Náš život v zajetí vlastních předsudků

U nás si hýčkáme představu, že první republika byla miláčkem „Západu“, zvláště Anglie a Francie. Což je částečně následek sebestředné propagandy ČSR v letech 1918 až 1938 a částečně nostalgie po starých zlatých časech, které se ve společnosti zahnízdily od šedesátých let 20. století. Kořeněné domněnkou, že Mnichovská dohoda a podpis pod ní byl jen náhodným selháním tehdejších premiérů obou „přátelských“ států. Což je zásadní omyl.

Proto je dobré se poučit v dějinách. A v knihách o nich. Jako o „Dlouhých stínech předsudků“. Z knihy se například dozvíte jeden z důvodů, proč se vlastně západní vlády chovají dnes tak, jak se chovají, a jak se na „východní Evropu“ dívají. A že nejde o nic nového. Jako příklad uvádí autorka dokumenty, z kterých vyplývá, že již po porážce Německa v první světové válce vládnoucí třídy Anglie a Francie od počátku odmítaly zaručit se za „východní hranice Německa“ (tedy hranice s Polskem a ČSR), což výslovně potvrdil britský ministerský předseda Loyd George v britském parlamentu v roce 1925.

Z právního hlediska to dokazují „Locarnské dohody“ z října 1925. K podpisu zainteresovaných stran došlo 1. prosince téhož roku v Londýně. Smlouvu signovali zástupci československé, německé, britské, belgické, francouzské, italské a polské vlády. Poprvé bylo jednáno s Německem jako rovnocenným státem. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic – tedy Francie, Belgie a Holandska - prostřednictvím Rýnského garančního paktu. Přes veškerou snahu E. Beneše východní hranice Německa – tedy československá, rakouská a polská - smluvně zaručeny nebyly. Naopak zde existovala možnost jejich revize. Smlouva je vykládána mnoha historiky a politology jako „předhození“ východních evropských států Francií, Itálií a Británií jako „náhradní kořist Německu. Západní politologové tuto skutečnost přiznávají tento fakt teprve v posledních letech – s úvahami o rostoucí síle Německa - a zdůrazňují, že to západním státům nebylo nic platné. Staly se obětí německého nacismu také.

Dosti otřesně asi zapůsobí na čtenáře informace z knihy „Dlouhé stíny předsudků“ z kapitoly „Československo v rozvracející se Evropě 1933-1938“.

My jsme přesvědčeni, že Masaryk byl a je uznáván jako vynikající státník a tím i jím vytvořený stát, skutečnost však není tak úžasná. Cituji: „Následkem zhoršujícího se vztahu k Československu trpěl však i vztah [Británie] k Masarykovi. Když byla například Foreign Office [britské ministerstvo zahraničí] oslovena, aby byla Masarykovi osobně předána gratulace k osmdesátým narozeninám (v roce 1930), nepodpořila tento akt s odkazem na britské zájmy. ́V případě tak nedůležité země jako Československo takový zájem prakticky neexistoval a zcela jistě nestál za námahu a náklady tak drahého komplimentu, jakým by byla zvláštní mise, ́ komentoval návrh jeden z úředníků a druhý připsal svůj názor: ́Tento návrh by otevřel znepojující vyhlídky. Co tak třeba ještě Pilsudski (polský autoritářský vůdce) & Mustafa Kemal? ́ (u nás známý jako Mustafa Kemal Atatürk)
Když krátce poté chtěla londýnská univerzita udělit Masarykovi čestný doktorát, bylo jí doporučeno učinit tak ́in absentia ́ a dáno na srozuměnou, že by jeho návštěva v Londýně nebyla vítána. Poznámka jednoho z (britských) diplomatů vysvětluje, proč tomu tak bylo: My tady samozřejmě nechceme prezidenta Masaryka na oficiální návštěvě. V současné době není důvod, proč bychom měli podnikat cokoli, co by lichotilo Čechům. Naopak, jistě by jim neuškodilo, kdyby byli příležitostně odkázáni do svých mezí. Univerzita se zastrašit nedala a čestný doktorát Masarykovi přivezla do Prahy.
Přesto se, podobně jako v tisku, objevovaly v dokumentech Foreign Office nadále také obrazy první republiky jako úspěšného státu, i když občas s ironickým nádechem: ́Ze satelitů lze říci o Československu, že je jediným státem, který naplnil francouzská očekávání; prakticky vyřešilo své národnostní [racial], správní a hospodářské problémy, zdá se schopné asimilovat území obdržená od Maďarska a v zahraniční politice je vynikající imitací francouzských metod a politiky. ́“

