19.4.2019 | Svátek má Rostislav


HISTORIE: Dny, kdy panoval protektor

18.3.2019

Je to osmdesát let, co českou kotlinu ne poprvé, ale věřme, že naposled, takříkajíc pozřelo Německo. Stalo se tak 16. března 1939 ustavením Protektorátu Čechy a Morava, který však lidová tvořivost brzy překřtila:

Neříká se zlodějna,
říká se Protektorát.
Neříká se Protektorát,
říká se protentokrát.

Trvalo samozřejmě ještě nějakou „chvíli“, než se průpovídka mohla stát i mottem oficiálně vydané publikace Anekdoty z protentokrátu,a nebylo věru mnoha lidem do skoku v polovině tehdejšího března. Daleko k smíchu měl i doktoru práv a prezident Emil Hácha. Od úterý 14. března byl na území Velkoněmecké říše, zatímco její zpupná vojska putovala zrovna směrem právě opačným; i když zatím pouze na Ostravsku, kde došlo i k bojům.

Pan Johannes a Březnový vír

Operaci zvanou poněkud teatrálně Vír března (Märzwirbel) dostal ve funkci vrchního velitele na starost generál Johannes Blaskowitz (1883-1948), syn pruského pastora, a naštěstí ještě netušil, že ho nekompromisní poválečný proces přiměje k sebevraždě, kterou vykoná skokem z ochozu soudní budovy.

Dne 15. března 1939 se před jednou hodinou ranní setkal Hácha s Hitlerem, který byl nejspíš ve formě, protože podobně ponocoval denně (anžto se fakticky bál usnout).

Vůdce prezidenta požádal, aby zvedl telefon a zabránil odporu československé armády, a zatímco den předtím Němci vpadli pouze na Ostravsko, brzy ráno a dopoledne 15. března se valily na Prahu desetitisíce (a celkem vlastně statisíce) vojáků také ze zbývajících tří stran. A jaro ještě nenastalo, takže se snášel déšť se sněhem.

Hitler, Heydrich, Himmler, Ribbentrop a četní další představitelé Říše ten den odpoledne přijeli zvláštním vlakem do České Lípy, kde se navíc setkali s Henleinem a Frankem. Do Prahy pokračovali ve vozové koloně, jejíž navigace se ujal Frank, a mezi sedmou a osmou večer byl Hitler na Pražském hradě, nad jehož tereziánským křídlem nabubřele vztyčil hákový kříž; to vše bez Háchy. A ne že by se prezident v Berlíně zcela zhroutil, jeho speciální vlak ale byl při návratu záměrně pozdržen.

„Nechovejte se tady jako doma!“ řekl by možná Milan Kundera

Vůdce zatím na Hradě povečeřel a dal si pivo. Vše podivuhodně vycházelo a 15. březen byl navíc Dnem hrdinů (padlých za předchozí války). Vůdce na Hradě i bezostyšně přespal a ráno 16. března přijal Franka, aby postáli u okna nad Prahou, přičemž dvorní fotograf Heinrich Hoffmann (1885-1957) pořídil památné fotografie. Najednou bylo i hezky a v literatuře se dokonce lze dočíst, že se Vůdce nechal provézt městem; to ale podle všeho není úplně doloženo. Dojista se ovšem účastnil přehlídky na prvním nádvoří a naopak JENOM dle tradované anekdoty poklekl uvnitř Chrámu svatého Víta před Ježíše a řekl: 
„Děkuji ti, pane, že´s mi dal zadarmo Rakousko.“ A tu ukřižovaný promluvil: „Máš štěstí.“
Hitler se podivil, ale myslil si o sobě až příliš, takže po chvíli pokračoval: „A děkuji ti, že´s mi dal Čechy a Moravu.“
„Máš štěstí,“ zaznělo – a tu se ješitný Führer podivil znovu: „Jak to, že mi pořád říkáš, že mám štěstí?“
„Máš štěstí, že mám přibité nohy, protože jinak bych tě kopl mezi oči.“

To se však bohužel nestalo a platnosti nabyl výnos o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Hitler ještě stihl přijmout delegaci německých vysokoškoláků a inaugurace nové německé kolonie se poté vedle Háchy zúčastnili ministři Havelka, Kliment, Chvalkovský, Syrový a Beran; ten jako předseda vlády. Dočasným správcem Protektorátu nato Hitler jmenoval Blaskowitze, hned 17. března začala pracovat cenzura a šéfredaktoři všech podstatných listů a časopisů byli už velmi brzy nuceni akceptovat na pravidelných schůzkách vše to, o čem mohou psát, i to, jak ony zprávy propagandisticky řadit.

„Svobodný pán“ von Neurath a arménská genocida

Již před polednem 17. března se ovšem Hitler díky svému vlaku vynořil v Brně, kde se povýšeně nezdržel ani tři hodiny, nato - snad instinktivně - pominul plánovanou Jihlavu, kde se na něj patrně chystala atentát skupina Židů, a pokračoval až do vídeňského hotelu Imperial, odkud jmenoval protektorem v Čechách a na Moravě esesmana Konstantina von Neuratha (1873-1956). Tento šlechtic v diplomatických službách předtím působil i v Londýně a na řadě dalších vyslanectví a není bez zajímavosti, že byl roku 1915 vojenským přidělencem v Turecku s úkolem pozorovat tamní sankce proti Arménům. Sankce nazývané častěji genocidou.

