roce 1972 dokonce předal rozvědce klíče od bytu ve Vídni, v němž bylo tamní distribuční centrum časopisu Svědectví.

Úspěchy z této doby tedy nebyly s výjimkou agenta EGONA moc velké a jak vidíme i z výpisků z jeho svazku, s StB pracoval nejspíš hlavně kvůli penězům či si tím naplňoval neuskutečněné dobrodružné sklony. Z uvedených faktů ale nevyplývá, že by byl přesvědčeným komunistou a Západ viděl jako nepřítele.

Příště: Pavel Minařík a agenti StB v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Svobodné Evropě

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel