29.3.2024 | Svátek má Taťána


HISTORIE: Britští poslanci československými vyzvědači

4.11.2009

Sovětská invaze do Československa v srpnu 1968 přiměla vyzvědače komunistických zemí na Západě, kteří tuhle službu dělali z přesvědčení, aby s ní skončili. Poslední iluze o komunismu ztratili. Poměrně malé odměny, které za svou zrádcovskou činnost dostávali, pro ně najednou přestaly mít význam. K jejich odstavení přispěli také uprchlíci z československé rozvědky – defektoři.

Od začátku sedmdesátých let museli sovětští a východoevropští vyzvědači lákat nové agenty z řad západních občanů na vysoké honoráře. Je zajímavé, že ve Velké Británii byli do té doby úspěšnější českoslovenští verbíři než jejich sovětští kolegové. Ovšem pokud pomineme známou cambridžskou pětku založenou Kimem Philbym koncem třicátých let a rozbitou v padesátých letech.

Volný přístup do archivu

Proč byli Češi tak úspěšní? Zřejmě z několika důvodů. Někteří starší poslanci britského parlamentu měli dobré vztahy k Československu z doby předválečné a válečné. Tehdy například poznali populárního Jana Masaryka. Patřili k churchillovské generaci. V jejich podvědomí přežíval pocit viny za Mnichov i za to, že jejich tehdejší selhání vlastně vedlo ke komunistickému převratu v Československu o deset let později. Tento pozoruhodný pohled na republiku se odrážel také v jejich přátelštějším poměru k československým diplomatům – na rozdíl od všech ostatních lidí ze sovětského bloku. Někteří si dokonce naivně mysleli, že dodáváním informací pomáhají překonávat obtíže studené války. Naopak k Rusům se zpravidla chovali velice rezervovaně.

Tento průnik československé rozvědky do vyšších pater britské politiky nedávno potvrdil i Christopher Andrew, profesor moderní historie specializovaný na špionáž, v knize The Defence of the Realm (Obrana říše). Andrew, který spolupracoval na několika dílech odtajňujících činnost britských tajných služeb, dostal příležitost, aby prozkoumal archiv kontrašpionážní služby MI 5. Jeho kniha je oficiální publikací a vyšla ke stému výročí založení této služby.

Je to poprvé, kdy jedna z tajných služeb otevřela naplno své archivy historikovi. Než tuhle bichli, která má 1088 stran a stojí 30 liber, Andrew napsal, prostudoval takřka 400 tisíc složek. Její text nepochybně odtajňovala, jak to bývá v podobných případech, komise složená z nejvyšších důstojníků MI 5. Dosud všechny tajné služby zpřístupňovaly historikům a novinářům pouze vybrané operace anebo období, tohle je poprvé, kdy se jedna z nich naplno otevřela – i když samozřejmě nevíme, co zůstalo tajemstvím. Andrewovi studii můžeme srovnávat jenom s memoáry bývalého náměstka ředitele MI 5 Petera Wrighta, který po svém rozchodu se šéfem odjel do Austrálie a tam je vydal. Když si je turisté vozili ze světa, v prvních letech jim je britští celníci zabavovali.

Poslanec Owen-„Lee“

Prvním, koho československá rozvědka získala, byl labourista William Owen. Tento horník a později odborářský předák se dostal do parlamentu v roce 1954, kdy mu bylo jednapadesát let.

V té době pomalu začaly roztávat ledy mezi Východem a Západem. V roce 1957 navštívil Owen s parlamentní delegací Československo. Zvali ho na recepce. Dokonce se stal členem britsko-československé skupiny Růže pro Lidice, takže jezdil do republiky častěji.

Lidi jeho druhu těšilo, že mohou chodit na recepce a stýkat se s cizími diplomaty – zvyšovalo to jejich sebevědomí a prestiž. Jeden ideový spolupracovník z obchodního oddělení se s Owenem spřátelil a postupně ho k sobě připoutal. Pražská centrála mu přidělila evidenční číslo 41611 a krycí jméno Lee, ale většinou o něm na rezidentuře mluvilo jako o Dědovi či Dědkovi. Patřil mezi agenty, kteří žádné závazky nepodepisovali, pracovali na čestné slovo.

