O tom, že Sovětský svaz se rozkládal na jedné šestině zemského povrchu, a byl tak co do rozlohy největším státem na světě, jsme se učili ještě ve škole. I po jeho rozpadu je Ruská federace stále ještě největší zemí světa. Tomu, že za svoji rozlohu Rusko vděčí pánu Bohu, snad mohou věřit jen někteří výstřední ruští vlastenci. S ohledem na dosud celkem zjevnou lačnost Ruska po co největším území (buď přímo, nebo i nepřímo ovládaném) snad nebude na škodu si připomenout jak, kdy a za jakých okolností vlastně Rusko ke své velikosti přišlo a jak si vede v této otázce dnes. S tím by mohla souviset i otázka, jestli Rusko bylo vždy jen cílem vnější vojenské agrese, jak se Rusové a mnozí jejích přátelé domnívají.

Počátky Ruska spadají do 9.-11. století, kdy se ve slovanském prostředí východní Evropy postupně konstituovala Kyjevská Rus. Ta zanechala trvalou stopu v dějinách a kultuře tří východoslovanských národů: Rusů (také tzv. Velkorusů), Ukrajinců a Bělorusů. Vzhledem k tomu, že tehdejší Slované neznali písmo a zprávy z ostatních zdrojů jsou velmi skromné, moc toho o prvopočátcích nevíme. To se týká ostatně i našich dějin, které mají ze stejného důvodu také do značné míry bájný původ. Jistým se zdá být skutečnost, že nejpozději v 9. století ve východní Evropě sídlilo nejméně 12 slovanských kmenů.

Vzhledem k rozsahu osídlení se pravděpodobně jednalo o kmenové svazy nebo i teritoriální společenství s jistým politickým centrem. Nejpozději v polovině 8. století se v této oblasti objevili Normané. Jednak tzv. Varjagové - ozbrojení kupci, kteří pronikali po vodních plochách a tocích od Novgorodu do vzdálených zemí. A také švédští kolonisté, usazující se jižně od Finského zálivu. Podle „Pověsti vremennych let“ vládl v Novgorodu od roku 862 jistý varjag Rurik, legendární zakladatel původní ruské dynastie Rurikovců. Zejména jeho potomci rozšiřovali tributární závislost na další oblasti. Významným bylo ovládnutí Kyjeva na Dněpru, s jeho výhodnou polohou na obchodní cestě do Byzance. To bývá tradičně označováno jako založení starého ruského státu, Kyjevské Rusi.

Koncem 10. století byla Kyjevská Rus významným mocenským faktorem, i když snad nebyla státem v pravém slova smyslu. Neměla pevně vymezené hranice ani uspořádanou politickou strukturu závislou na ústřední panovnické moci. Například Novgorod žil vlastním politickým životem. Svým rozsahem patřila k největším evropským státům, byla však zřejmě jen sporadicky zalidněna. Významným bylo všeobecné přijetí křesťanství, ke kterému došlo roku 988 v době panování Vladimíra I. Tím se ruský stát stal součásti řecko-ortodoxního Východu. Stalo se to v době, kdy se výrazně prohlubovaly rozdíly a rozpory mezi latinským Západem a řeckým Východem v období církevního schizmatu. To výrazně ovlivnilo ruské dějiny, důsledky čehož lze dodnes pozorovat.

Vrcholného kulturního a hospodářského rozkvětu dosáhla země v době panování Jaroslava I. Moudrého, syna Vladimíra. Po jeho smrti se Kyjevská Rus postupně začala rozpadat na více méně samostatná knížectví. Zpočátku jich bylo dvanáct, ve 14. století existovalo dokonce 250 knížectví, v jejíchž čele stála většinou knížata z rodu Rurikovců. Negativním jevem byla především dost obvyklá řevnivost mezi spřízněnými knížaty, která nedokázala překonat své partikulární zájmy. Za symbolický konec kyjevského státu bývá považován rok 1169, kdy byl Kyjev vypálen a vydrancován vojskem vladimírsko-suzdalského knížectví. Právě v tomto knížectví v té době začíná vyrůstat nové osada Moskva, pozdější centrum nového státu – dnešního Ruska.

