26.6.2017 | Svátek má Adriana


HISTORIE: Bulharští Češi II.

11.2.2017

V základnímu informačnímu materiálu rozesílaném k výstavě se píše: „Celkem dvacet šest panelů přináší bohatý textový a fotografický materiál, který odhaluje jen zlomek informací o životě a díle mnohých Čechů, kteří přispěli k rozvoji Bulharska po osvobození v roce 1878. Podrobněji se výstava věnuje dvacítce Čechů, známých a pro Bulharsko významných osobností, kteří svým příběhem mohou dodnes inspirovat českou i bulharskou společnost. Výstava vznikla jako projekt Bulharské tiskové kanceláře a Státního úřadu Archivy, kurátorem výstavy je Ivo Chadžimišev.“

Tak ten bulharský kurátor se jmenuje pan Chadžimišev. Nebýt toho, že tchán se jmenoval Bojadžiev, naproti nám zahradničil pan Marinov, s jehož kluky jsem si hrál, a kamarád Láďa si vzal jednu z dcer pana Pančeva a soused vedle v baráku se jmenuje Karabiberov, taky bych jim všem říkal „Bulhaři“.

Tak to na periferiích měst vždycky vypadalo. Všude samý „Bulhar“. Tak se říkalo u nás všem zelinářům, co za mého mládí pěstovali kolem větších měst zeleninu a dodávali ji, čerstvou a svěží, lidem v okolí, což soudruhy mocně štvalo. Ovadlé amrhele (staropražsky cosi malého, ovadlého, vůbec „eklhaft“ ) ze „Zelovoc“ nechtěl nikdo moc kupovat, a tak soudruzi všechny „Bulhary“ zrušili. Od té doby není na trhu jediná pořádná čerstvá ředkvička a hlávkový salát, který tchán pěstoval velice kvalitní. Ale sám říkal, že není koza, aby to jedl.

Éra bulharských „gradinarů“ skončila, když, abych parafrázoval Karla Kryla, “... soudruzi se na ně zlobili, zelináře dětem zabili“. Tedy fyzicky je nezabili, ale sebrali jim zahrady. A bylo. Po čerstvém květáku a ředkvičkách.

Ale zpět do historie. Bulharští vzdělanci se po porážce Osmanů a obnovení Bulharska zkontaktovali s Čechy. A ti, v rámci emancipace Slovanů, přišli rádi na pomoc. Na výstavě je zdůrazněno, že vděčnost Bulharů vůči prvním Čechům, kteří přijeli do právě osvobozeného Bulharska a přispěli k jeho budování, je nesmírná. Je nesporným faktem, jak říkají sami Bulhaři, že neexistuje žádná oblast veřejného života, v které by nebyla zapsána jména Čechů, kteří přispěli svými znalostmi a dovednostmi k bulharské prosperitě.

Do Bulharska přicházeli řemeslníci, polygrafové, pivovarníci, stavebníci. S Bulharskem spojilo svůj osud i hodně předních českých intelektuálů, speciálně pozvaných vládou mladého státu - byli to vysoce vzdělaní učitelé, inženýři, architekti, historici, malíři, hudebníci. Jak dodnes oceňují Bulhaři, všichni pracovali dlouhá léta houževnatě a oddaně, každý ve své oblasti, a vybudovali základy velkých kulturních a hospodářských institucí v modernizujícím se slovanském státě.

Dodnes, když jsou místní humanitní vzdělanci rozzlobení či znechucení špatnými společenskými poměry, hledají úlevu, jak sami říkají, ve slovech „velkého Konstantina Jirečka“, českého politika a vědce, v Bulharsku dodnes ikonické postavy: „My mohoucí, vedeni nevědoucími, děláme i to nemožné pro libost nevděčných... A když už jsme toho udělali tak mnoho, pomocí tak mála, za tak dlouhou dobu, už jsme kvalifikováni dělat vše z ničeho...“

Konstantin Jireček

Konstantin Jireček byl politik, diplomat a historik, zakladatel balkanologie a byzantologie. Na přelomu 70. a 80. let 19. století pomáhal organizovat v nově vzniklém Bulharsku správu a školství, které za muslimů prakticky neexistovalo. V letech 1881 až 1882 byl bulharským ministrem osvěty, v roce 1884 ředitelem Národní knihovny v Sofii. Poté působil jako profesor na univerzitách v Praze (1884–1893) a ve Vídni (1893–1918).