Rozbor skutečných dokumentů tak ukazuje, že jsme byli jen jednou malou figurou na šachovnici Evropy, kde mimo jiné ty „hlavní spojenecké státy“ , tedy hlavně Francie a Británie, nikterak neslynuly touhou ochránit ČSR, ale jako by hrály i „proti sobě“. S kartou střední Evropy vůči Hitlerovi a Stalinovi a ve svůj prospěch. Nerozborné přátelství mezi námi a Francií bylo hlavně naším nereálným snem, kdy jsme hledali za každou cenu nějakého významného spojence. Zvolili jsme, jak se ukázalo, toho nejméně zdatného a spolehlivého - Francii (naši předkové neznali onen drsný vtip, že Francie, jakmile začne hrozit válečné nebezpečí, zvýší výrobu bílých vlajek).

Což dokazuje i nechuť a odpor západních vlád „oduznat“ Mnichov, a to i v době probíhající války. V době, kdy naše čs. jednotky – placené našimi penězi - bojovaly nejprve ve Francii, pak na Blízkém východě v Sýrii a Palestině, u Tobruku (australské „pouštní krysy zná dnes na západě každý, o čs. vojácích u Tobruku neslyšel nikdy nikdo). A kdy čs. letci umírali za svobodu nejen nás, ale hlavně Anglie. Rozbory a dokumenty knihy osvětlí čtenáři mnohé další doposud idealizované anebo zatajované děje.

Například proč Beneš podepsal v roce 1943 smlouvu se Stalinem. Západ, tedy hlavně Velká Británie a Francie, ale i USA, dlouho trvaly na tom, že území zabraná ČSR Německem – tedy Sudety – Německu, i pokud válku prohraje, zůstanou. Rakousko mělo získat svoji původní státnost, Československo však nikoli. Na obrázku vidíte, jak by dnes, pokud by pod tlakem Beneše a smlouvy se Stalinem, který zaručil obnovení Československa, západní spojenci nakonec neuhnuli ze svého původního názoru, vypadala současná ČR. Benešovi a nám by zbyl života neschopný útvar na území Böhmen und Mähren. Takže i předpokládaná a stále různými mudrlanty a antibenešovci omílaná ztráta Podkarpatské Rusi byla pro ČSR snesitelná.

Sudety

Západní státy a velká část jejich inteligence v podstatě převzaly již v 19. století ideovou představu o střední Evropě a o nás, kterou vyslovil B. Engels v roce 1852: „Hlavní bojovník české národnosti profesor Palacký je jen poblázněný německý učenec... umírající česká národnost ... učinila v roce 1848 poslední pokus o znovunabytí dřívější životní síly .... jehož selhání.... že Čechy mohou v budoucnosti existovat již jen jako součást Německa (s Rakousko-Uherskem už Engels nepočítá, sic!), i když by část jejich obyvatel měla ještě možná po staletí mluvit neněmeckým jazykem...“ Kolikrát již jste tohle tvrzení - že můžeme „existovat již jen jako součást Německa“ - slyšeli a četli i po roce 1989 v různých článcích a diskuzích. Málokdo ví, že pochází od Engelse, aby je pak převzali nacisté.

Každý stát má své zájmy podle hesla „košile bližší než kabát“. Třeba britští politici, například W. Churchill, začnou většinou uvažovat rozsáhleji, až když jim teče do bot. Výjimkou je Margaret Thatcherová, která v předtuše, jak dopadne výsledek sjednocení Německa v roce 1990 na Evropu, a s ohledem na neblahé zkušenosti napsala, že „Němci jsou kulturní a talentovaný národ, ale v minulosti se u nich projevovala výrazná neschopnost omezovat své vlastní ambice či respektovat své sousedy.“

A změnilo se od poloviny 19. století vůbec něco? Jaký nám to vlastně Německo vnucuje v současnosti další druh extremismu? V čem všem nás chce přehlasovat a dělat to pak každý měsíc, týden a den? A co pod merkelovským vedením udělá oslabená Evropa? Vedená západními politiky, kteří zapomněli, že svět není „sluníčkový“ a že právě začalo pršet?

Slova západních politiků vůči nám a našim sousedům od června 2015 už nelze nazývat ani náhodou diplomatickými. Už se začínají podobat projevům, které zaznívaly vůči Československu a Polsku ve třicátých letech 20. století. Například reportáž Reuters z 15.10.2015 „Česko zachází s uprchlíky drsně“. Protože dodržujeme zákony. V knize pak můžete porovnávat reportáže západních novinářů „o utrpení sudetoněmeckého lidu“ v letech 1938 a1939.