Možná především i v důsledků vnitřních rozporů nedokázala Rus odolat náporu mongolsko-tatarské expanze (1238), při které byly vypleněny rozsáhlé oblasti a ruská knížectví byla nucena podrobit se jejich nadvládě. Při tom se ale formálně nestala součástí území tzv. Zlaté hordy, byla ale Mongolům podřízena. Pokud chtěla rurikovská knížata vládnout ve svých zemích, musel je v jejich postech potvrdit mongolský chán zvláštní listinou (obdobou evropského léna) poté, co uznala jeho svrchovanou moc, tedy přináležitost k říši.

Zlatou hordu založil po ukončení tažení do Evropy Čingischánův vnuk Bátů. Rozkládala se na ohromném území od severního Černomoří a úpatí Kavkazu přes Povolží až na západní Sibiř. Jejím hlavním městem byla Saraj Berke, poblíž dnešního Volgogradu. Zde byla ruská knížata vystavována ponižování i osobnímu nebezpečí. Tataři podporovali rozbroje mezi znesvářenými Rurikovci a ti se brzy naučili proti sobě v Saraji intrikovat. To na druhé straně chánům umožnilo vykonávat na Rusi úlohu jakéhosi arbitra. Obyvatelstvo ruských knížectví bylo podrobeno tvrdým povinnostem, muselo poskytovat Mongolům rekruty a platit daně z hlavy. Politická struktura s výjimkou potvrzování knížat v jejich postech ale zůstala zachována. Nedotčeno bylo i pravoslavné vyznání obyvatel ruských knížectví. Duchovní byli naopak zvýhodněni tím, že nemuseli například platit daně. Mongolská expanze a následná nadvláda měla na Rusi dalekosáhlé důsledky v hospodářské, ale i politické a kulturní sféře a ruské země se s nimi vypořádávaly po řadu staletí – psychicky snad dokonce dodnes.

Taktika chánů vůči Rusku posílila význam moskevského knížectví, jádro budoucího velkého Ruska. Chánové Zlaté hordy podporovali moskevského knížete Ivana I. Kalitu, který byl schopným vládcem a protřelým diplomatem. Dokázal obratně shromáždit značné finanční prostředky, a to především díky tomu, že daně, které odváděla ruská knížectví do Zlaté hordy, procházely jeho rukama, neboť chán Uzbek mu udělil privilegium vybírat pro něj daně na území všech ruských knížectví (kalita znamená „měšec na peníze“).

Ovšem vnitřní rozpory se postupně začaly projevovat i ve Zlaté hordě a moc chánů výrazně slábla v důsledku decentralizačních tendencí. Tehdy začala ruská knížata, jejichž postavení se naopak upevňovalo, pomýšlet na ozbrojený odpor. Roku 1380 byli Tataři poraženi v první velké otevřené bitvě s Rusy na Kulikovském poli. Trvalo to ještě dalších asi sto let, než se Zlatá horda trvale rozpadla.

Roku 1462 se stal moskevským knížetem Ivan III., který sjednotil roztříštěná ruská knížectví do jednotného státu. Roku 1480 vyhrál válku s Tatary a Rusko se tak dostalo definitivně z područí Zlaté hordy. Postupně získal přímo či vazalsky další území a pronikl až za hřbet Uralu a k dolnímu toku Obu. Provedl expanzi i do ruských knížectví, která se nacházela pod litevským či polským vlivem. Vznikla tak monarchie, jejíž další rozvoj pokračoval za vlády Ivana IV. Ten přestal používat titulu velkoknížete moskevského a vší Rusi a začal užívat titulu car. Ivan IV., zvaný Hrozný, provedl reformy, které modernizovaly ruský stát. V letech 1552-1556 dobyl Kazaňský a Astrachaňský chanát, pokračoval v expanzi na Sibiř. Pokusil se získat přístup k Baltskému moři a vedl války s Livonskem, Litvou, Polskem a Švédskem.

