Od tohoto strašlivého zločinu uplynulo již 69 let, přesto díky současnému uvedení filmu Lidice se opět staly na nějakou dobu předmětem řady komentářů a analýz a přestaly být neživotným skanzenem, do kterého jej po Vítězném únoru uvrhla komunistická historiografie. Navíc se domnívám se, že všechny se soustřeďují, zda měl či neměl být původní záměr dotažen do konce či zda ty nemalé oběti nacistické odvety nebyly zbytečné apod. Všechny tyto úvahy ovšem pomíjejí opravdu globální přesah této události včetně její příčiny, tj. likvidace Reinharda Heydricha.

Nejprve tedy k jeho osobě. Jeho působení v roli zastupujícího říšského protektora byla opravdu jenom dočasná „bokovka“. Když si stěžoval snaživý K.H. Frank na jeho předchůdce Konstantina von Neuratha, myslel si, že nástupcem bude on sám. Hitler mu na jeho opatrné stížnosti odpověděl, že Heydrich tam bude jenom dočasně, protože má řadu jiných úkolů, a Frankovi to osladil jmenováním na úroveň státního ministra a připomenutím, že on je tou kontinuitou v Protektorátu. Rozhodně Heydrich nebyl tímto jmenováním vyvázán ze své hlavní a trvalé funkce, tj. šéfa RSHA, tedy Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a SD – bezpečnostní služby. Heydrich byl jednou z naprosto klíčových postav nacistické věrchušky a bezpochyby jeden z nejschopnějších. Původně námořní důstojník, který německé loďstvo nedobrovolně v polovině dvacátých let opustil rozhodnutím čestného soudu. Ten vynesl takový verdikt za to, že se Heydrich odmítl oženit s dcerou námořního rady, kterou uvedl do jiného stavu. A tak skončil velmi brzy u nacistů. Na rozdíl od teatrálního narkomana Göringa a exhibicionistického zakomplexovaného Goebbelse necítil nejmenší potřebu být příliš na očích. Tedy ideální předpoklad pro práci v tajných službách. Již před válkou jej dokázal odkrýt a přesně charakterizovat americký novinář John Gunther, když o něm ve své tehdy známé a populární knize „Evropa jaká je“ napsal: Za Himmlerem je postava ještě temnější a záhadnější. Jako by jeho nadřízený sloužil jenom jako zástěrka tohoto brutálního a nebezpečného muže. V roce 1934 ještě ani ne třicetiletý přímo řídil provedení Noci dlouhých nožů. Většina nacistů jej ani neznala, ale ti zasvěcení po této vnitřní a navýsost krvavé čistce ve vlastních řadách začali jeho jméno vyslovovat šeptem. Stál v pozadí každého z důležitých rozhodnutí Třetí říše, jako by byl tajemným čepem, kolem kterého se v Říši vše otáčí. Byl duchovním otcem provedení holocaustu, či šoa. Podrobnosti čehož byly po válce odhaleny téměř náhodně nálezem zápisu z nejpřísněji utajené konference ve Wannsee v lednu 1942, která rozhodla o konečném řešení židovské otázky.

Po celá desetiletí komunistická propaganda potažmo lžihistoriografie obviňovala presidenta Beneše i vynikajícího šéfa československé tajné služby generála Františka Moravce z nízkých a kariéristických pohnutek, když i navzdory protestům zasvěcených činitelů domácího odboje trvali na provedení Heydrichovy likvidace. A nedbali jejich varování, jakou ránu to zasadí domácímu odboji. Nechci se zde pouštět do spekulací o vyšších zájmech britské tajné služby, která měla snad jistý zájem, aby Heydrich nezlikvidoval německou vojenskou tajnou službu řízenou admirálem Canarisem i jeho osobně. Obecně pro spojeneckou věc jako celek likvidace Heydricha nepochybně klíčová byla a dodnes je stále velmi vysoce ceněna.

Připomenu, že v den útoku na Heydricha v dnes už neexistující libeňské zatáčce měl tento letět přímo za Hitlerem do jeho Vlčího doupěte ve východním Prusku. Zřejmě aby převzal, přiznejme si po úspěšném splnění svého dočasného nasazení v Protektorátu, tutéž roli ve Francii. Tím je míněno rafinované uplatňování metody cukru a biče pro zvýšení výkonnosti českého průmyslu prostřednictvím vrážení klínu mezi české dělnictvo a inteligenci. Tohoto připraveného letounu využil pohotově K.H. Frank, aby Hitlerovi předložil iniciativně své vlastní odvetné návrhy. Hitler nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení, protože start letní ofenzívy v širokém prostoru sovětského Ruska se zrovna nějak zadrhával, a tak byl Frank nejprve zpražen za to, že v tak kritické chvíli není na místě. Pak si odsud odvezl rámcové schválení represí, odkud potom jen jeho vlastní iniciativou vykrystalizovala likvidace Lidic. Je známo, že ve výběru nebyly Lidice samotné. Záměrem bylo vybrat vesnici s vyšším podílem průmyslového dělnictva, blízko průmyslovým střediskům, ale naopak nikoliv na hlavní silnici. A nedaleko Prahy. Toto vše Lidice splňovaly a smyšlený výklad zadrženého milostného dopisu iniciativně postoupený českými protektorátními bezpečnostními složkami gestapu zpečetil jejich osud.

