Našel jsem před časem v jednom exilovém časopisu stať, věnovanou národnímu arcizrádci a puncovanému kolaborantovi Emanuelu Moravcovi. Byla to úvaha dosti vzevrubná, ale nahlédnout do psychologie toho zatracovaného muže se příliš nesnažila. Cítil jsem její nehotovost, i napsal jsem a zmíněnému časopisu poslal k otištění repliku, v níž jsem se pokusil o hlubší zamyšlení nad Moravcouvou osobou a pohnutkami. To jsem si dal! Jsem zvyklý na to, že mi tu a tam někdo vynadá; často záměrně píši poněkud provokativněji v úmyslu vzbudit diskuzi, a jelikož se diskuze v českém pojetí nezřídka rovná nadávání, napěněným odezvám se ani zvlášť nedivím. Co se ale na moji zhřešilou hlavu sneslo po tom moravcovském článku, jsem za celou svou psaveckou kariéru nezažil. Ctěné čtenářstvo nechtělo mít žádnou psychologii, chtělo mít zrádce. Odpornou postavu stoprocentního padoucha, jíž je možno bez výjimek a omezení opovrhovat. Je až s podivem, jakou potřebu opovržení obsahuje česká duše; snad proto, že v zlomových okamžicích dějin v sobě nenachází vůli k boji, i hledá, na kom by si narovnala ulehlé svědomí?

Zrádců mají české dějiny již od bitvy na Moravském poli neobyčejnou hojnost, někdy stižených věčným opovržením, jindy propluvšími soudem času bez velkého povšimnutí. Zrádcové bývají čtvera druhu: někdo zrazuje za peníze nebo za slib vysokého postavení. Druhý, protože na něj nepřítel něco nepěkného ví a vydírá ho. Třetí, protože je protivníkovým nadšeným přívržencem a činnost v jeho prospěch nepokládá za nečestnou. A čtvrtému se uvnitř něco zamíchalo, zklamání, zoufalství, pocit marnosti, a vyústilo v zradu. Předesílám: vysvětlení ještě není totéž co omluva. Nicméně cítíme, že si čtyři uvedené odrůdy v míře zavrženíhodnosti nejsou rovny; hanba a trest první z nich nenalézá polehčujících okolností, čtvrtá spíš vzbuzuje smutek. Do které z nich zařadit Emanuela Moravce? Pokusím se odpověď vydestilovat z vlastních zkušeností.

Zažil jsem několikerou zkoušku dějin, již některé charaktery přestály bez úhony, jiné se zlomily. V čase mnichovské kapitulace jsem byl pětiletý klouček a mnoho mi z ní v paměti nezůstalo, jen že si tatínek oblékl důstojnickou uniformu, opásal se šavlí, a odebral se do války. Vrátil se z ní po pár dnech znatelně rozmrzelý, šavli zase odepnul a hodil na skříň, možná tam leží ještě teď. Moc jsem se v tom nevyznal, to víte, děcko. Až postupem času jsem pochopil, jak se může cítit odhodlaný člověk, když mu političtí chytráci nařídí ohnout hřbet místo toho, co pokládal za svou povinnost i věc cti. Až do konce života, jak si tak vzpomínám, neměl tatínek valného mínění o osobě jménem Edvard Beneš, a tušil bych, že nejen on. Jiní si ale úlevně vydechli, zaplaťpámbu, nic z té mobilizace nebylo; a dál… však on nás někdo toho Hitlera zbaví. Však nás někdo osvobodí. Dodnes není v národě českém vyřešen spor, na jehož jedné straně stojí statečnost a čest, na druhé výpočet: stojí za to, pouštět se do boje, v němž je jen malá naděje na vítězství? Vypočítavost si myslí, že ne; proč bych si měl dát udělat díru do kůže, když to beztak nevyhrajeme? Statečnost si myslí že ano: stojí za to bojovat a třeba nevyhrát, ale zachovat si sebeúctu. Pozdější vývoj dal statečnosti zapravdu. Ti, kteří se tváří v tvář přesile odhodlali ukázat zuby, vesměs podlehli, ale nezahanbili se před sebou samými, zůstali morálními vítězi. To se v konečném součtu vyplatilo, jak ukazuje příklad Finska (přiznávám se ke své slabosti pro tu statečnou zemi). My, chytřejší a opatrnější, jsme se týmž okamžikem začali nořit do morálního rozkladu, jemuž dodnes není konec.

