2.12.2016 | Svátek má Blanka






HISTORIE: Dvě postele... a svoboda dlouho spala

18.9.2014

Stále a stále se historici a publicisté zabývají historií Vítězného února, tragedií s katastrofálními důsledky, o jejichž velikost a dosah se nepřestávají vést spory. Příčina tohoto sporu – komunistický puč - představuje v poměrech českých zemí a Slovenska malé politické šoa, které dodnes, stejně tak jako u tragedie židů, nachází vedle většiny odpůrců i své zuřivé zastánce. Jedním se ale liší – ve světě neexistuje parlament, jehož někteří členové - nejvyšší zástupci státu placení i z kapes svých protivníků a dokonce obětí politického zločinu - by takovou politickou genocidu hájili a dokonce adorovali její tvůrce, jako je tomu v České republice. Kromě tohoto jevu – schvalování masového zločinu, vražd fyzických a duchovních - charakterizuje komunistický převrat v roce 1948 i spor o hledání viníků a odpovědnosti za druhou, dokonce krátce následující po první, československou „prakatostrofu“ devatenáctého století. Ale únorová tragedie má ještě jeden rozměr – je to výpověď o „české politické povaze“, pokud něco takového existuje. S jejími vlastnostmi se potýkáme i dnes – osud bývalé nejsilnější strany ODS je přímo čítankovým příběhem, jak se z politického nebe může strana ovládaná kmotry zřítit mezi Paroubky do pekla politického zapomnění.

V posledních měsících vyšly dvě knihy, které se opět vrací k věčnému tématu moderní české historie. „Československo nad propastí“ česko-amerického historika Igora Lukeše přináší nové, do dnešní doby neznámé a šokující informace, jak se ona podivná, ale přece jen demokracie blížila stále více k politické Macoše, do které se nakonec zřítila, aby si na čtyřicet let tímto pádem zlámala vaz. Druhou knihou, jejíž informace doplňují knihu Lukešovu, je biografie Petra Zenkla, nejpřednějšího demokratického politika poválečných let do února 1948, od Martina Nekoly. Jakkoli je to zjednodušující a černobílý pohled, pro mentalitu české politiky – zprava i zleva té doby, byly symbolické dvě postele - dvou politických odpůrců, do kterých jejich uživatelé neulehli, ač tvrdili, že v nich leží. Můžeme tento způsob řešení politického sporu neřešením – hrou na mrtvého brouka - považovat za české politické specifikum?

Historici se shodují v tom, že hlavní příčinou násilného komunistického převratu, kterým chtěla KSČ urychlit svůj přechod k moci, byl pokles popularity KSČ po volbách v roce 1946, ve kterých triumfovala. To jí tehdy umožnilo obsadit klíčové resorty, zejména ministerstvo vnitra a hlavně ovládnout bezpečnostní aparát a zpravodajské služby. Všech těchto mocenských pák také bohatě využívala. Její moc vycházející z politické legitimace vystavené volbami se ale rychle měnila v moc založenou na tomto aparátu. Z tajného průzkumu veřejného mínění se nejen komunisté, ale i demokratičtí politici dozvěděli, že KSČ má šanci získat v příštích volbách na jaře 1948 už jen 28 % hlasů. To samozřejmě zvýšilo zejména konspirační aktivity komunistů a vedlo k tvorbě tajných plánů na nedemokratické převzetí moci, a to i za eventuelní pomoci SSSR, na druhé straně naděje na příští volební vítězství ukolébaly politiky z nekomunistických stran vedle falešného přesvědčení, že v demokratickém státě se o změně politické garnitury rozhoduje jen v demokratických volbách. Nikdo z nich si nepřečetl „Dějiny VKSb“ nebo „Stát a revoluce“ od V.I. Lenina.