„Tak prý ten Freiherr von Neurath bude bydlet tamhle na rohu v tom činžáku,“ říkalo se tehdy mezi Čechy. „Ale? Já myslel, že na Hradě.“ „Ne, ne. Tam v tom činžáku je přece na okně tabulka: byt pro svobodného pána.“

Roku 1941 byl ovšem svobodný pán v Praze nahrazen o dost agresivnějším Reinhardem Heydrichem, který měl definitivně skoncovat s jakýmkoli českým odbojem. Ale nejednalo se pouze o přímý odboj a už onoho 15. března 1939 se v rámci tzv. Akce Mříže rozběhlo první zatýkání všech osob, které mohly na svobodě „vážně ohrozit zájmy říše“(například Karel Čapek tomuto zásahu unikl jen tím, že podlehl nemoci), a víc než tisíc osob bylo bez jakýchkoli soudů posláno rovnou do Dachau a dalších táborů.

12. ledna uplynulo 110 let od narození odbojáře Jaroslava Krska

Následující odboj na území protektorátu je poměrně dobře zmapován, a kdybychom teď měli postihnout i další důležité výročí, bezesporu bychom už letos 12. ledna museli připomenout sto deset let od narození „generála“ Jerry „Kelly“ Packarda, vlastním jménem Jaroslava Krska (1909-1943), vůdce pověstné Brdské zimní armády.

Krsek byl syn českého důstojníka narozený v Mostaru. Do školy začal chodit ve Vídni a po vyučení pracoval v nakladatelstvích Bohumila Jandy (Sfinx) a Leopolda Mazače, který jej jmenoval šéfem propagace. Dojista pod vlivem spisovatele a knihkupce Bohuslava Čepeláka (1907-1969), s kterým byl v učení, propadl v šestnácti letech trampingu a na podzim 1928 založil zmíněnou Brdskou zimní armádu. Jako výsostný „sportsman“ a ctitel Jacka Londona prahl Packard po tom, aby se vší energií prochodil zdejší hřebeny. A to nejen až do posledního „flíčku“, ale i za jakýchkoli povětrnostních podmínek. Měl ctižádost horolezce i polárníka, ale byla aplikovaná na „smírnější“ terén.

A ačkoli v zimě na začátku roku 1929 klesla rtuť k třiceti stupňům, Packardova „Armáda“ slavně překonala celé Brdy i v takovémto šíleném počasí. „Není zimy, je jen nedobře oblečeného vojáka.“

Počet mužů Zimní armády se přitom jednou přiblížil i neuvěřitelnému číslu 160; ale byla to jen šestice chlapů a chlapců, která na jaře 1929 založili slavnou osadu Zlaté dno. Roku 1934 se Packard oženil a roku 1938 vyhrál slavný plavecký závod ze Štěchovic k Adlerově hospodě. Podle svědectví pana Čepeláka (jinak též autora slavného dobrodružného románku Křížový Pete) stál během příjezdu prvních německých motorek na Příkopech a již v momentě vzniku protektorátu měl tento organizačně velice schopný muž jasno. Nebo určitě od chvíle, kdy začal brdský vojenský prostor sloužit nacistům. Uznáván, ba obdivován většinou zdejších starostů se takticky stáhl do vsi Stříbrná Lhotka na pomezí více četnických stanovišť, a tak byl četníky pomíjen. Někdy snad i blahosklonně, většinou aniž co tušili. Roku 1940 se mu narodila dcera, která snad ještě žije, ale ani to jej neodradilo od ilegální činnosti. Přece byl nakonec zatčen, ale teprve v létě 1942. Putoval do Osvětimi a zemřel tam 20. února 1943 na zápal plic, když byl předtím místo ošetření polit vodou. Bylo mu teprve třicet čtyři let, nicméně Zlaté dno je dnes každoročně dějištěm tryzen. A nikoli jen za Packarda, nýbrž za všechny odbojáře zesnulé v boji proti nacismu, ať už v protektorátu či mimo něj.

Nesuďme, sami můžeme být souzeni

Vracívá se dnes bohužel čas od času ubohá „móda“ nových a často nepodloženě „hlubokých“ analýz. Analyzují se zbytečně a znova motivace některých odbojářů. I ze zrádců bychom tak za chvíli vytvořili hrdiny a naopak z hrdinů ne snad přímo zrádce, ale všelijaké zoufalce, masochisty a podivíny. Je to veliká chyba a potvrdil to svého času i Jiří Stránský. To, co ti muži dělali, smysl mělo. A nemalý. Nejpodstatnější je na tomto poli výsledek odbojové činnosti, ale často hodně znamenala i pouhá snaha. A ptá-li se dnes kdokoli, kdo válku nezažil, proč to uprostřed „děsuplného“ protektorátu odbojáři dělali, odpovězme mu pokud možno co nejstručněji:

„Nemohli jinak.“



Diskuse


J. Babicka
23:03
18.3.2019

K. Janyška
16:18
18.3.2019

J. Jurax
19:13
18.3.2019

J. Jurax
19:16
18.3.2019

Š. Hašek
19:41
18.3.2019

J. Sinnreich
2:41
18.3.2019

I. Fencl
6:10
18.3.2019

počet příspěvků: 11, poslední 18.3.2019 11:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.