Přibližně v týž čas, kdy se můj tatínek opásal šavlí a šel na Hitlera, vtrhl do pracovny prezidenta Beneše plukovník generálního štábu a pozdější arcizrádce Emanuel Moravec, zhurta, téměř násilnicky žádaje na tatíčkovi národa vyhlášení války nacistickému Goliášovi. Jenže politické karty byly už rozdány a pro obranu země v nich nebylo místa. Moravcův životopis nevypovídá, co se s ním dělo pak, v měsících mezi mnichovskou kapitulací a 15. březnem, ale něco se s ním dít muselo, protože už začátek Protektorátu ho zastal jako nejhorlivějšího z pomocníků okupační moci. To je ovšem pořádný skok. Emanuel Moravec, legionář první hodiny a hrdina od Zborova, účastník mnoha bitev a po návratu z Ruska důstojník ve vysokých funkcích československé armády, možná trochu fanfaron, ale muž bezesporu čestný, o jehož věrnosti nemohlo být pochyb – a najednou po boku těch, proti nimž chtěl ještě před půl rokem bez ohledu na cokoliv válčit. Zrádce? Ovšemže. Kdo se postaví na stranu nepřítele, je zrádce. Ale jakého druhu zrádce? Pro peníze a moc? Jestli ano, nevydobyl si jí mnoho; teprve po roce 1942 se stal členem protektorátní vlády, a to v nijak lukrativním postavení ministra školství a pověřence pro výchovu mládeže. Vydírání? Stěží; vydíraný nebožák se kroutívá, neochotně slouží, ale necpe se do popředí, ne, to nebyl Moravcův případ. Tak tedy z přesvědčení? Také sotva; náhlé vzplanutí pro ideje nacionálního socialismu se u Emenuela Moravce nezdá pravděpodobné, to by se nějaký příznak takového duševního hnutí, nijak vzácného v předválečné republice, projevil už dříve. Slovo „demokracie“ tehdy ještě neznělo bezpodmínečným imperativem jako dnes, a nemálo myslitelů se zaklínalo pojmy jako „vůle, čin, tvrdá ruka“ víc, než bylo zdrávo. Moravec mezi nimi nebyl. Zbývá tedy už jen čtvrtá z možností - něco se v něm zlomilo, zklamání, zoufalství, všechno bylo marné, zbytečně jsem se nabízel k oběti, nikdo o ni nestál, ani národ, ztrativší svou bojovnost už před staletími, ani jeho bázlivý vůdce … Co chcete, zatrpklost mívá sklon křivdit, a v druhém bodu ani příliš nekřivdila. Někdo v takovém rozpoložení jen mrskne šavlí na skříň. V jiném vyvolá radikální obrat. Kdo chce, ať přísně soudí, sám se k tomu necítím.

O třicet let později jsem prožil vlastní okamžik hořkosti. Stál jsem tehdy pod sochou svatého Václava a mluvil o tom, že nic nebude platné zlořečení Brežněvovi ani psaní vtipných veršíků po zdech, dokud nebudeme ochotni vzít do ruky zbraň. Zbraně se sice nechápal nikdo, zato jsem musel utíkat, abych nedostal nařezáno jakožto provokatér. Pozbyl jsem tehdy značného kusu úcty k svému národu a důsledek, jejž jsem z toho vyvodil, byla emigrace. Znal jsem ale jiné, kteří si řekli – marný a pošetilý je všechen vzdor, přišla síla, jíž je souzeno dobýt svět… a vstoupili do partaje. Ani je neodsuzuji. Jsme oprávnění odsoudit zlou vůli, ale je farizejské povyšovat se nad zoufalství, z nějž vyplynula rezignace.

