28.3.2024 | Svátek má Soňa


HISTORIE: Jak se komunisté stali loupežníky

5.6.2013

Krádež skrze peněžní reformu není komunistickou specialitou. Českoslovenští stalinisté jí před 60 lety dali brutální formu. Ale to, že střadatelé mohou přijít o vklady, letos zjistili i Kypřané.

Měnová reforma z 1. června 1953 patří k událostem, jež se zapsaly do rodinných historií a příběhů. Snad každý zná z vyprávění, jak se jeho rodiče či prarodiče snažili zachránit, co šlo. Třeba utratit peníze za suché piškoty v cukrárně, když už nic jiného nebylo.

Výměna peněz ve zlodějském kurzu postihla všechny. Zatímco osvobození v květnu 1945 a komunistický puč v únoru 1948 mohl leckdo přečkat jakž takž neutrálně, 1. červen 1953 neutralitu neuznával.

Lidé - zejména v Plzni, a to dělníci ze Škodovky, zdánlivě opora komunistů - vyšli do ulic a aspoň pár hodin se zdálo, že se režim otřásá. Ale vydržel bez potíží. Dokázal prosadit, že ačkoliv seměna - a s ní související základní hodnoty jako mzdy, důchody, nájmy či ceny na trhu - přepočítávala v poměru 5 : 1 (pět dosavadních korun za jednu novou), vyšší hotovosti a vklady byly "skrouhnuty" v poměru až 50 : 1.

Takový postup lidé těžko nazvou jinak než krádeží. A nic na tom nemění fakt, že nebyl komunistickou, ba ani československou specialitou. Každá peněžní reforma je svým způsobem krádeží organizovanou státem. Do této kategorie patří i slavná reforma v západní části ještě Spojenci okupovaného Německa v červnu 1948, ale i neslavná záchrana bankrotujícího Kypru letos v březnu. Tam nešlo o měnovou reformu jako takovou, neboť Kypr platí nadnárodním eurem, ale o státem řízenou ztrátu uložených částek šlo nepochybně - dokonce o precedens, kdy se na záchraně členské země eurozóny poprvé podíleli střadatelé.

Československá reforma se tedy nevymykala principiálně, ale svým brutálníma tupým-ministr Kalousek by řekl orangutaním-charakterem. Pokud z ní plyne nějaké poučení, pak takové, že v komunistické podobě se už opakovat nebude. Nicméně po letošní zkušenosti z Kypru může těžko někdo v Evropě tvrdit, že ztráta střadatelských vkladů je něco, co patří jen do historie totalit 20. století.

Zdanit válečné zbohatlíky

Je docela užitečné, že 60. výročí připadlo právě na víkend. Můžeme si tak názorně představit běh událostí. V pátek 29. května 1953 prezident Antonín Zápotocký tvrdí v rozhlase, že "naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé". V sobotu 30. května odpoledne však premiér Viliam Široký též v rozhlase oznamuje, že dosavadní bankovky budou platit jen do konce měsíce. Co to znamená v praxi?

Do konce měsíce znamená do neděle do půlnoci (tedy do zítřka do půlnoci, stejně jako letos). Lidé, kteří se právě dozvěděli, že mají v rukou - polštářích, na účtech, v cenných papírech... - už brzy bezcenné peníze, propadají panice. Pozor, píše se rok 1953. To znamená, že sobotní dopoledne je sice pracovním dnem, ale odpoledne i po celou neděli je skoro vše zavřeno. Zapomeňte na dnešní liberální dobu nonstopů, večerek a přes víkend otevřených obchodů. Před 60 lety takto fungují jen restaurace či cukrárny. Na ulicích to tedy musí vypadat jako opak letošní kyperské krize: Na Kypru bylo vše otevřené, ale lidem scházela hotovost, neboť banky ji nevydávaly. V Československu bylo hotovosti plno, ale nebylo ji kde a za co utratit.

Speciálně komunistické nebylo ani utajení reformy. To, že ze špiček "strany a vlády" o ní detailně věděli jen čtyři lidé (první tajemník ÚVKSČNovotný, prezident Zápotocký, premiér Široký a ministr financí Dolanský),mělo logiku. Každá peněžní reforma, má-li minimalizovat rizika a ztráty, musí být do poslední chvíle utajená. Platilo to v západním Německu v červnu 1948 i u nás v únoru 1993 při dělení federální měny - kolkování bankovek a výrobě mincí. Je to obecná principiální zásada.

