Málokteré děti byly postiženy tak, jako děti následníka rakousko-uherského trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a české hraběnky Žofie Chotkové, povýšené císařem na vévodkyni z Hohenbergu. Jejich životní příběh ukazuje, že narodit se jako princátka do přepychu zámeckých komat nemusí být celoživotní výhra.

Rodiče byli zastřeleni v Sarajevu, po válce jim byl v Československu zabaven majetek, synové Max a Ernst byli nacisty vězněni v koncentračních táborech, oba nejdříve v Dachau, pak ve Flossenbürgu , kde tvrdě pracovali v kamenolomu, a Ernst prošel ještě Oranienburgem a Buchenwaldem. Z koncentráku se Max dostal v roce 1940 a Ernst až v roce 1943. Doplatil na to, že 10 dní před anšlusem Rakouska rozbil ve Vídni vývěsní skříňku a strhl portrét Adolfa Hitlera. Osud dvou synů dcery Žofie, provdané Nosticové-Rieneckové , vnuků Ferdinanda d´Este a vévodkyně Hohenbergové, byl horší. Franz padl na východní frontě ke konci války v únoru 1945 a Erwein Max zemřel v roce 1949 v ruském zajetí. Jejich matka Žofie, ač po matce Češka, musela kvůli manželovi, hraběti Friedrichu Nostiz-Rieneckovi, který vlastnil panství a zámek na Sokolovsku a známý Nosticův palác na Malé straně na Maltézském náměstí, odejít s 50 kilogramy osobního "majetku" s ostatními "odsunutými" Němci, v jejím případě do Rakouska.

Zbytek války strávily děti střídavě na Konopišti a pak v Děčíně, které bylo středem panství jejich poručníka knížete Jaroslava Thuna. O majetek se starala Správa hohenberských velkostatků ve Vídni, kterou řídil jejich poručník, a výchova dětí byla jako dříve v rukou duchovního ThDr. Otty Stanovského a podílela se na ní Marie Jindřiška Chotková, sestra zastřelené Žofie. Císař Karel, který nastoupil na trůn 31. srpna 1917 po smrti císaře Františka Josefa, upravil postavení dětí v rakouské šlechtické hierarchii, hlavou rodu se stal malý Max s titulem vévody z Hohenbergu s oslovením Výsosti (Hoheit) a druhý syn Ernst byl knížetem, stejně jako sestra Žofie kněžnou s oslovením Jasnosti (Durchlaut). Zdálo se, že i bez rodičů bude o jejich život v nejvyšších vrstvách společnosti postaráno. Vše se však zakrátko změnilo.

V dubnu 1919 Národní shromáždění nové Československé republiky odhlasovalo zákon o zabrání velkého pozemkového majetku a po tomto zákonu následovaly další, které se staly základem reformy pozemkového majetku v ČSR. Majetek zděděný po Františku Ferdinandovi ale nebyl vyvlastněn na základě zákonů o pozemkové reformě; ty se týkaly jen pozemků, které by v tomto případě reforma jen redukovala. Záboru podle zákona podléhaly velkostatky nad 150 ha zemědělské a 250 ha veškeré půdy, takže by podle Konopiště zůstala zemědělská, lesní, rybniční a ostatní půda v těchto výměrách. Pozemková reforma se nevztahovala na samotný zámek Konopiště, jeho zařízení a sbírky. Nevztahoval se na ně ani článek č. 208 mírové smlouvy ze Saint-Germain (s Rakouskem), který stanovil, že majetek Habsburků připadá jednotlivým nástupnickým státům podle toho, kde se nachází. Z jednoduchého důvodu, děti Františka Ferdinanda a Žofie Hohenbergové, rozené Chotkové, nemohly být pokládány za Habsburky. Prohlášením ze dne 28. června 1900 se František Ferdinand d´Este slavnostně vzdal i jménem svých potomků všech práv, které vyplývaly z členství v habsburské rodině. Max, Ernst a Žofie nebyli tedy Habsburky, ale Hohenbergy a čl. 28 Saint-Germainské smlouvy se na ně nevztahoval.

