Svět kolem nás je plný různých matoucích tvrzení a mýtů, zejména pak česká historie je jimi zcela přeplněna. Nejhorší je, když někdo zveřejní snůšku nepravd v nějaké knize. Úcta k textu tištěnému, v níž jsme byli vychováni, se vzpouzí myšlence, že knihu může napsat a vydat také nevzdělanec či agitátor za nejrůznější většinou světová vítězství. Ještě větší úctu máme k umění malířskému. A hle. Historie je plná krásných pláten zobrazujících události, které se nikdy nestaly. Krása barev a malířova štětce v nás také evokuje přesvědčení, že něco tak krásného nemůže být nepravda.

Zde je nutno zastat se malířů. Ti malují historické výjevy tak, jak jim je soudobí či dávní vypravěči historie prezentují. Kniha se dá přepsat, případně spálit na hranici, ale obrazů je nám tak nějak líto. Těch se zbavujeme daleko méně častěji než lživých knih. Takže obrazy většinou přežívají. Evokují-li v nás krásu, je to dobře. Utvrzují-li nás v bludech, je to zlé, ale dá se jim to odpustit. Jen to o těch bludech musíme vědět.

V roce 1841 se v Olomouci konala velkolepá slavnost k 600. výročí vítězství Jaroslava ze Šternberka nad tatarskými vojsky, které měl v roce 1241 právě před Olomoucí drtivě porazit a město tak před krutými hordami z Mongolska zachránit. V průběhu slavností její účastníci obdivovali monumentální malbu v kapli Božího těla v Olomouci. Obsahuje výjev z této bitvy, jež byla zakončena právě vítězným soubojem Jaroslava ze Šternberka s tatarským velitelem Petem, v němž český šlechtic proklál mečem pravý bok tatařína…. V Rukopise královéhradeckém je o tomto střetnutí celá báseň nazvaná Jaroslav.

Kryštof Handke detail

Jaroslav ze Šternberka - Zelená Hora

Bohužel, nestalo se tak poprvé (a také ne naposled), kdy si my Češi vylepšujeme dějiny. Dnes víme, že Rukopisy byly geniálním podvrhem a navíc žádná taková bitva se v roce 1241 před Olomoucí nekonala a Jaroslav ze Šternberka vlastně neexistoval. Což nemění nic na nádheře a kvalitě oné fresky, která patří k vrcholům nástěnného barokního malířství na Moravě. Namaloval ji v roce 1728 významný moravský malíř baroka, původem z Bruntálska, Jan Kryštof Handke (18. 2. 1694 – 31. 12. 1774).

Onu bitvu u Olomouce v první polovině 13. století je třeba vysvětlit, protože pod dojmem historie vykládané někde stále ještě dle rukopisných padělků (RKZ) panuje v hlavách lidí zmatek. Události popisované v těchto rukopisech se promítly i do jiných uměleckých děl (Jirásek, Aleš, Zeyer), což jim dává jakoby nádech historické pravdivosti. V roce 1241 skutečně došlo k velké bitvě mezi Mongoly (tehdy byli nazýváni Tatary – tento název dostali Mongolové od Rusů – tartarus= peklo). Bitva se odehrála na tzv. Dobrém poli u Lehnic (ve Slezsku) a proti Mongolům bojovalo vojsko slezských knížat v čele s Jindřichem II. Pobožným.

Kryštof Handke - kaple Božího těla, Olomouc

Slezské vojsko bylo poraženo, švagr Jindřicha II. král Václav dorazil s pomocí pozdě, a Jindřich Pobožný padl. Tataři zpustošili tehdy i Opavsko a Bruntálsko, klášter Hradisko u Olomouce, avšak nepodařilo se jim dobýt dobře opevněná města (Olomouc, Uničov). Ale o dvanáct let později, v roce 1253, řádila v naší oblasti kumánská vojska Bélova. Spolu s vojsky bavorského vévody Oty a polskými oddíly Daniela Haličského, Boleslava Krakovského a Vladislava Opolského pustošily Opavsko a posléze obléhaly Olomouc. A tehdy došlo u Olomouce dne 25. června 1253 k bitvě mezi českým vojskem tehdejšího markraběte Přemysla Otakara II. a vojsky uherských Kumánů uherského krále Bély. Pravdou je, že české vojsko utrpělo porážku, avšak Olomouc nepřátelé nedobyli – byla již v té době dobře opevněna. V družině Přemysla Otakara II. se chrabrostí vyznamenal tehdy další český šlechtic Zdeslav ze Šternberka. To byl ten hrdina, nikoli smyšlený Jaroslav. To autoři rukopisů ale nevěděli, onomu mýtu z RKZ konec konců podlehl i Palacký.