Je z tohoto hlediska zcela nevysvětlitelný obrat, jímž se Emanuel Moravec přiklonil k mocnosti zdánlivě vítězné a plné bezohledné vůle? Ono to nejméně dva roky skutečně vypadalo, že Německo válku spíš vyhraje, je tak nepochopitelné, že ztrativ víru i naději viděl budoucnost svého národa pod ochranou této bezohledné síly spíš než v sebevražedném vzdoru? Jistě, nikdo mi nemusí říkat, jak hloupý, neprozíravý propočet to byl, jak slepý vůči nacistické povýšenosti i nejstrašnějším zločinům. Přesto: roli úlisného, nepřítelem podplaceného zrádce E. Moravec na tom divadle nehrál. A tu, kterou hrál, dohrál až do tragického konce. Mohl se mu vyhnout, kdyby byl pár týdnů před koncem války opustil svou beznadějnou pozici, pořídil si nějaké partyzánské zásluhy, nejlépe doplněné legitimací KSČ. Nebylo právě málo těch, kteří se tak zařídili, a nejen že vpluli do nových časů očištění ze své kolaborantsko-udavačské minulosti, ale dosáhli i tučných prebend v osvobozené vlasti, jakých se plnými hrstmi dostávalo obratným překabátěncům. Kdyby býval náš truchlivý hrdina projevil touž ohebnost páteře, mohl se stát… nu, třeba ministrem v pokvětnové vládě. Ale on dal přednost kulce do spánku. Který z našich jidášů (jejichž výběr se nikterak neomezuje na dobu nacistické okupace) vyvodil ze zhroucení zločinného ideálu, jemuž sloužil, týž drastický a čestný závěr? Jsou mi známi dva: jistý generál Janko, jemuž se zhroutil svět dubčekovským pokusem o lidský socialismus, a Viliam Šalgovič, ochotný poskok sovětské okupační moci, ukončivší svůj život po listopadovém přelomu. Nikdo mě snad nebude vinit z idealizace těch pochybných figur, nicméně se neubráním jisté úctě. Selhali a vyvodili důsledek. Jakeš, Štěpán, Zifčák, Grebeníček, nekonečný zástup mizerů vyšších i nižších… ani je nenapadlo vyvozovat nějaké důsledky. Pokud nezemřeli, straší tu dodnes, drzí, chvástaví, nepoučitelní, nestydatí, a dočkají-li se renezance své moci (Pánbůh uchovej, ale pomalu to zase tak vypadá), znovu nám ukáží, co dovedou. Nepodléháme-li pověře, podle níž jsou bolševické zločiny jakýmsi záhadným způsobem přijatelnější než nacistické, musíme uznat, že se E. Moravec ve srovnání s nimi ještě vyjímá jako muž cti.

Z odstupu šedesáti let a řady katastrof, jež postihly a z nichž se dosud nevymanila země česká, se pokouším si představit jeho postavu. Co mi vychází, mě plní spíš rozpaky a trapností než spravedlivým rozhořčením. Zrádců, plně si zaslouživších té klasifikace, měli Čechové a dosud mají bezpočtu, ale váhám, mohu-li mezi ně zařadit v plném slova smyslu i jej. Účinkem jeho činů snad; charakterem nikoliv. Kráčel životem jako hřmotivý, železem obložený rytíř, neschopný vidět štěrbinami svého hledí svět v širším záběru. Dokud měl před očima svůj prapor, sledoval jej věrně, když se mu v chaosu doby ztratil, dotápal do propasti. Nevynikal diplomatickou představivostí ani schopností odhadnout, v co se může vyvinout příliš přímočarý záměr, ale obratných obratlovců měla a má česká země habaděj a k ničemu kalému jí také nebyli. V hodině nejtěžšího zklamání vnitřně kapituloval, pravda, ale nepotřebovali velmi mnozí k vnitřní kapitulaci daleko méně? Desetitisíce snaživých šplhavečků komunistické éry se dokázalo ochotně zprostituovat a plody jejich úsilí nepřerostly ve vysoký stupeň kolaborace jen proto, že k tomu neměli příležitost. Jiní ji měli a využili. Kde jste, přísní soudcové?

Nechme poválečnému času jeho kategorické, jednobarevné odsudky. Dlouhé zástupy postav defilují před naší pamětí, a jsou mezi nimi věru nevalné charaktery. Bez všeho pardonu zrádcovské, a to ve smyslu bezcharakterní vypočítavosti, ochotné zaprodat cokoliv a komukoliv. Plukovníka a protektorátního ministra Emanuela Moravce, aniž bych snižoval míru jeho zavinění, mezi nimi nevidím. Je to figura spíš tragická než zlovolná, o níž by Shakespeare, kdyby ještě žil, mohl napsat své nejjímavější drama, plné omylu a selhání.

Hannover, 29. února 2008