Významnými „buditeli“ bulharského národa byli také bratři Proškové. Jiří Prošek (1847-1905) získal bakalářský titul v oboru strojírenství na polytechnickém institutu v Praze. Spolupracoval už za vlády Osmanů s bulharskými revolucionáři. S představiteli tajného revolučního výboru založil Slovanský dům, který se skládal ze školy a knihovny. Po osvobození se Jiří Prošek usadil v Sofii a byl prvním stenografem Národního shromáždění. Stal se zakladatelem a členem Slovanské besedy a spolku „Čech“ (1892), nějaký čas vedl časopis Český sokol, byl spoluzakladatelem loveckého spolku „Sokol“ a bulharského Spolku strojařů a architektů. Pokud někoho mate, že Sokol byl v Bulharsku, tak v 19. a začátkem 20. století byly organizace Sokola po celém světě. A měly stejně významnou úlohu jako u nás.

V roce 1878 přišel do Bulharska také Proškův bratr Bohdan (1858-1905). V roce 1884 spolu postavili nejmodernější pivovar na Balkáně té doby. Jednalo se o první budovu v Bulharsku s elektřinou a vlastním generátorem.

Výroba piva byla v Bulharsku vždy na vysoké úrovni, pivovar Zagorka ovšem dnes jako vše na východě Evropy koupily velké multinacionály. Stará Zagorka byla lepší, tohle je dneska Heineken.

Veliko Tarnovo a pivo Zagorka

Veliko Tarnovo a pivo Zagorka

Bratři Proškové postavili také první tiskařský dům v Sofii, kde byly kromě novin tištěny také dokumenty pro vládní instituce. Mezi nejznámější dochované stavby po rodině Prošků patří dva mosty v Sofii, Orlí a Lví. Na jejich výstavbě se podílel také bratranec bratří Prošků, Václav.

Architekti z Čech měli významný podíl na tváři modernizované země. Antonín Kolář (1941-1900) byl prvním architektem bulharských měst a při stavbách škol a úředních budov. Už nevím, v kterém bulharském městě jsem tohle fotil, ale o budově vpravo dole nikdo nebude pochybovat, že je to varianta buď české školy nebo úřední budovy:

Škola (úřad?) dle českého vzoru

Byl vedoucí duchovní silousofijské městské správy a je autorem mnoha staveb a urbanistických řešení v Bulharsku. V roce 1878 se stává prvním architektem sofijské městské správy. Na přání vládnoucího bulharského cara Alexandra I. - narozeného jako Alexandr Josef, princ Battenberský - tvoří Kolář první moderní urbanistický plán města Sofie, zvaný podle panovníka Battenbergův plán.

Ivan Mrkvička - Račenica

Ivan Mrkvička - Račenica

Plejádu českých umělců a malířů může zahajovat třeba Ivan Mrkvička (1856-1938), který je považován za jednoho ze zakladatelů bulharského moderního malířství. V roce 1896 byl jedním z tvůrců bulharské Národní akademie umění. V roce 1918 se stal členem Bulharské akademie věd. Jeho rukopis je nezaměnitelný a vychází ze středoevropských a hlavně českých kořenů. Jeho obraz „Račenica“ (druh lidového tance) patří k ikonám místního umění.

Jaroslav Věšín - Na bodáky

Jaroslav Věšín - Na bodáky

Dalším významným malířem byl Jaroslav Friedrich Julius Věšín (1859-1915). Český malíř, profesor a zakladatel malířské školy (akademie) v Sofii. Ze Sofie obesílal výstavy v Praze (galerie Ruch), v Mnichově (Galerie Moderner Meister), ale také v St. Louis v USA. Publikoval v časopise Zlatá Praha. Maloval jak romantické krajiny, tak bojové výjevy z místních válek.

Josef Pitter, další z malířů (1881-1925), žil a tvořil v Sofii mezi roky 1909 a 1921. Byl tam pozván nedlouho předtím založenou Státní malířskou školou a byl prakticky prvním akademicky vzdělaným grafikem v Bulharsku.