Roku 1598 vymřela dynastie Rurikovců a Rusko se dostalo do období bojů o carskou korunu. Na zemském sněmu (1613) se dostává k moci dynastie Romanovců, která vládla až do bolševické revoluce roku 1918. Jak se rozšiřovala Ruská imperie za jejího panování, lze názorně vidět na obr. 3.

Chybí zde oblast tzv. Ruské Ameriky, čili Aljašky. Ta byla kolonizovaná ruskými kozáky, lovci a obchodníky od roku 1732. Roku 1868, v období panování Alexandra II., koupily Spojené státy americké Aljašku od Ruska za 7,2 milionů dolarů (dnes asi 100 milionů dolarů).

Nejen Rusko, ale i řada dalších evropských států v tomto období rozšiřovala svůj vliv a moc, kde se jen dalo a jak se jen dalo. Takže ukazovat prstem právě na Rusy z tohoto důvodu nikdo nemůže. Rozdíl snad spočíval pouze v tom, že zatímco ostatní imperiální státy dobývaly svoje kolonie v zámoří (jinou možnost také neměly), Ruská imperie se rozšiřovala na úkor svých sousedů, jejichž území tak bezprostředně začlenila do vlastního. Takže Rusko jakoby koloniální velmocí ani nebylo a Rusové se tak také nikdy necítili. Británie se často nazývala zemí, kde slunce nikdy nezacházelo. V příkladnější míře to ale platilo pro Ruskou imperii a v letním období to platí pro Ruskou federaci dodnes. Všechny imperiální země o své kolonie nakonec (až na pár výjimek) přišly. Rusko svoje největší pseudokolonie – Sibiř, Dálný východ, Kavkaz a donedávna i Střední Asii – stále považuje za svoje Bohem dané území. I z dnešního pohledu si lze jen velmi obtížně představit, že by obrovská a málo zalidněná „Spící země“ (což doslova jméno Sibiř znamená) zůstala natrvalo bez povšimnutí sousedních států. Kromě Ruska to mohla být jedině Čína a především pak Japonsko. Jaký by byl svět dnes, kdyby takové Japonsko bylo kdysi rychlejší při dobývání Dálného východu, lze jen spekulovat. Rozhodně by byl jiný. V nemenší míře to platilo i pro oblasti Kavkazu a Střední Asie, které ovšem mají doloženou historii o tisíce let starší než samo Rusko.

Po tzv. Velké říjnové revoluci (ke které nedošlo ani v říjnu a která nebyla ani revolucí) zmítala zemí občanská válka. Země se přestala nazývat „Imperií“ a dostala název Sovětský svaz. Ruskou imperií ale ve skutečnosti zůstala a bolševici převážnou část území úspěšně vybojovali. Pro Rusko to znamenalo jen ztrátu Finska, Pobaltí, Besarábie, části Ukrajiny a Běloruska. V důsledku rusko-polské války roku 1919 muselo Rusko odstoupit Polsku i některé oblasti, která získalo při dělení Polska koncem 18. století. To si ovšem Stalin vynahradil v rámci paktu Ribbentrop-Molotov a také si k tomu hned přibral i dříve ztracené Estonsko, Litvu, Lotyšsko a Besárabii. Ještě před tím se ovšem v tzv. Zimní válce pokoušel ukrojit část Finska, což se mu po velkých ztrátách podařilo až později. O tom, do jaké míry toto vše byly „obranné kroky“, ať se přou historici. Při následné obraně to moc nepomohlo. Pochybnou je i skutečnost, podle jakého práva si někdo nárokuje sousední státy s odkazem na svoji vlastní bezpečnost. V době, kdy Londýn byl bombardován německým letectvem, Stalin zasílal Hitlerovi pozdravné telegramy a strategické suroviny. Nakonec napadlo nacistické Německo i svého spojence Sovětský svaz. Ten za to zaplatil 26 miliony mrtvých a zničenou velkou částí země a ekonomiky.