Komunistickou specialitou nebyla ani snaha stáhnout peníze pocházející z nevyjasněných poměrů za války. Tyto cíle měly už dvě předchozí měnové reformy - Rašínova z března 1919 a poválečná z listopadu 1945 (nachystaná ekonomy Chmelou a Nebesářem). Odčerpat bezhotovostní kupní sílu a zdanit válečné zbohatlíky - tak zněly jasné, i když ne naplno vyřčené cíle po první i druhé světové válce. Rozdíl byl ovšem v provedení.

V roce 1919 se kolkovaly peníze a prováděly se soupisy majetku (včetně vkladů) jako podklad pro zdanění. V listopadu 1945 byly zavedeny tzv. vázané vklady: peníze na účtech sice střadatelům zůstaly, ale ti s nimi nemohli volně disponovat. Předpokládalo se, že jistá část majetku na vkladech pochází z nejasných válečných zdrojů (šmelina a podobně). Ale než aby stát tyto majetky sepisoval a přezkoumával - tak jako v roce 1919 -, uvalil na ně vázaný charakter. Majitelé si z nich mohli vybírat pouze na zvláštní povolení v konkrétních a úředně doložených případech - na svatby, na umělé chrupy a podobně.

Zápotockého reforma chtěla vázané vklady osm let po válce nějak vypořádat, chtěla dotáhnout to, co začalo v listopadu 1945. To je důležitý poznatek. Dokládá, že osvobozená třetí republika (1945-1948) působila v mnoha oblastech jako buldozer idejí a činů, které pak komunisté jen rozvíjeli. Jak tedy 1. června 1953 naložili s vázanými vklady? Inu po svém - zrušili, tedy znárodnili.

V tom spočívá značná část tehdejší loupeže. A pokud někdo namítne, že namístě je hovořit spíše o krádeži, lze doložit tvrdě vymáhací, násilný charakter celé reformy a její zacílení na "nepřátelské" cílové skupiny. (Bankéř Richard Salzmann vzpomíná, jak za nepokojů v Plzni byl uvězněn jeho tchán a z města do pohraničí vystěhován jeho strýc.) Právě tady veškeré srovnávání se západním Německem či Kyprem končí. Naproti tomu srovnatelný je další cíl reformy před 60 lety - zrušení přídělového systému a tím ičerného trhu.

Zlodějna a její legenda

Přídělový systém u nás vládl čtrnáct let - byl zaveden v roce 1939 za protektorátu, pokračoval za třetí republiky a zrušen byl až 1. června 1953. Nebyl ojedinělý. V poválečné Evropě - poničené vojensky, hospodářsky i infrastrukturně víc než Československo - byl spíše pravidlem. Většinou byl odbouráván postupně, po jednotlivých segmentech (třeba vBritánii byly příděly na cukr zrušeny v roce 1953 a na maso až o rok později). Ten československý měl ovšem komunistické specifikum. Zatímco přídělový systém jako takový zajišťuje rovnost v nedostatku (každému zaručuje stejnou dávku), u nás panovala nerovnost v nedostatku. Skupiny, které byly režimu nelibé, dostávaly menší příděly. Jenže když byl tento systém přiměnové reformě naráz zrušen, lidé ten krok neztotožňovali s pokrokem, ale s krádeží svých peněz. Typicky: Soukromý zemědělec už sice nebyl diskriminován v obchodě, ale neměl peníze na nové osivo, takže skončil.

Tady působí československá reforma jako protipól slavné německé z roku 1948. Ta byla vyhlášena 18. června a uskutečněna o dva dny později (tak jako u nás). I ona byla svým způsobem krádeží, neboť staré marky se vyměňovaly za nové v poměru 1 : 10, ale vklady v poměru 6,50 : 100. Apřece se stala zakladatelskou legendou západního Německa a jeho prosperity. Pro společnost, jež se po válce cítila jako poražená, zdevastovaná a demoralizovaná, to byla první velká vzpruha - první hmatatelný krok signalizující budoucí změnu k lepšímu.

Československá reforma před 60 lety razila opačnou cestu - vyslala obyvatelstvu první signál cesty k horšímu. (Jistě, horšími signály byly popravy demokratů jako generála Píky či Milady Horákové, ale signál z 1. června 1953 zasáhl úplně všechny.) Zatímco německá reforma se stala zakladatelskou legendou, ta československá je legendou zdejší zlodějny. Možná i proto se s takovou oblibou připomíná dodnes.

LN, 1.6.2013