Ironicky tedy poznamenejme, že prvotní příčinou uchopení moci komunisty byla neznalost marxisticko-leninského učení demokratickými politiky. Přesvědčení o politickém úpadku KSČ a tomu odpovídajícímu volebnímu výsledku bylo obecným přesvědčením jak těchto politiků, tak i prezidenta Beneše a americké ambasády, ze které velvyslanec Steinhardt podával svým nadřízeným optimistické zprávy. Ovšem jen v době, kdy tam byl. Jak uvádí Lukeš, Steinhardt téměř celý rok 1947 byl mimo Prahu, věnoval se své advokátní kanceláři v New Yorku a teprve v polovině února 1948 (sic) se vydal na cestu do Prahy. Na lodi z New Yorku do Evropy v politické debatě se spolucestujícími prohlásil, že „komunisté nikdy nedokážou uchopit moc silou, protože kořeny demokracie v Československu jsou příliš hluboké.“ Dne 19. února 1948 přistává v Ruzyni a jak se na letišti hned dozvídá, krátce před ním přistál zvláštní emisar z Moskvy Zorin, který hned u Čechů dostává přezdívku „Dozorin“. Ovšem, vždyť má dohlížet na dodávky sovětského obilí do ČR a zúčastnit se slavnosti československo-sovětského přátelství! Legrační? Jistě, asi tak jako ruští vojáci na dovolené na Ukrajině, které někdo zapojil do bojů na Ukrajině.

Zatímco komunističtí zpravodajci zřizují hned Dozorinovi přímou linku z jeho obydlí do Gottwaldovy kanceláře, prohlašuje Steinhardt sebevědomě ještě na letišti, že „politická situace směřuje k vítězství demokracie a svobody a nejspíše přivede ČR zpět do zóny Marshallova plánu.“ „Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze“ je přímo podtitulem Lukešovy knihy, ale selhávají i demokratičtí politici a mezi nimi i dnešní legendy, národní hrdinové a symboly antikomunistické rezistence. Dr. Milada Horáková, nejušlechtilejší politická osobnost československé politiky po roce 1945, po svém miniselhání, když v parlamentu hlasovala pro přijetí „Lex Schwarzenberg“, největšího paskvilu čs. právního řádu do nynější doby, se 21. února, v den komunisty svolané demonstrace na Staroměstském náměstí, setkává na výročním plesu národně socialistické strany ve Smetanově síni s předním členem této strany Vladimírem Kabešem a sděluje mu, že demokratičtí ministři podali demisi. Jeho znepokojení však uklidňuje slovy: „Není třeba se ničeho bát, máme věci pod kontrolou.“ Když se jí zeptal, kde jsou ostatní předáci národních socialistů, tak mu odpověděla, že jsou na lyžařských závodech na Štrbském plese(!).

Igor Lukeš však v archivech vypátral další neuvěřitelný rozhovor, který o den dříve, kdy demokratičtí ministři rezignovali, vedla manželka Vladimíra Kabeše, která se po večeři dívala s generálem Píkou z balkonu jejich bytu na nábřeží na majestátní panorama Hradu, a řekla: „ Není to krása?.. Štve mě, že muži jako vy, vojáci, jste tak pasivní. Nemůžete už konečně něco udělat? To se všichni tak bojíte?" Generál Heliodor Píka, hrdina, mučedník a symbol odporu proti dvěma totalitám, odpověděl: „Máte pravdu. Bojím se. A navíc jsem starý (51) a nemocný. Stejně je to prohrané.“

K řadě svědectví o neznalosti bolševické taktiky demokraty v jejich boji o moc, přidejme Jana Masaryka, který, jak bylo jeho zvykem v kritických momentech, uléhá v tento den do postele pro laryngitidu a „nemůže“ proto podat demisi s ostatními demokratickými ministry. Jeho hlas mohl být ale rozhodující, z 26 členů vlády podalo demisi 12 ministrů za neúčasti sociálních demokratů, takže Masarykův hlas by Gottwaldovi vzal většinu a nemohl by doplnit vládu svými ministry. Igor Lukeš jej proto neoznačuje jen za bojácného, jak to historiografie činila dosud, ale přímo za zbabělce. Nelze se pak divit, že selhávají-li elity, selhává i národ.

