24.6.2016 | Svátek má Jan






HISTORIE: Jak komunisté soudili hudbu a sprostá slova…

26.11.2014

Plastic People of the Universe.

V době, kdy českou společností probíhá diskuse o používání vulgárních slov politiky, si nikdo nevzpomněl na proces se skupinou Plastic People of the Universe, v kterém byly základem obžaloby a odsouzení vulgární slova a „vulgární hudba“. Plastičtí hudebníci se stali jednou z ikon odporu proti normalizačnímu znásilnění samotné hudby a do učebnic vstoupili i jako impuls vzniku Charty 77. Samozřejmě, byl to politický proces, komunistický režim kriminalizoval každé svobodné jednání a každý, byť pasivní odpor vůči své moci reprezentované tzv. vedoucí úlohou KSČ. Proto podal obžalobu na hudbu a sprostá slova a tím obohatil dějiny justice o unikátní prvenství. I druhé místo patří tomuto režimu. Podařilo se mu učinit z pietního aktu trestný čin. Vlasta Chramostová a Libuše Šilhanová, které v pondělí dne 16. 1.1989 položily kytičku k pomníku sv. Václava, aby uctily výročí upálení Jana Palacha, byly zatčeny a odsouzeny pro trestný čin útoku na státní orgán a orgán společenské organizace, jehož skutková podstata měla být naplněna napsáním dopisu, v kterém, jak uvedla obžaloba, „schvalovaly pietní akt“. Touto absurdností si toto odsouzení právem zasloužilo druhé místo v dějinách české normalizační justice. Tyto rozsudky si ničím nezadají s jedním rozsudkem z 50. let, kdy byl obžalovaný odsouzen pro špionáž spáchanou tím, že počítal milicionáře v prvomájovém průvodu.

O procesu s Plastiky se lze dočíst na Wikipedii. Bezprostředním důvodem k procesu bylo vystoupení Plastiků v Přešticích a Bojanovicích. Duchovní vůdce Plastiků Ivan Jirous (Magor) totiž přišel s nápadem, jak obejít zákaz oficiálního vystupování své skupiny – hrát na soukromých akcích, svatbách, narozeninách apod. Tyto soukromé akce byly ale veřejné, počet gratulantů nešlo přece omezit. A tato „veřejnost“ také napomohla při formulování skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, jehož hypotéza zněla: Kdo se na veřejnosti dopustí hrubé neslušnosti…

Proto na závěr několikadenního procesu přednesl okresní prokurátor Kovařík svoji závěrečnou řeč - vina obžalovaných byla dle jeho soudu prokázána. Hudební skupiny Plastic People a DG 307 neměly povolení k veřejnému vystupování, a to proto, že nemají naprosto žádnou uměleckou úroveň. Obhajoba namítala, že nešlo o veřejná představení, ale o soukromá, byť s volným přístupem a hostitelé žádnému hostu nebránili, aby přivedl i své známé. Vchody byly volné, hosté přicházeli a odcházeli. Takové soukromé akce nelze považovat za veřejná vystupování, za která by mohli být jejich klienti trestně stíháni, ať již byla pronesena vulgární slova či nikoliv. Prokurátor ale předložil svůj hlavní argument - jedenapůlstránkový dopis ministerstva kultury, jehož odbor umění a kultury posoudil texty Plastic People, DG 307 a Svatopluka Karáska. Jeho stanovisko bylo jednoznačné:
Jsou tu hrubé výrazy, nesmysly, formální hodnota je zcela zanedbatelná. Báseň „Utopenec“ je protisocialistická. Texty exponují dekadenci, nihilismus, anarchismus a klerikalismus. Negativně to ovlivňuje životní styl mladé generace, jde o dědictví krizového období. V jeho zažehnání bylo sice již dosaženo žádoucích výsledků, ale v určitém rozsahu se škodlivé jevy dnes objevují dokonce výrazněji, než v šedesátých letech. Jde o věci velmi škodlivé.
Navrhl proto, aby všichni obžalovaní byli uznáni vinnými, potrestáni odnětím svobody, a to Jirous trestem v druhé třetině trestní sazby, Zajíček v polovině trestní sazby, Karásek a Brabenec v první třetině trestní sazby, všichni nepodmíněně.