Ale v době nacionálních a sociálně radikálních vášní musel jít zákon stranou – rozhodovala politika radikálních odpůrců Habsburků, kteří si nedovedli představit, že by nějaká "právnická klička" měla z dětí nenáviděného Habsburka udělat nějaké Hohenbergy. Místní lid vyšel do ulic, v Benešově a Chlumu se konaly demonstrace, a to nejen proti "habsburským" dětem, ale i proti nim jako podporovatelům katolicismu, v našem případě rakousko-monarchistického. A ten byl po válce obecně nenáviděn, vždyť katolická církev, která se nestačila prorepublikánsky přeorientovat, byla považována za nepřítele nové Československé republiky. Nerozhodovalo tedy právo, ale politika!

Při projednávání "Zprávy ústavního a právního výboru o vládním návrhu zákona o převzetí statků a majetku připadlých podle mírových smluv Československé republice" se do debaty přihlásil dr. Theodor Bartošek, pozdější ikona komunistických právníků, advokát a poslanec, protikatolický radikál a představitel ateistické Volné myšlenky, který prohlásil: "Slavná sněmovno! Podle tohoto zákonného ustanovení mají býti považovány za statky panovnické rodiny předně statky posledního panovníka Karla a jeho manželky Zity, za druhé statky jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské. Pomyslíme-li na tyto statky, zůstane nám zajisté na mysli i statek u Benešova – Konopiště, to místo právě, které bylo dějištěm komplotu obou dynastií ke světové válce. Kdyby text osnovy zůstal tak, jak je oběma výbory navržen, mohly by nastati jisté pochybnosti o tom, zda také statky bývalého nástupníka trůnu podléhají tomuto zákonnému opatření."

Spolu s některými dalšími poslanci (mezi kterými byla i členka národně socialistická strany Fráňa Zemínová, později v procesu s dr. Miladou Horákovou odsouzená k trestu odnětí svobody na 20 let), podal pozměňovací návrh, aby k osnově zákona byl připojen dodatek, jenž by vyjadřoval, že zákonné ustanovení se týká zejména bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho potomků.

Tvrzení JUDr. Bartoška, že německý císař Vilém II. a Ferdinand d´Este připravovali na Konopišti válku, již dávno vyvrátila moderní historiografie. Setkání na Konopišti byla společenská záležitost, byla tam řada dam, kterým se pánové museli věnovat. A také překrásné růžové zahradě, kterou bylo Konopiště proslavené. I jeho druhé tvrzení - o členech panovnické rodiny - neodpovídalo skutečnosti. Zpravodajové ústavního a právního výboru JUDr. Nosek a JUDr. Mazanec upozornili na to, že by se jednalo o výjimečné ustanovení proti určitým osobám, jež by porušovalo obecnost zákona, a tudíž by bylo protiprávní. Sněmovna nemůže určovat, kdo je nebo není členem panovnické rodiny. JUDr. Mazanec vyzval přítomného ministra zahraničí, aby se vyjádřil k tomu, zdali takovýto contra lege postup může poškodit pověst československé republiky v zahraničí. Dr. Beneš se nevyjádřil, odkázal na své pozdější stanovisko, které ovšem přes několikeré urgence nikdy nesdělil. Bylo to pro něj typické. Podobně jednal později v případě Jana A. Bati nebo atentátu na Heydricha. Schoval se za jiné nebo svůj názor odložil do doby, kdy už byl zbytečný. Nakonec ale sněmovna Bartoškův pozměňovací návrh přijala, když proti němu hlasovali jen poslanci lidové strany.

Toto doplnění zákona ale odmítly i některé hlasy nepolitické. Nejvýznamnějším byl hlas velkého českého historika Josefa Pekaře, který odmítl tvrzení o shora uvedené válečné konspiraci na Konopišti, když současně zdůraznil, že Ferdinand proti odporu celé císařské rodiny a za cenu poškození vlastní rodiny vzdáním se příslušnosti k habsburské rodině pro své děti si vzal chudou českou komtesu. Tento argument, sice trochu pohádkový, byl ale pravdivý. I když její češství nemělo s jeho láskou co dělat, také ale této lásce nezabránilo. Budiž autoru tohoto příběhu dovoleno vzpomenout, že právě v parku před Hlavním nádražím v Praze, u kterého má v Bolzanově ulici svoji kancelář, tato láska začala, neboť právě v něm měl arcivévoda svoji první schůzku s komtesou.

