Politické procesy v 50. letech k nám sice byly importovány ze Sovětského svazu, ale byly organizovány jedině komunisty. Proto odpovědnost za ně padá v první řadě na komunistickou stranu a její funkcionáře. Je třeba však také vědět, jak politické strany Národní fronty spolupracovaly po válce v letech 1945-48 s komunisty na postupné likvidaci politických svobod.

Po roce 1945 vzedmutá vlna nacionálního socialistického radikalismu přinesla utrpení mnoha nevinným lidem. Mimořádné lidové soudy soudily na falešná udání a hledáním důkazů se příliš nazatěžovaly. Retribuční dekrety umožnovaly soudit bez řádných důkazů a možnosti odvolání. Zločiny spáchané v tomto období zůstaly nepotrestány, vztahoval se na ně dekret o generálním pardonu. Třetí republika se sice odvolávala na kontinuitu s předválečným státem, ale liberálně demokratický politický systém nahradila „lidovou socializující demokracií". Svoboda začala být omezována ve prospěch rovnosti. Projevily se zde všechny vady demokracie tak, jak jsou popsány politickými filosofy počínaje Platonem.

Komunističtí populisté ovládali veřejný prostor a ani ostatní strany za nimi příliš nezaostávaly. Bylo tehdy znárodněno 75 % průmyslových podniků, což vedlo k úplné likvidaci velké části podnikatelské vrstvy. Také v zahraničně-politické orientaci na Sovětský svaz panovala vzácná shoda. Nikdo by si nedovolil ji ani slovem kritizovat. Tzv. Třetí pražská dohoda mezi českými stranami Národní fronty po volbách v roce 1946 vedla k omezení pravomocí Slovenské národní rady. Na Slovensku utrpěli komunisté ve volbách katastrofální porážku. České nekomunistické strany Národní fronty, místo aby využily této situace ve svůj prospěch, spolupracovaly s KSČ na okleštění moci vítěze voleb na Slovensku, Demokratické strany, a pomohly slovenským komunistům v čele s Gustávem Husákem k moci.

Všechny strany s komunisty v jednom šiku budovaly socialistickou republiku. Liberalismus byl na indexu již za tzv. druhé republiky, ale třetí republika jej odsoudila úplně. Za příčinu veškerého zla byl tehdy vyhlášen ekonomický a politický liberalismus. V tom se vzácně shodovali představitelé všech intelektuálních a politických proudů. Také Ferdinand Peroutka se od liberalismu odkláněl a čtenáře ujišťoval, že ke kapitalismu již není návratu. K názorovému poblouznění přispěl také pezident Edvard Beneš, a to jak svojí knihou „Demokracie dnes a zítra", tak svými projevy. Skupina několika odvážnějších byla umlčována demokratickou většinou. Sociální demokraté se na svém 20. sjezdu hlásili k marxismu a jejich veřejná vystoupení byla mnohdy radikálnější než vystoupení komunistických představitelů. Ti z taktických. důvodů vystupovali umírněněji.

Při schvalování rozhodnutí ve vládě hlasovala ČSSD s komunisty, ostatní strany tvořily nesmělou vládní opozici. Obě socialistické vládní strany, ČSSD a Národní socialisté, se od KSČ lišily pouze v prostředcích, jakými má být dosaženo cíle, a tím cílem byl socialismus. Národní socialisté také propadli nacionalistickému a socializujícímu třeštění. Budování socialismu bylo podle nich tou jedinou správnou cestou k lepší a harmoničtější společnosti, v níž budou hlavními ideály rovnost a bratrství. Na rozdíl od sociálních demokratů odmítali marxismus a stejně jako oni věřili v evoluční vývoj k socialismu. Socialismus byl těmito stranami ordinován jako jediný lék na všechny problémy společnosti. V projevech delegátů na sjezdu národních socialistů v roce 1947 bylo slovo socialismus slyšet neustále a kdykoliv bylo vysloveno vyvolalo frenetický potlesk. Socialismus to bude národní, pokrokový a vývojový hlásali řečníci z tribuny. Jednalo se však jen o neuvěřitelně utopické politické blouznění. Skutečná politická pluralita byla potlačena a jakékoliv kritické myšlení bylo umrtveno nánosy ideologického bahna. Podle Pavla Tigrida patří toto období k těm ,,neslavným, a zčásti úděsným obdobím českých dějin". Nejméně slavné období však mělo ještě přijít.

Když se pak komunisté dostali moci, nebrali na své vládní kolegy z období společného budování socialismu žádné ohledy. V inscenovaných procesech je odsoudili k vysokým trestům a některé popravili. Během procesu je prokurátoři obviňovali z protisocialistické činnosti a ze snah o znovunastolení kapitalismu. To bylo stejné, jako kdyby matku někdo obviňoval, že chtěla zabít svoje dítě. V tomto smyslu byli nevinní. Jejich jediná vina spočívala v neuvěřitelné naivitě, s jakou přistupovali k vládní spolupráci s KSČ, a v naprosté absenci politické prozíravosti.