Výše uvedené je obecně známo. Co však už dnes pamatuje jen málo lidí, je právě onen spor o použití vulgárních slov, jak zazněl ze závěrečných řečí obhájců. Byl jsem v té době koncipientem JUDr. Vladislava Cilínka, který obhajoval Pavla Zajíčka; Ivana Jirouse obhajoval JUDr. Karel Štěpánek, Vratislava Brabence a Svatopluka Karáska obhajovali JUDr. Zdeněk Dítě a JUDr. Otakar Motejl. Mojí úlohou bylo sledovat celé tři dny proces a zaskakovat za JUDr. Cilínka, když během tří dnů hlavního líčení potřeboval odejít k jiným jednáním. Byl jsem tedy obhájcem i divákem. Spolu se mnou seděl v jednací místnosti Okresního soudu Praha západ i Václav Havel, který se vydával za důvěrníka jednoho z obžalovaných jako jeho bratr. Vzhledem k tomu, že z důvodu ohrožení veřejné mravnosti byla z hlavního líčení vyloučena veřejnost, seděli v jednací místnosti jen příslušníci StB, režimní novináři a důvěrníci obžalovaných. Václav Havel nebyl tehdy veřejně znám, dokonce ani příslušníkům StB, takže jeho přítomnost jako důvěrníka nikomu nevadila.

Právě při závěrečných řečech obhájců došlo k „ohrožení veřejné mravnosti“; postaral se o to nejvíce JUDr. Karel Štěpánek. Když povstal k závěrečné řeči, byl obklopen horou knih, z nichž trčely lístečky, se kterými si založil inkriminované stránky. Aby dokázal, že používání vulgárních slov může mít v literatuře a poezii i funkční význam, citoval z české i světové literatury vulgární slova v jejich kontextech a spojeních. Jeho plaidoyer mělo akademickou úroveň, bylo hodno docenta z FF, katedry české a světové literatury. Nepamatuji si již všechno, bohužel to nikdo nenahrál, nahrávat se tehdy nesmělo. Začal Haškovou předmluvou k „Osudům dobrého vojáka Švejka“, pokračoval básní Jaroslava Vrchlického „Rytíř Smil“, lidovou písní „Baruško, vem mě s sebou na lůžko“, pak přišla světová literatura, z té francouzské si pamatuji na jeho citáty z románu „Gargantua a Pantagruel“ či na slavné nemravné verše Francoise Villona „Balada o tlusté Margot“ nebo „Balada o pěti otvorech v ženském těle“. Pak následovala literatura německá, americká, anglická, ze které nechyběl ani William Shakespeare, a nakonec ruská. Citát z ní byl ovšem třešničkou na jeho řeči: „Vážená paní předsedkyně, vážení přísedící, také Vladimír Iljič Lenin používal sprostá slova.“ JUDr. Štěpánek vzal z oněch desítek knih jednu v červené vazbě, označenou jako „Výbor z díla V.I. Lenina, svazek IX“, otevřel označenou stránku a citoval: „Vladimír Iljič Lenin píše soudruhu Zamjatinovi: Buržoasní zákonodárství je na hovno. Tolik Vladimír Iljič Lenin“. Bylo těžké zadržet smích, zejména při pohledu na kamenné obličeje příslušníků StB.

Poslední ránu senátu a prokurátorovi ale zasadil JUDr. Zdeněk Dítě. I on tvrdil, že vulgaritu v písemném literárním projevu nelze soudit z hlediska trestního práva. To přísluší jen literární kritice, písemnictví s použitím sprostých slov může být shledáno dobrým nebo špatným; v některých případech dokonce i geniálním: „Ptám se paní předsedkyně a vážený senáte, do kolika řečí byla přeložena kniha „Osudy dobrého vojáka Švejka?“ Aby své argumentaci dodal důraz, otevřel velkou knihu a řekl :„Paní předsedkyně, tuto knihu jsem dostal k posledním vánocům. Je to sborník surrealistického umění a dovolte, abych vám ukázal reprodukci jednoho obrazu, který visí v Museu moderního umění v Paříži (Musée d´Art moderne).“ Otevřel knihu, vstal a vykročil k předsedkyni, před kterou knihu položil. Věděli jsme, o co jde. Surrealistickým obrazem bylo zobrazení vaginy se všemi detaily. Předsedkyně zrudla, stáhla se zpět a JUDr. Dítě dodal: „Přiznám se, že se mi tento obraz nelíbil a ani nyní bych si jej na zeď nepověsil. Historici umění jej ale uznali vhodným, aby byl vystaven ve slavné galerii. Co to znamená? Že o uměleckosti výtvarného nebo literárního díla nerozhoduje trestní právo, ale pouze a jen umělecká kritika a čas.“ Již si nepamatuji, co říkal JUDr. Motejl, ale asi něco podobného. Pamatuji si ale dramatické zvolání JUDr. Cilínka: „To chcete soudit hudbu? Komu se nelíbila, nemusel za ní jezdit.“ Nakonec hudbu odsoudili spolu s hudebníky Karáskem a Brabencem, kteří při vystoupeních nemluvili – jen hráli, aniž pronesli jediné vulgární slovo. Ovšem hráli, aniž by při pronesení sprostého slova pípli, jak je dnes zvykem; měli dlouhé vlasy a rozhodně nevypadali jako svazáci. A to stačilo.