Masarykova postel byla ta první postel, která spoluzapříčinila porážku demokratických politiků a komunistický Vítězný únor. Jan Masaryk do ní uléhal často, vždycky, když mělo o něco jít. Ale nejen to, již předtím šlo i o křeslo československého ministra zahraničí. V době jednání o amerických finančních půjčkách ČSR potřebných zejména pro rozjetí textilních fabrik v severních Čechách nákupem bavlny a jeho nastávajícího příznivého zakončení, jak uvádí Igor Lukeš, ministr zahraničí Spojených států James F. Byrnes v Paříži v srpnu 1946 slyšel projev Andreje Vyšinského, který prohlásil, že „…Spojené státy se snaží prostřednictvím půjček dosáhnout ekonomického zotročení Evropy“. „Američané si při této příležitosti všimli, že této nestydaté lži se souhlasem tleskala československá delegace v čele s ministrem zahraničí Janem Masarykem.“ A bylo po půjčkách. Nebylo to poprvé, Byrnes zjistil, že Masaryk systematicky hlasoval se sovětským blokem. Nebylo to ale jen v důsledku Masarykovy slabosti, byla to taková malá česká politická chytristika - hlasováním se Sovětským svazem se získají výhody, zatímco Spojeným státům tím nevznikne žádná škoda, uvádí Igor Lukeš. Jenže nevyšla, neboť Byrnes varoval: „Jestliže Praha neposkytne důkaz své nezávislosti na Kremlu a svého přátelství se Spojenými státy, budu osobně jakoukoli ekonomickou pomoc pražské vládě blokovat.“ Vzpomeňme jiného Masarykova výroku, když byl dotázán, jak by jeho otec jednal v září 1938. Odpověděl, že táta by řekl: „Tož budeme sedlat.“ Řekl by to jeho otec, neřekl to však Jan Masaryk!

A jak to bylo s tou druhou postelí? V době vrcholící únorové krize, dne 13. února 1948, vláda hlasy nekomunistických ministrů rozhodla, aby realizace rozkazů ministra vnitra Noska ohledně personálních výměn v bezpečnostních složkách byla zastavena. Ministr vnitra se tomu odmítl podřídit a Gottwald jej poslal do postele a zakázal mu ukazovat se na veřejnosti. Do postele jako Masaryk také neulehl, ale vzkázal, že je nemocen, a proto se nemůže účastnit zasedání vlády a být v úřadu. K zastavení výměn tedy nedošlo. To vedlo k podání demise ministrů národně socialistické strany a strany lidové a následně k „Vítěznému únoru“. Sociálně demokratický ministr Václav Majer, který se bohužel k demisi připojil až o pár dní později, podle Martina Nekoly prohlásil pak v exilu: „Demokraté předváděli nešťastnou improvizaci, zatímco komunisté dokonávali revoluci.“ Přesvědčení demokratických ministrů i prezidenta Beneše, že s komunisty je možné se dělit o politickou moc podle demokratických pravidel a podle ústavy na základě klasického mechanismu právního státu, se ukázalo jako liché. I Petr Zenkl byl potom o řadu let později v americkém exilu nucen připustit, že příčinou toho byla neznalost marxisticko-leninské teorie, komunistické taktiky a strategie světového komunismu - všeho toho, co po onom nešťastném Únoru musel studovat každý vysokoškolák v rámci marxisticko-leninské výchovy a vědeckého komunismu. Tyto vědomosti se v praktické politice „napříč stranami“ hodí i dnes.

Začali jsme tím, že v parlamentu sedí komunističtí poslanci, na jejichž platy musí přispívat i oběti jejich strany a jejich potomci. Nejsou schopni odsoudit Putinovy ataky na kohokoliv. Klidně odsouhlasí i další bratrskou pomoc – je to klasická pátá kolona. Sedí i v evropském parlamentu, ačkoliv jejich strana celá desetiletí bránila tomu, abychom do Evropy mohli cestovat. Nakolik jsme se tedy poučili, abychom nevolili politiky s jejich stranami, kterým to nevadí a kteří využili i jejich podpory, aby se dostali na stolec nejvyšší? Má tedy smysl něco vyčítat historii, která se tak ráda opakuje, když proti tomuto repete nic nemáme? Nebo aspoň ta většina, která je tam dosadila. Máme prezidenta, který notoricky lhal a prezidentem se stal jen proto, že Nejvyšší správní soud zamítl všechny žaloby proti jeho zvolení, když došel k názoru, že Zeman sice lhal, ale málo na to, aby nemohl být prezidentem. Je to podobné jako u té slavné novely paragrafu o trestnosti držení a šíření drog – trestné je jen držení množství většího než „malé“. Kdy budeme mít tolik rozumných voličů, aby se historie nemusela opakovat?



Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Diskuse


B. Brousková
13:03
18.9.2014

J. Jurax
22:59
18.9.2014

Š. Šafránek
12:55
18.9.2014

Z. Rychlý
6:59
18.9.2014

J. Novotný
8:53
18.9.2014

J. Vavrochová
6:23
18.9.2014

M. Krátký
2:39
18.9.2014

počet příspěvků: 11, poslední 18.9.2014 10:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.