Obecně se říká, že takových Lidic bylo mnoho, ale není to pravda. Všechna ta vypálení tisíců vesnic i měst a následné masové vraždění zejména v Sovětském svazu, Jugoslávii, ale i jinde v Evropě byla dílem více méně místních velitelů a činitelů v přímé či vzdálenější souvislosti s válečným děním. Lidice jsou naprosto jedinečné v tom, že se jednalo o předem naplánovanou zastrašovací akci genocidního typu v hlubokém zázemí, posvěcenou z nejvyšších míst a hlavně doslova s fanfárami vytroubenou následně do světa. Včetně teatrální fyzické likvidace všeho, co mohlo tuto nešťastnou vesnici připomínat. Což bylo pro propagandistické účely i filmováno. Teprve pak si nacisté podle reakcí na druhé straně uvědomili, že šlápli hodně vedle, a snažili se velice režií teatrální oslavy sedmdesátin protektorátního presidenta Háchy do jisté míry – samozřejmě neúspěšně - odvést pozornost světové veřejnosti.

Naši zahraniční činitelé se věru nemuseli až tolik k propagandě namáhat. Tato skutečnost tak otřásla celým světem, že z iniciativy britských horníků vznikl okamžitě výbor „Lidice shall live“. Obrovský, a to pozitivní dopad na spojenecké válečné úsilí měla tato masová vražda ve Spojených státech. Rekapitulujme si proto některá data: Japonci 7. prosince 1941 úspěšně přepadli a z větší části na dlouho vyřadili jádro bitevních lodí americké tichomořské flotily v Pearl Harbouru na Havaji. Podlost tohoto útoku pochopitelně vyburcovala americké veřejné mínění, do té doby spíše pacifistické až izolacionistické, které od té chvíle plně podporovalo velení U.S. Navy v tom, že je nutno se nejen bránit, ale tuto potupu patřičně pomstít. Pouze nemnoho lidí na čele s presidentem F.D. Rooseveltem na rozdíl od americké veřejnosti chápalo, že hlavním nepřítelem lidstva je německý nacismus s Hitlerem v čele. Rooseveltovo dilema jak to vysvětlit národu za něj ovšem vyřešil Hitler i s Mussolinim, kteří pár dnů po Pearl Harbouru sami vyhlásili USA válku. I když Roosevelt spolu s náčelníkem generálního štábu U.S. Army generálem G.C. Marshallem prosadili prioritu boje proti Německu (Japonce zatím zadržovat, ale na Němce útočit), museli svést v této věci ostrý názorový střet se šéfem námořních operací U.S. Navy admirálem Kingem, pro kterého otázka odvety vůči Japonsku byla přednostní. Naštěstí pouhých několik dní před Lidicemi, ve dnech 4. – 6. června došlo ke zlomové námořní bitvě u Midway a tím konečně k zásadnímu obratu v dosud pro spojence katastrofálně vyvíjejícím se konfliktu v Tichomoří. V této chvíli už americká veřejnost, tedy nejen mladí muži oblékající si uniformy, ale i jejich matky, manželky, snoubenky i milenky, byla s to chápat, proč se cvičí a vypravují hlavně do Evropy.

V této věci bylo vyhlazení Lidic pro Roosevelta právě tím potřebným impulsem pro americkou veřejnost, aby vzala za své, že je nutno prvně vyřídit toho ďábla Hitlera. V americké angličtině se dokonce objevilo nové sloveso to lidicise značící něco zničit beze zbytku. A je možno je používat dodnes. Československý zahraniční ministr exilové vlády Jan Masaryk byl zrovna na delší dobu v USA a byl to on, nikoli president Beneš, který se šarmem sobě vlastním a dokonalou znalostí amerických poměrů dokázal propagandisticky kout železo, dokud bylo žhavé. Mj. také tím, že s tehdy mladou českou hvězdou světových operních jevišť Jarmilou Novotnou podnikali zejména mezi krajany koncertní turné, kdy ji Jan Masaryk, velmi zdatný amatérský pianista, doprovázel při zpěvu národních písní.

Nepochybně architekti útoku na Heydricha, tedy president Beneš a generál Moravec, zrovna toto až tolik neplánovali; kýženým cílem byla likvidace Mnichovské dohody. Čehož bylo dosaženo. Ale tento řekněme bonus nejprestižnější akce československého odboje přinesl do vývoje celosvětového konfliktu podstatně víc, než se čekalo. A nešťastní (nejen) lidičtí mučedníci přinesli za celý náš národ víc než hodnotný příspěvek ke konečnému vítězství.

Můj zesnulý otec vzpomínal, že někdy v roce 1947 byl seznámen se záměrem, jehož původ bylo možno vysledovat právě ve zmíněném britském výboru „Lidice budou žít“, vybudovat v obnovených Lidicích mezinárodní výzkumný hornický ústav. Byl totiž osloven jako právník s jazykovými znalostmi, zda by se na tom také nepodílel; bylo mu tam nabízeno dokonce místo. On se ale blížil Vítězný únor a otec se vyjádřil, že to nevidí s ohledem na politický vývoj reálně. Což se pro něj samotného při zatčení v roce 1949 a odsouzení na 13 let (z nichž na Borech i v uranových dolech strávil necelých 7) se stalo truchlivou realitou.