Jaroslava ze Šternberka najdeme i na nástropní fresce na zámku Zelená Hora u Nepomuku s následujícím textem: Jaroslav ves ve krvi s ořem sbrocen, mečem Kublajevica zachváti, ot ramene šúrem kyčlu protče, takož spade bezduch mezi mrchy. Takže další malíř věřil v jeho existenci. Konec konců František Palacký ve svých Dějinách napsal: "Obecné jest domnění a pravdě dosti podobné, že pan Jaroslav byl z toho rodu v Čechách a v Moravě, který nedlouho později přijal na sebe jméno ze Šternberka i až podnes kvete ve stavu hraběcím". A Bedřich Smetana zamontoval Jaroslava ze Šternberka rovnou do opery Libuše (Dějství III. Libušino proroctví, obraz II. Jaroslav ze Šternberka). Přitom tento muž, jehož poprvé jmenuje ve své kronice ze 16. století Václav Hájek z Libočan, vůbec neexistoval. Konce konců, Libuše v našem pojetí také ne.

V polovině července jsme si připomněli 602. výročí bitvy u Grunwaldu, v níž polsko-litevská vojska polského krále Vladislava II. Jagellonského porazila řád německých rytířů vedených velmistrem Ulrichem von Jungingenem. O této bitvě z roku 1410 toho víme hodně, avšak líčení jejích okolností je zaplněno protikladnými zprávami, které jsou častokrát spíše zbožnými přáními jejích interpretů. Pravdou je, že Řád německých rytířů bitvu tehdy prohrál a ztratil vliv na rozsáhlém území, na němž si upevnili svoji státnost především Poláci. Bitva se odehrávala mezi třemi vesnicemi Grunwald, Stebark a Lodwigovo. V německé dějepravě je nazývána bitvou u Tannenbergu, Litevci ji nazývají bitvou u Žalgirisu a Češi s Poláky bitvou u Grunwaldu. Všichni mají pravdu.

Grunwald bitva

Na obou stranách bojovali i čeští šlechtici a rytíři, často diskutovanou otázkou je, na čí straně stál Jan Žižka, v té době ještě nijak významný žoldnéř. Je to totiž zcela lhostejné. V našem dobovém tisku se diskutovalo o tom, jestli stál Žižka na straně těch "špatných", tedy Němců, nebo na straně těch "správných" Poláků. I to je nesmysl, protože dnešní národností pojetí se k hodnocení oné bitvy moc nehodí. Zmatek do toho vnesl i slavný polský malíř českého původu Jan Matejko (1838-1893), jinak rodák z Krakowa. Jeho tatínek pocházel z rodiny českých sedláků z Hradce Králové a vzal si za ženu Kateřinu Rosbergovou ze zámožné polsko-německé rodiny.

Matejko byl výborný malíř, leč často zpodobňoval na svých historických plátnech osoby, které se interpretovaných událostí vůbec neúčastnily. Obraz Matejkovy "Bitvy u Grunwaldu" z roku 1878 zobrazuje i Jana Žižku ve chvíli, kdy zabíjí jednoho z rytířů řádu. Což je spíše malířova licence, protože tento výjev nebyl nikdy popsán a zřejmě se ani nestal.

Poláci jsou právem na výsledky této bitvy hrdi a to je podstatné. Jinak je historie bitvy, které se na obou stranách zúčastnili vojáci mnoha národností, velice zajímavá, složitá a také nepřesná. Sovětští historikové v době, kdy SSSR zabral i Litvu, využili faktu, že se bitvy účastnili i žoldnéři ze Smolenska, k tomu, aby tvrdili, že "bitvu proti fašistickým teutonským silám vyhrály spojené polsko-sovětské síly". V roce 1410(sic!). Ještě že místo "hrdinných Moravanů" na Bílé hoře nebyli žoldnéři z Ruska. To bychom se ve škole učili, že i přes hrdinný odpor smíšeného praporu česko-sovětských sil byla česká věc na Bílé hoře na 325 let dopředu prohrána. To jako od roku 1620 do roku 1945, kdy byla napravena vojsky Rudé armády.

Trochu tohoto nesmyslného pojetí zaplevelilo i naši historiografii pokud se úlohy Jana Žižky týče. Jinak se většina údajů i soudobých historiků rozchází a bylo by nesmyslem hledat skutečně pravdivé detaily. Jako u všech bitev, důležitý je výsledek. Polsko se stalo významným suverénním státem a spolu s Litvou se vymanilo z vlivu Řádu německých rytířů, který utrpěl značně i vojensky. Což paradoxně pomohlo později Janu Žižkovi, když součástí křížových výprav proti husitským vojskům nebyly původně velmi kvalitní jednotky Řádu. Jelikož se zase činnost Řádu německých rytířů v pozdějších staletích nesmazatelně a pozitivně zapsala do historie Moravy, bylo by dobře si říkat pravdu i o této době. Je lépe zmapovaná, avšak bohužel interpretována stále tendenčně, jako úloha Žižkova u Grunwaldu. I když na Matejkově obraze je Jan Žižka jako živý.