Na tento rok spadá 75. výročí filmu Casablanca, který kdysi získal řadu hollywoodských Oscarů. Vzpomínám si, jak těsně po válce vzrostla nad vchodem do kina Sevastopol (dnes Divadlo Broadway) reklama na něj. Byla ve formě třípatrového Humphreyho Bogarta v bílem smokingu. Film byl plný bonmotů, dobře vypracovaných zápletek a postav. Dominovala mu krásná a herecky nesporně nadaná Ingrid Bergmanová. Já jsem ovšem film viděl až později v Americe, tehdy v Praze byl mládeži nepřístupný.

Posuňme se ale časově o něco dále, na začátek padesátých let, kdy se u nás na newyorském předměstí v Jackson Heights sešla skupina bývalých odbojářů včetně mého táty. Nějak přišla řeč na tento slavný film, který, jak známo, pojednává o osudu československého odbojáře s maďarským jménem Viktor Laszlo. Hrál ho herec Paul Henreid, který byl zase pro změnu původem Rakušan.

Odbojářům se film líbil, ovšem ne jako seriózní dokument, ale spíš jako dobře hraná pohádka. Jeden z nich se zmínil o Laszlovi, uprchlíkovi před nacismem, který se klidně prochází po Němci ovládané Casablance v pečlivě vyžehleném bílém oblečku. Elegantně usrkuje šampaňské v hojně navštěvovaném podniku nazvaném Rick ́s Café Americain, což se sice mohlo líbit jeho šéfovi, vedoucímu filmového studia Jacku Warnerovi, ale rozhodně bylo proti praxi i těch nejaktivnějších spiklenců takhle na sebe upozorňovat.

Ve filmu je scéna, kdy francouzská kolaborantská policie spolu s gestapem zlikviduje odbojářskou schůzi. Laszlo spolu s vrchním z Café Americain Rickovi vysvětluje, že uprchli v posledním momentu, poté, co policie vnikla do domu, kde se schůze konala. V porovnání s tím si pražské gestapo vždy dalo nesmírně záležet, aby místo dopadení bylo náležitě obklíčeno, než se buď samo vydalo dovnitř nebo tam poslalo české četníky. Český odbojář Vladimír Krajina zásadně taková setkání nenavštěvoval. Dával přednost schůzkám, při kterých se chodilo po pražských zatemněných ulicích ve dvou.

Patrně nejneuvěřitelnější jsou mistrné obraty v dialogu mezi Laszlem, šéfem francouzské kolaborující vichistické policie, a majorem gestapa Strasserem, který ze záhadných důvodů zásadně chodí v uniformě důstojníka Luftwaffe. Místo toho, aby Strasser Laszla okamžitě zatkl, tak se s ním elegantně handrkuje. A když pak už je jasné, že Laszlo odmítá vyzradit jména vedoucích evropských odbojářů, Strasser ho informuje, že: „... je mým úkolem zajistit, že zůstanete v Casablance.“ Toje ovšem nesmysl, protože Strasserovým úkolem bylo ho na místě zatknout, postarat se o jeho převoz do Německa. A kdyby mu snad Laszlo nějakým způsobem odporoval, tak ho prostě zastřelit.

A co se týče vedoucích odboje v Paříži, v Aténách, Amsterodamu a také v Berlíně, o kterých je ve filmu řeč, je vhodné si připomenout, že Krajina si dával velký pozor, aby neznal jména odbojářů kromě těch nejnutnějších, a mezi takové rozhodně nepatřili ti v Němci okupované cizině... Bylo to proto, aby je v případě nesnesitelného mučení nemohl prozradit. Ze stejného důvodu nosil s sebou ampulku cyankáli. Aby přece jen nedošlo k nějakému propojení odbojových organizací v okupovaných zemích, Němci se důsledně snažili mít všechny komunikační prostředky pod přísnou kontrolou. Vznik takové komunikační sítě mezi odbojáři by zcela jistě mělo zhoubný následek pro německý plán naprostého podmanění Evropy.

Ovšem když Laszlo Strasserovi vysvětluje, že i kdyby vyzradil jména všech vedoucích odbojářů, tak by to nacistům nepomohlo, protože ve všech koutech Evropy by povstaly statisíce jiných. tak se asi bohužel mýlí. Krajina sám viděl, že německé masové vraždění, které následovalo po atentátu na Heydricha, mělo za následek, že velké úspěchy českého odboje se staly minulosti.

A když už jsme u toho atentátu, je zajímavé, jak naivně se s celou věcí vypořádali v Hollywoodu v roce 1943. Ve filmu Kati také umírají vtrhne do bytu pražského profesora gestapo. Poté propustí skupinu studentů, aniž by si zjistili totožnost jediného z nich. Gestapu jde o pana profesora, kterého taky záhy zatkne. Poté se udivený pan profesor ptá, z čeho jej gestapáci obviňují, přesně podle americké ústavy. Krajina by se asi jen usmál. Zatčení dobře věděli, že si nemohou dovolit klást žádné otázky, protože už za tu první by byli dovezeni na gestapu značně krvácející a asi také v bezvědomí. Normální gesapácká procedura byla - postavit zatčeného čelem ke zdi a občas ho zezadu uhodit nebo kopnout, zatímco se byt pečlivě prohledával.

S jednou částí filmu Casablanca by ovšem nejen Krajina, ale každý zkušený odbojář souhlasil. To je ta scéna, kdy Humphrey Bogart jako Rick ošetřuje zraněnou Laszlovou ruku a zeptá se ho, jestli tohle všechno za tu námahu stojí.

„Můžete se nás taky zeptat, proč dýcháme. Kdybychom přestali, tak zemřeme. Když přestaneme bojovat, tak skoná celý svět,“ odpovíLaszlo.