Dalším výrobcem takovýchto předsudků se stal předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, když přednesl zprávu o stavu EU. Současnou uprchlickou krizi porovnal nesmyslně a demagogicky s emigrací Čechů a Slováků, kteří se rozhodli utéci před komunistickým režimem. Nesmyslnost srovnání milionu muslimů a několika desítek tisíc Evropanů ukazuje, jak jsou tito politici propadlí vlastním bludům a jak nás „Západ“ vnímá. Jako lidi jiné kultury a jiných zvyků. Někoho, kdo je méně než oni, eurohujeři. A svůj blábol známý falšovatel účtů a daní multinacionál doplnil o tvrzení: „Nezapomínejme, že po druhé světové válce bylo 60 milionů lidí uprchlíky.“

Poněkud zapomněl připomenout, že všichni tehdejší uprchlíci a Němci samotní byli z 90 % oběťmi politiky Německa. Těch 10 % připadalo na Rusko. Ostatně jen bych připomenul, že jen cca 12 milionů byli uprchlíci a vyhnanci z Východu. Ostatní byli vězni, co přežili německé koncentráky, vyhlazovací tábory, nucené práce atd. Jak je vidět, místo aby jej jako představitele západní Evropy hanba fackovala, napadá jiné.

Jenže to není nic nového. Je bláhové snít o tom, stejně tak jako demokraté první republiky, že když je pravda na naší straně, že to ostatní uznají a pochopí. Ani náhodou. Tak jako tomu bylo v letech před rokem 1938.

Jak doložil nedávno jeden filmový dokument, ministr propagandy nacistického Německa ve svém projevu v dubnu 1945 řekl, že i kdyby bylo Německo dnes (tedy v roce 1945) poraženo, nakonec z války vyjde vítězné a posílené. Neměl ten Goebbels nakonec, až do doby příchodu Merkelové a jejího pozvání muslimů, pravdu?

Mnozí zástupci Německa se předvádějí jako ingoranti. Na globální výzvu k exodu muslimů do Evropy nelze podle Schulze, předsedy Evropského parlamentu, reagovat jednotlivými národními přístupy. „Potřebujeme společnou azylovou a uprchlickou politiku, „ hřímá. Což ve skutečnosti znamená podřídit se německému diktátu. Který proběhne oklikou přes Brusel. Čím dříve pochopíme, jaká je dnes skutečná situace v Evropské unii a z čeho vychází a co se opakuje, tím lépe pro nás.

Říci kritická slova vůči Německu, údajně vzorně denacifikovanému (tak „dokonale“, že většina dozorců v koncentrácích dožila jako úctyhodní důchodci s vysokými „služebními“ penzemi), je dosti obtížné. Vypůjčím si tedy citace z rozhovoru paní Zlámalové s německým významným ekonomem Marcusem Kerberem (Echo č. 41) v článku “Dojatá Merkelová? Omyl, je extrémně studená a kalkulující“ (článek se týká jak Německa, tak Unie a utečenců):

“Němci nerespektují (v Unii) zájmy malých zemí. Je to pod jejich rozlišovací schopnosti. Nejde jen o vás nebo pobaltské země. Stejně je na tom třeba Belgie... Proto se drží Francouzů.... Současný president Hollande hraje o svou politickou budoucnost a ví, že bez Němců nepřežije... Proto přistoupil na povinné kvóty...“

Také líčení skutečného postoje Francouzů vůči Německu a imigrantům se vyjadřuje velice expresivně: Nenechme se mást oficiálními projevy v Bruselu. Francouzi mají s Němci velké problémy.. Jackues Attali, levicový poradce Hollanda, mluví o Německu jako o „říši ďábla“.... Le Pennová říká “Merkelová je otevřená uprchlíkům, protože si chce přivést novodobé otroky do továren a starobinců“. Francie je velmi, velmi antiněmecká... “ Ovšem ekonomicky i politicky naprosto vůči Německu bezbranná.

Než začnete číst dokumenty z knihy paní Hahnové, podívejme se na jeden historikům poměrně známý způsob, jak očernit druhou stranu, s kterou vedeme nějaký spor.

A protože dnes žijeme a jistě ještě dlouho budeme žít ve víru naprosto nevídaného stěhování národů a jsme spolu s dalšími středo- a východoevropskými státy cílem neuvěřitelné mediální masáže. Která se snaží označit ČR, Maďarsko, Rumunsko, Slovensko, Makedonii, Srbsko a další jako nelidské, neschopné a vlastně zločinné státy. I proto je potřeba se vrátit do minulosti. Obrázky trpících utečenců v těchto státech, jistěže odsouzeníhodných, jak praví media, plní obrazovky televizí a stránky novin.