Nemohla se už dozvědět, že její děti Max, Ernst a Žofie při nuceném odchodu z Konopiště a ještě na rakouské hranici byly podrobeny ponižující osobní prohlídce, když jim bylo dovoleno každému vzít si jen troje šaty a boty. I proti tomu protestoval Josef Pekař: "úmysly Františka Ferdinanda vůči národu našemu a vůči české budoucnosti nebyly naprosto takové povahy, aby osvobozený národ byl jakkoli oprávněn ožebračiti z trestu jeho děti. Aby jim nedovolil, aby si ze zámku, jenž byl jejich dědictvím, vzaly na památku po rodičích nejmenší drobnost, jedinou fotografii." Důkaz o tom najdeme v samotném zámku, kde se dochoval nejen mobiliář, ale i drobné osobní věci včetně vybavení dětských pokojů.

Na rozdíl od mateřského Československa, Rakousko uznalo jejich hohenbergovský status a majetek v Rakousku jim ponechalo, i když jinak byl habsburský majetek v Rakousku konfiskován. Max získal panství Arstetten a Ernst panství Radmer ve Štýrsku. Max se v Rakousku stal právníkem a ve městě Arstetten, kde jsou pochováni jejich rodiče, byl i dlouholetým starostou; Ernst vystudoval lesní inženýrství. Nevěstou Maxe se v roce 1926 stala hraběnka Elisabeth Bona von Waldburg zu Wolfeg und Waldsee a délce jména odpovídal i počet šesti synů, které dala svému manželovi. Ernst si vzal o deset let později dceru britského diplomata Marii Teresii Woodovou a měl s ní dva syny. Oba, Max i Ernst, zůstali tzv. legitimisty (uznávali za zákonné panovníky posledního císaře Karla a pak jeho syna Ottu Habsburského) a monarchisty a také slušnými lidmi. V paměti mnoha jejich dachauských spoluvězňů zůstalo, jak je dozorci zapřahovali do káry vyvážející výkaly a za stálého bití poháněli od latriny k latrině a bavili se tím, že se museli naklonit nad káru, do které házeli kameny tak, aby jim výkaly potřísnily obličeje. Pro esesáky musela být skutečně legrace takto ponižovat potomky následníka trůnu, jejichž rodokmen sahal až ke Karlu Velikému a zahrnoval 71 německých, 20 polských, 8 francouzských a 7 italských šlechtických rodů. Ani intervence evropské šlechty nepomohly, v červnu 1938 za ně intervenoval i britský ministr zahraničí lord Halifax – všechny intervence Reinhard Heydrich tvrdě odmítl s tím, že právě tyto zásahy v jejich prospěch jsou důkazem o jejich "antiněmeckém smýšlení".

Oběma synům nebyl dopřán tak dlouhý život jako jejich sestře Žofii, která sama pochovala svého manžela hraběte Friedricha Nostice v roce 1973, aby zemřela v roce 1990; bratr Ernst zemřel v roce 1953 ve Štýrském Hradci ve věku 51 let a Max podlehl srdečnímu záchvatu ve Vídni v roce 1962 ve věku 59 let. Oba jsou pochováni vedle rakví svých rodičů, arcivévody Ferdinanda a hraběnky Chotkové, vévodkyně z Hohenbergu, v rodinné hrobce na zámku v Arstetten.

A ta dělitelná nespravedlnost?

Okresní soud v Benešově v roce 2009 zamítl žalobu pravnučky majitele konopišťského panství Františka Ferdinanda d'Este Sofie Hohenbergové, jíž se snažila dokázat, že majitelem movitých věcí zámku Konopiště byl její dědeček a Ferdinandův syn Max.
Soudkyně Petra Šturcová ve zdůvodnění rozsudku mimo jiné uvedla, že Maxmilián ke dni své smrti nebyl majitelem zmíněných věcí. "Bylo nepochybně prokázáno, že žalobkyně a její právní předchůdce Maxmilián Hohenberg jsou nebo byli přímými potomky Františka Ferdinanda," uvedla s tím, že "podle konfiskačního zákona z roku 1921 byl ale jejich majetek vyvlastněn." Všechny vyšší soudy tento rozsudek potvrdily a dělitelné nespravedlnosti bylo tak učiněno zadost.

Použitá literatura: Jan Galandauer, Jan Honzík: Osud trůnu habsburského, Panorama, Praha 1986.