Za vítězství nad Německem získal SSSR ohromnou prestiž. Podobně tomu bylo asi i po porážce Napoleona a Stalin se v Postupimi mohl cítit jako Alexandr I. na Vídeňském kongresu (i když naštěstí nepostoupil jako jeho předchůdce až do Paříže). Komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako zachránci lidstva před nacismem. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání, neboť Sovětský svaz si osvobozené země podrobil a z mnohých udělal pouze formálně nezávislé satelity s komunistickým zřízením. Jako první si znovu ponechal část Finska, Pobaltí, bývalou Besarábii a také Východní Prusko. Polsko jednoduše posunul na západ. I když sovětsko-československá smlouva z prosince 1943 ještě uznávala Československo v jeho předmnichovských hranicích, po osvobození Podkarpatské Rusi sovětské orgány organizovaly násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády. Podle obvyklé komunistické propagandy tam vstupovali „dobrovolně a nadšeně“. V listopadu 1944 se konaly na Podkarpatské Rusi „veřejné“ schůze, na nichž bylo odsouhlaseno připojení k Sovětskému svazu. Dne 29. června 1945 byla pak celá oblast i s pruhem území na východě Slovenska (který jednostranně obsadil SSSR) odstoupena Československem Sovětskému svazu. Ministerstvem vnitra bylo zakázáno použít v tisku názvu „Podkarpatská Rus“. Po válce se proslýchalo, že i Slovensko se s ohledem na válečnou historii mohlo stát sovětskou republikou.

Starší pamětníci by mohli vědět, že v poválečném období se k těm „největším imperialistickým štváčům“ řadil i americký generál Douglas MacArthur. To vysvětlení spočívá asi v tom, že fakticky zabránil tomu, aby se Sovětský svaz spolupodílel na pookupačním rozdělení poraženého Japonska. V důsledku toho také nedošlo k tomu, že i Japonsko bylo rozděleno na „socialistický sever“ a „kapitalistický jih“ (za což by asi Japonci měli být dosud vděční MacArthurovi a dvěma atomovým bombám). Sovětský svaz si „přivlastnil“ jen další Kurilské ostrovy a Sachalin. Takže SSSR byla jediná vítězná velmoc, která po válce získala nemalou územní kořist. Bylo asi veliké štěstí pro svět, že car Alexandr II. levně prodal Aljašku. Těžko by USA a Kanada kdysi dávno akceptovaly, aby bolševici vládli i na americkém kontinentě, a jaké důsledky by to mohlo mít v období studené války, si lze jen těžko představit. Naštěstí SSSR nikdy platnost tohoto prodeje nezpochybnil a snad jen někteří extrémní ruští „patrioti“ dosud vzdychají po Ruské Americe.

Politicky rozdělené státy (s výjimkou Německa) vznikly ovšem i v Koreji a později i ve Vietnamu. Dosud se hovoří o „americké agresi“ v těchto zemích. Byly to ovšem právě ty severní komunistické zóny, které za účasti Číny a velmi aktivní podpory a s požehnáním SSSR nejprve vojensky napadly na svoje „jižní bratry“. Historie snad dodatečně nejlépe posuzuje vhodnost toho či jiného politického kroku. Kdyby ke korejské válce a jejím výsledkům (přes všechnu její krutost) nedošlo, asi by svět dnes nejezdil v korejských autech. Přitom po konci korejské války patřila Jižní Korea deset let k nejchudším státům světa, Severní Korea tam patří dosud. Vietnam také nepatří mezi „asijské tygry“, jak by snad mohl. A dnes hledá kontakty spíš v „kapitalistickém světě“ (mimo jiné právě i v USA) než u svých bývalých mecenášů Činy a Ruska. Také potíže v Afghánistánu nezačaly roku 2001 operací „Trvalá svoboda“, ale převratem komunistické strany (pod patronátem SSSR), vyvražděním rodiny Muhammad Daud Chána a invazí SSSR. Prostě Rusko si chtělo splnit dávnou touhu z období tzv. „Velké hry“. Dnes je Afghánistán porodnice teroristů. Je to taková historická zkušenost, že vždy můžeme posuzovat jen to, co se stalo. Nikoliv to, jak by to bylo, kdyby se stalo něco jiného.