Zajímavou a romantickou postavou byl Josef Schnitter (1852-1914), mimořádně nadaný architekt. Studoval ve Vídni a těsně před dokončením školy byl pronásledován za účast v konspiračních kruzích usilujících o osvobození českého národa a emigroval do Ruska. V Moskvě pracoval Schnitter v technickém plánovacím oddělení. Jako dobrovolník vstoupil do takzvaných inženýrských vojsk (dnes ženisté) a zúčastnil se rusko-turecké války na Balkáně. Projektoval pontonové mosty přes Dunaj a fortifikační opevnění pro obléhání města Pleven, kde byl zraněn a za prokázané hrdinství vyznamenán. V zimě 1877 zdolal s vojsky pohoří Stara planina a došel až k předměstí Istanbulu. Na začátku následujícího roku byl převelen do Plovdivu, kde po uzavření Sanstefanské mírové smlouvy zůstal natrvalo. Jako dlouholetý městský architekt a inženýr se zasloužil o urbanistický rozvoj Plovdivu a o jeho přeměnu v moderní evropské město.

Plovdiv, r. 1892

Plovdiv, r. 1892

Franz Milde (1852-1924) byl český sládek a podnikatel. V roce 1881 přijel do Bulharska a začal pracovat v pivovaru „Sveta Petka“ v Ruse na Dunaji. O rok později odešel do obce Šumen, kde dne 26. října 1882 založil první moderní pivovar. Šlo o jednu z prvních moderních továren na nápoje v Bulharsku. „Šumensko pivo“ je jedno z nejlepších a čepují je i v restauracích v oblíbeném “českém“ letovisku Primorsku.

Oproti tomu Ivan Bureš (1885-1980) byl zoolog; člen Bulharské akademie věd (1929), ředitel (1951-1959) Přírodovědného muzea v Sofii a Zoologického ústavu Bulharské akademie věd. Zasloužil se o poznání fauny Balkánského poloostrova.

Protože mám rád Veliko Tarnovo i Varnu, nelze opomenut Antonína Nováka (1860-1945), řečeného též „varenský“. Do Tarnova přišel v roce 1892 a jako architekt se soustředil na parkovou architekturu, práci s vodou, úpravu a ozelenění schodišť, plošné květinové dekoratérství, stavbu promenádních cest a fontán, projektování a úpravu parků na kamenitých svazích. Celých 42 let zde zastával místo šéfa městských parků. Dodnes mimořádně krásných a rozlehlých, v nichž jsem občas odpočíval v horkých letních dnech. U bulharského piva.

Veliko Tarnovo

Veliko Tarnovo

Dokázal udělat z hlavní třídy Tarnova bulvár dodnes obklopený zelení. Vybudoval něco, co připomíná zahrady ve starých bulharských „selech“ (vesnicích), kam běžný turista většinou nezabloudí a které jsou oázou klidu za obílenými zdmi.

Stinná  zahrada se studní

Ve Varně vybudoval přímořský park, který je dodnes krásný na procházky. Park je sice dnes poněkud zašlý, ale stále zůstává trvalým památníkem jeho odbornosti při zakládání romantických parkových zákoutí a plošné květinové výzdoby. Jen nevím, zda je tam dodnes vystavena ta ponorka, co mne a kluky tak fascinovala.

Výstava pojednává ještě o dalších bulharských Češích. O Václavu Stříbrném, Josefu Šmahovi, Václavu Dobruském, Antonínu a Františce Šourkových, Vladimíru Sísovi a Ivanu Cibulkovi. Ale ti už by se sem všichni nevešli.

Jen trochu škoda, že výstava není někde na frekventovanějším místě. Co třeba v hlavní pasáži Lucerny, kde takovéto naučné a osvětové výstavy bývají? Myslím, že by paní Dagmar Havlová, sama původem Slovenka, ani její manžel Ivan, známý vědec a popularizátor, nemuseli mít nic proti.

V mediích i na diskuzních fórech se jen neustále omílá bezvýznamnost, zaostalost Čechů a jejich údajná xenofobie. Opak bývá pravdou. Tady by se to dalo ukázat.

KONEC



Diskuse


M. Pernický
15:56
12.2.2017

J. Kraus
15:19
12.2.2017

P. Aron
10:07
12.2.2017

F. Houžňák
19:07
12.2.2017

P. Han
9:16
11.2.2017

J. Farda
9:33
11.2.2017

P. Lenc
9:56
11.2.2017

J. Farda
15:36
11.2.2017

počet příspěvků: 31, poslední 12.2.2017 10:23









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.