Owen zasedal v parlamentním výboru pro vojenský rozpočet. Jeho rukama procházely nejen zprávy o financích včetně armádních, ale i další zajímavé spisy. „Owen to nepovažoval za špionáž,“ říkal mi před 15 lety plukovník Zdeněk Jodas, který ho znal. „Naše pokusy o hluboké utajení vzájemných styků nebral vážně. Tyhle kontakty považoval téměř za normální. Se svým styčným důstojníkem se scházel na obědě, rád kouřil česká viržinka. A když měl nějaký materiál, klidně ho přinesl v originále. Byl to prostý, solidní starší pán s hezkým vztahem k naší republice.“

Když v létě 1969 utekl z československé rozvědky major Josef Frolík k Američanům, prozradil jim samozřejmě všechno, co věděl – včetně Owena a dalších. Major František August, který odešel z Lisabonu, to potvrdil. Americká CIA to okamžitě tlumočila britské MI 5.

V lednu 1970 kontrašpionáž MI 5 Owena zatkla. Když mu slíbili, že jeho přiznání proti němu nepoužijí, za přítomnosti labouristického poslance Leo Absena se vyzpovídal. Během schůzek se svým řídícím důstojníkem Robertem Husákem dostával po deseti či dvaceti librách. Údajně byl dychtivý po penězích, proto mu na československé rezidentuře říkali Greedy Bastard, česky Chamtivý bastard. Za svou činnost vyinkasoval celkem 2300 liber. Přesto tvrdil, že pracoval pod tlakem a že do Prahy nepředal nic důležitého.

Podle Frolíka však přinášel pozoruhodné materiály o stavu britské armády na kontinentu. Také pomohl při dezinformační kampani proti úniku mozků z Velké Británie. Koncem padesátých let, krátce po založení Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA), začaly USA přetahovat anglické vědce, kterým slibovali vyšší platy. Owen podle návodu československé zpravodajské služby obvinil v parlamentu konzervativní stranu, že je v pozadí těchto snah.

V dubnu 1970 se musel Owen vzdát poslaneckého mandátu. O měsíc později stál před soudem, který ho 6. května osvobodil. Oba defektoři nemohli doložit svá svědectví důkazy, nebyli jeho řídícími důstojníky, přednesli svědectví z doslechu, takže podle britského práva nemohlo být přijato.

Potom se Owen stáhl do ústraní a zemřel v roce 1981.

Ministr Stonehouse-„Kolon“

Druhým význačným československým agentem mezi politiky byl labouristický poslanec John Stonehouse, narozený v roce 1925. V Praze ho vedli jako „Kolona“ pod číslem 43075.

I jeho řídil ke konci šedesátých let major Husák. Tohoto poslance získala československá špionáž ve druhé polovině padesátých let. Tehdy byli u moci konzervativci, kdežto labouristé v opozici. Krycí jméno „Kolon“ mu sedělo, protože se velice zajímal o politiku v koloniích, zvláště v Africe.

Zatímco většina britských poslanců, kteří pracovali pro československou rozvědku, to dělali ze sentimentálních či přátelských důvodů, hlavní motivací labouristy Johna Stonehouse byly peníze. Dostával vyšší odměny, než ostatní – obvykle okolo sto liber. Stonehouse totiž zastával řadu vlivných funkcí – parlamentního sekretáře ministerstva letectví, parlamentního podsekretáře ministerstva kolonií, ministra letectví, ministra techniky a ministra pošt a telekomunikací ve Wilsonově vládě v letech 1964–1970. Zpravidla jednou měsíčně se setkával se svou spojkou, které dodával informace o britských vojenských a kontrašpionážních opatřeních.