Byl to ostatně také Chruščov a jeho následníci, kteří jezdili po Asii, arabských státech, Africe a Jižní Americe, aby agitovali ve prospěch budování socialismu. A co z toho zbylo? Tento vliv na dnešní situaci se nedá odhadnout. Je také taková historická pravda, že budování socialismu vždy začíná velkým nadšením a končí nedostatkem toaletního papíru a katastrofou. Nejlepší aktuální případy (s výjimkou Severní Koreje) jsou Kuba a na naftu bohatá Venezuela. Tak se rozpadl i slavný socialistický blok míru, včetně Sovětského svazu. Málokterá státní hymna byla natolik prolhaná jako právě ta sovětská, kterou jsme mnohdy slýchávali současně s tou naší. „Sojuz něrušimyj respublik svobodnych splotila na věky velikaja Rus“. Ten svaz nebyl ani „nerušimyj“, ani na věky a republiky v něm také nebyly svobodné. To je dnes už všeobecně známo. „Splotiť“ znamená sjednotit, spojit, semknout - ve skutečnosti se ale jednalo o vojenské „ovládnutí“, dokonce opakovaně v historii. Je také velmi pochybné v rovnoprávné federaci někoho vyčleňovat. Ani za Protektorátu nás Němci nenutili zpívat o tom, že nás „semkla“ Třetí říše. Takže jen ta „velikaja Rus“ odpovídala skutečnosti.

V ruské společnosti se dosud traduje přesvědčení, že Sovětský svaz „rozbil“ Gorbačov. Fakticky ale existenci SSSR ukončila až tzv. Bělověžská dohoda z roku 1991 na schůzce prezidentů Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Bylo to poprvé v historii, kdy Ruská imperie zaznamenala významné územní ztráty. Rozpad SSSR přinesl pro všechny post-sovětské republiky enormní ekonomické potíže a hospodářský propad, který byl horší než po „Černém čtvrtku“ v roce 1929. Nejrychleji se zotavily republiky, které vlastnily zásoby nafty a zemního plynu, především pak gigantická Ruská federace s přírodním bohatstvím Sibiře v zádech. Jak začaly proudit petrodolary, tak vzrůstal i velkoruský šovinismus, což pokračuje dosud. Pojem „bolševik“ dostalo pejorativní nádech, zato byli rehabilitováni bělogvardějci i carismus, vykopané pozůstatky carské rodiny byly slavnostně uloženy, komunistickou ideologii nahradila až bigotní pobožnost a vlastenectví. A velmi oblíbeným se stal opět pojem „Ruskaja imperija“. Nejlépe to snad dokumentují veřejná vystoupení Putina v honosných kremelských síních, k veliké pýše i těch nejnuznějších Rusů. Po útoku Německa na Sovětský svaz se naráz přestalo mluvit o komunismu a důraz se kladl na dříve potlačované ruské vlastenectví a také i náboženství. Proto Rusové vzpomínají na Velkou vlasteneckou válku, zatím ostatní bojovali v „imperialistické“ druhé světové válce. Jistá paralela se může nabízet i dnes.

Vznik nových republik nebyl bezproblémový, pro patriotické Rusy to byl šok. První velký konflikt vznikl v Čečensku, které vyhlásilo samostatnost v roce 1991. To už bylo pro Rusko příliš, aby se někdo odtrhl od federace. Jistá samostatnost trvala jen necelé čtyři roky a to se tehdy ještě nehovořilo o čečensko-muslimských teroristech. Pak došlo ke dvěma válkám se známým výsledkem. Čečenští teroristé v řadách islámu všude ve světě a Kadyrovovi mordýři pro špinavé úkoly v rámci Ruska.

Dlouho na sebe nenechalo čekat ani Moldavsko. Počátkem šedesátých let jsem se chtěl dozvědět, co vlastně to Moldavsko je. Jediným zdrojem byla Sovětská velká encyklopedie. Tam stálo (volně po paměti citováno), že po druhé světové válce se obyvatelstvo Moldavska (tedy vlastně tzv. Besarábie) ve „svobodných volbách“ (podobně jako Rusíni) rozhodlo připojit ke svým bratrům v sovětském Podněstří. Z přiložené mapky bylo zřejmé, že to Podněstří byl jen úzký proužek země kolem Dněstru, asi tak 10 % celkové plochy. V roce 1990 zase obyvatelstvo Podněstří (převážně rusky mluvící) opět odmítlo sounáležitost s Moldavskem a vyhlásilo nezávislost s přáním připojení k Rusku (se kterým ale nesousedí).

Na tom „porodní potíže“ post-sovětských dob ovšem nekončily. Gruzie měla historické problémy se svou autonomní Abcházií a naopak. Po vyhlášení samostatné Gruzie odmítla Abcházie stát se pouhým regionem v rámci Gruzie. Tak došlo k dlouhotrvajícímu válečnému konfliktu. S podporou Ruska zahynuly desítky tisíc Gruzínců a stovky tisíc jich musely opustit zemi. Do značné míry podobná situace se odehrála později v Jižní Osetii. Co nebylo dovoleno Čečencům, na to mají Abcházci a Osetinci plné právo.

Rozděluj a panuj, politika cukru a biče. I Rusové tyto praktiky ovládají. S výjimkou Ruské federace žádná sovětská svazová republika nebyla ekonomicky soběstačná (úmyslně?). Snad nejlépe bylo této situace využito na Ukrajině v otázce energetických zdrojů a válečných vzpomínek. Ať už je historie Krymu jakákoliv, je to jediný případ po druhé světové válce v Evropě, kdy jeden stát ukradl část území jinému státu, jehož územní integritu předtím smluvně uznával. A dobře známá situace kolem tzv. Doněcké lidové republiky silně připomíná naši sudetskou otázku z roku 1938. Jen ten konec je zatím jiný. Takže za posledních asi 25. let svět mohl zaznamenat vznik čtyř prakticky nikým neuznávaných ministátečků, ruských protektorátů, zcela závislých na ruské vojenské, hospodářské a finanční pomoci. Pokud si uvědomíme, že v pobaltských republikách žije až 30% ruská neintegrovaná menšina, může se někdo divit zdejšímu zájmu o členství v EU a zejména NATO? Vždyť strategicky důležitá kalinigradská enkláva (bývalé Východní Prusko mezi Litvou a Polskem) je zcela izolovaná, takže nějaká událost podle doněckého vzoru není zcela vyloučená. Vzpomeňme si jen na urputné boje v oblasti Mariupole k vůli krymské enklávě. A je možná jen otázkou času, kdy se i Bělorusko „přivine“ ke svému východnímu bratru. Každý stát je zcela logicky zainteresován na dobrých vztazích se svými sousedy. To je ovšem vždy dvoustranná záležitost. Opravňuje něco ale k tomu, aby silnější diktoval podmínky slabšímu nebo ho dokonce jednoduše kasíroval? Ať už by mohly být výhrady vůči Ukrajincům, Baltům, Tatarům, Čečencům a jiným jakékoliv, faktem zůstává skutečnost, že tyto národy s ohledem na svou historii nemají zrovna mnoho důvodů milovat ruský stát. Uvědomme si třeba skutečnost, že i 70 let po válce při sebemenší příležitosti je český internet plný protiněmeckých reakcí. A to se již desítky let navštěvujeme, obchodujeme a žijeme spolu v jednom společenství bez hranic a konfliktů.

Pokud se Ruská federace dnes tak obává o svou bezpečnost, nabízí se otázka, proč se o ni neobávala v dobách, kdy petrodolary ještě nebyly k dipozici, země i armáda byly rozvráceny a generálové byli ochotni prodat za babku cokoliv z vojenských arzenálů. Nikdy se nenaskýtala lepší příležitosti k vojenskému útoku.