Tím se zaprvé smazává mezi občany států, kteří jsou krmeni touto propagandou, vina skutečných viníků uprchlické vlny. Ani jeden z uvedených států nemá přímou vinu na hrůzách Blízkého východu. Zato obrázky dětí nesených matkami na ramenou kolem policie, drátěné zátarasy a na druhé straně „vítání“ emigrantů ve Vídni a v Mnichově dotvoří obraz úžasných Rakušanů a Němců, a odporných xenofobů a zaostalých národů na východ od těchto „bašt přátelství a demokracie“.

Nevěřte tomu, že to za chvíli zapadne. Tato věc bude dlouho přítomná ve vztazích mezi západní Evropou vedenou Německem a těmi východoevropskými barbary. Myšleno námi. Pravda v mediální době nic neznamená. A protože stejně tak postupovalo a postupuje Německo ve vztahu třeba k nám nebo Polsku či Maďarsku více než 150 let, podívejme se, jak se dělá taková propaganda.

Pamatujme si nejprve, že informace získáváme z 80 % očima. Za druhé, prakticky nikdo se nenamáhá tuto informaci ověřit. Zvláště když ta informace dotyčnému vyhovuje. Tedy že „ti druzí“ jsou verbež a on a „ti jeho“ jsou ti lepší.

Základem psychologické války je podsunout čtenáři či divákovi takový dojem, jaký si přejeme, aby v něm vznikl. Na základě zkušeností a protože dnes je tato mediální bitva o imigranty a jejich rozdělování v Evropě vlastně podřízena tomu, co říká Německo, podívejme se na nějaké obrázky.

Tak začněme momentálně největším otloukánkem té „správné“ Evropy, Maďarskem. V novinách a na netu běhá fotografie.Je to holá hrůza! U cedule Debrecen, což pochopí i velký tupec, že je to Maďarsko, útočí policie v helmách na neozbrojené imigranty! Ti zoufale utíkají před maďarskými policisty,„skoro-nacisty“. Všem je to jasné.

Ve skutečnosti je to tak, že jde o fotografie z výtržností, které vyvolali imigranti v maďarském Debrecínu. Jak informuje server Konzervativní výběr:

„...vyše 100 utečencov demolovalo areál tábora a následne zastavovalo autá na ceste. Pri útoku použili imigranti palice, kamene, nože, fľaše a dokonca zapaľovali kontajnery. Polícia musela povolať ťažkoodencov a použiť slzotvorný plyn.“

Pronásledovaní chudáci imigranti v Maďarsku (dle západních medií)

Proč se uveřejní nepravdivý popisek anebo obrázek bez vysvětlení skutečnosti? Důvod je přeci jasný. Je nutno ukázat Maďary negativně, a nejlépe ihned uveřejnit nějaký sluníčkovský obrázek šťastných imigrantů v Německu. Jako třeba zde:

Na něm šťastní imigranti ve společnosti empatických Němců září radostí, mladý muž s muslimským plnovousem si radostně podává ruku s místním Němcem. Pozitivní obrázek podprahově ukazující nové státy EU jako bandu nepatřící do Evropy a jsoucí pod úrovní německých strážců evropských hodnot. O dvou tisících Němci zapálených domech obydlených imigranty v Německu prakticky ani slovo. Dá vám dost práce nalézt na netu článek Molotowcocktails auf geplantes Flüchtlingsheim o dvou útocích za jeden den.

Falšování nebo zatajování skutečných faktů a manipulace s fotografiemi jsou stále oblíbené. Připomíná mi to jednu slavnou fotografii, kterou naleznete na všech možných světových webech i s převzatou lživou a falešnou popiskou vzniklou v Německu.Na obrázku sedí truchlící muž nad mrtvolami dvou žen:

Původní obrázek je z Budapešti a ty dvě ženy jsou židovky zavražděné v době, kdy nacistické Německo zorganizovalo v Maďarsku 15. října 1944 převrat. A k moci se dostaly maďarské „Šípové kříže“. Potom byla asi polovina z celkového počtu 200 000 členů budapešťské židovské komunity vyvražděna (viz Boty na břehu Dunaje) a následně víc jak osmdesát tisíc Židů včetně žen, dětí a starců bylo deportováno do koncentračních táborů.

Jak že se to zpívá: „ Lháři ve fraku, každý věří...“

Pokračování příště