Druhá část procesu se odehrávala na chodbě soudu. Byla plná lidí, asi 50 – 60 osob, kteří nesměli dovnitř. Vedle zástupců západních agentur, Agence France Presse, DPA, ARD také Pavel Landovský, Pavel Kohout, MUDr. František Kriegel, dr. Sekaninová-Čakrtová, Ludvík Vaculík a další. Této „převaze“ čelilo cca 30 příslušníků StB. Nejlepší hlášky, pronášené hlasitě právě před nimi, měl Pavel Landovský. K nejlepší scéně došlo, když kolem našeho hloučku advokátů hovořících s pozorovatelem Amnesty International, rakouským právníkem Henry Goldmanem, prošel jeden major StB, známý bolševický surovec, který si těsně u nás odplivl a řekl na naši adresu: „Vy jste mi pěkný socialističtí advokáti.“ Ještě na jeho doslech jej Landovský komentoval: „Toho znám od dětství. To byl vždycky idiot.“ Zatýkat Landovského před zástupcem Amnesty International se ale soudruhům nechtělo.

Dojemný byl Sváťa Karásek, který svoje poslední slovo omezil na žádost: „Budou-li moji kamarádi, kteří mluvili, odsouzeni, pak žádám, abych byl odsouzen i já ke stejnému trestu.“ Soud jeho žádosti vyhověl.

Tak jak to v historii bývá, akce režimu vyvolala protiakci jeho odpůrců. Na chodbě spolu diskutovali lidé, kteří by se jinak nikdy nesešli. Bývalí politici, spisovatelé spolu s vlasatci z undergroundu. Právě kontakty těchto jednotlivců na chodbách okresní prokuratury Praha-západ vytvořily atmosféru toho, že mnozí doposud mlčící v této události rozpoznali možnost vytvoření platformy, která namísto pasivní rezistence bude schopná nahlas, veřejně a reprezentativně se pokoušet o dialog se státní mocí. Proces tak zafixoval projev solidarity již klatbou postižených s mladými lidmi z undergroundu přes to, že hudební projev Plastiků nemusel být šálkem jejich čaje. Solidarita a seznámení se na chodbě soudu a další diskuse na ně navazující vytvořily názorové spektrum Charty 77, které využilo i „třetího koše“ o lidských právech helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci (KBSE) ukončené 1.8. 1975. Hlavním požadavkem opozice se tak mohla stát žádost normalizačnímu režimu, aby respektoval vlastní právní normy – „Mezinárodní pakt o lidských právech“ publikovaný ve Sbirce zákonů dne 15.10.1976. Tak se stalo, že normalizační režim, který chtěl „Procesem o slovo a hudbu“ zastrašit nekonvenční mládež a opozici, jim dal příležitost začít namísto slov neslušných vyslovovat slušně taková slova, kterými se dožadovali respektování svých základních lidských a občanských práv.



Diskuse


O. Veverka
8:24
27.11.2014

V. Podracký
12:52
26.11.2014

P. Papež
22:04
26.11.2014

K. Frejlach
11:42
26.11.2014

J. Lepka
12:00
26.11.2014

O. Veverka
8:33
27.11.2014

M. Hoblík
11:04
26.11.2014

P. Papež
10:37
26.11.2014

P. Kmoníček
9:22
26.11.2014

P. Lenc
9:42
26.11.2014

počet příspěvků: 12, poslední 27.11.2014 08:33









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.