I „Kolona“ odhalili teprve Frolík a Augusta po svém útěku. Avšak ani jeho nemohli podle britského práva usvědčit. „Vyslechli jsme ho za přítomnosti Harolda Wilsona,“ napsal náměstek ředitele kontrašpionáže Peter Wright ve svých memoárech, „ale když všechna obvinění popřel, MI 5 je musela stáhnout.“

V roce 1974 se Stonehouse dostal do podnikatelských potíží. Vyřešil je tím, že předstíral sebevraždu a s milenkou zmizel v Austrálii. Když ho tam policie po dvou letech vypátrala a deportovala do Londýna, odsoudili ho k sedmiletému vězení za osmnáct krádeží a podvodů. Po uplynutí poloviny trestu ho pustili podmínečně na svobodu. Roku 1982 vydal román Ralph, v němž popsal život vysokého úředníka Evropské komise, který působil jako východoněmecký špion. Promítl do toho své zkušenosti z práce pro československou rozvědku. Zemřel 18. dubna 1988 ve věku 62 let v Southamptonu.

Hodiny kličkování Londýnem

Jak takové schůzky probíhaly? Husák se vydal ráno do Londýna, jezdil metrem a autobusy, navštívil kino, a když si byl po 4–5 hodinách jist, že ho skutečně nikdo nesleduje, zamířil k baru, kde měl s „Kolonem“ schůzku. Potkali se jakoby neznámí lidé náhodou u baru, kde si každý objednal pivo, a odnesli si sklenice k nejbližšímu volnému stolku. Mluvili o parlamentu, o městské dopravě a o poslední stávce pekařů. Někdy také probírali politickou situaci. Angličan obvykle Čechovi předal papíry, které nesly v záhlaví označení TAJNÉ či PŘĺSNĚ TAJNÉ. A jindy je také zanechal v novinách, které si oba pánové jakoby omylem vyměnili. Také se domluvili, kde Angličan zaparkuje zítra či pozítří své auto, aby mu tam zastrčili peníze jako odměnu.

Jindy se setkával Husák se svým informátorem při jeho ranní procházce. Kvůli téhle schůzce musel vstávat brzy ráno a opět kličkovat několik hodin Londýnem, než se k němu dostal.

Dvě desítky agentů

Českoslovenští zpravodajci, kteří pracovali jako diplomaté na velvyslanectví, měli různé kontakty s britskými poslanci. Některé jsme vedli jako spolupracovníky, tedy agenty – byli mezi nimi jak labouristé, tak a konzervativci. Mnohem víc členů Dolní sněmovny brali jako důvěrné styky – ti podávali informace, používali je i k ovlivňování ve prospěch Československa. Stejně různorodou spolupráci navázali s řadou novinářů.

Na počátku šedesátých let měla československá rozvědka v Londýně agentů asi dvě desítky. A několikanásobně víc důvěrných styků.

S politickými přáteli se diplomaté-zpravodajci scházeli nejen v parlamentu, v okolních hospůdkách i ve vznešených restauracích. Od roku 1954 jezdili rovněž na všechna významnější politická zasedání včetně výročních konferencí konzervativců a labouristů i sjezdů odborové centrály TUC.

Tajemný van Haarlem

Agentury, které přinesly úryvky z této knihy, se zmiňovaly pouze o dvou labouristických politicích, o kterých se tam píše, a o nelegálovi Václavu Jelínkovi, který působil v Anglii pod identitou Holanďana Erwina van Haarlema. Jelínek-van Haarlem se jako špion neosvědčil, pražská centrála uvažovala o jeho stažení, ale on se přilepil na ruské Židy – a to zajímalo KGB, proto ho tam ponechali. MI 5 ho zatkla v dubnu 1988 v jeho bytě v okamžiku, kdy ve svém bytě obsluhoval tajnou vysílačku. Nic neprozradil, ani svou skutečnou identitu, tu však Britové zjistili. Byl odsouzen na deset let, ale po listopadovém převratu ho v roce 1993 na žádost nové české zpravodajské služby propustili a on se vrátil do Prahy.

Vyšlo po redakčních úpravách v časopisu Reflex 22. 10. 2009, číslo 43

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz