... a jedno dějinné poučení

Je pěkná ta země česká, jistěže pěknější než severoněmecká nížina, kam mě zavál osud exulanta, ledaže v ní dějiny posledních tří čtvrtin století zanechaly dosti nepěkné stopy. Vracel jsem se onehdy z návštěvy země předkův mých – ne po té otravné dálnici, ale napříč krajinou Českého středohoří - a kdybych nevěděl, kde končí někdejší českojazyčné území a začínají Sudety, poznal bych to podle domků a chaloupek. Tadyta hezká, roubená, láskyplně udržovaná, nejspíš náleží některému chalupáři z Prahy nebo tak odněkud; obydlí dosídlenců tak hezká nebývají. Přinejmenším se ale o ně někdo stará a dle svého vkusu upravuje. A pak už jen trosky a zchátraliny, které nejenže nikomu zřejmě nestojí za opravu, ale aby je aspoň, ostudu ostudoucí, zboural. A tak vám nevím. Něco jako by se stalo v té zemi české, a stát se nemělo. Stalo se, jelikož si jistý státník v onom roce pětačtyřicátém – jsem takový kmet fousatý, že jej pamatuji – umanul provést rázný, převratný skutek ku prospěchu své země, a místo toho jí nenávratně uškodil: svévolně vychýlil běh dějin na falešnou kolej, a ony dojely přes únor, zvaný Vítězný, až k těm troskám a zchátralinám. I dejme si pozor na státníky s jejich převratnými skutky; zdá se být pravidlem, že s čím větší slávou a nadějemi cokoli započnou, tím spíš končívá zle a neslavně. Až do dnů současných.

Nebo byla dějinám zemí českých přehozena výhybka ještě dřív než v roce pětačtyřicátém? Předcházelo mu šest let nacistické okupace, pravda, ale ani k ní nemuselo dojít, kdyby... kdyby co? Třeba mě kamenujte, ale ať to povím rovnou: kdyby nám bývalo zůstalo zachováno staré, ne kdovíjak pokrokové – o některé pokroky beztak není co stát -, ale dobře funkční a přísně právní císařské Rakousko, vlídný domov svým dvanácti národům, což nelze beze zbytku říci o tom, co mu následovalo. Bylť ten starodávný útvar účinnou hrází proti rozpínavosti jak německé, tak i ruské; hráz padla a obojí záplava se rozlila, mimo jiné i na zemi českou. Vypustili tehdy vůdcové národa, možná v dobrém úmyslu, ale přece, džina z lahvičky, jíž se raději neměli dotýkat.

Což kdybych napsal ještě před nemnoha lety, koledoval bych si o titul reakcionáře, ne-li zrádce národa, dnes však dochází k témuž náhledu ne snad většina, nicméně značný a stále rostoucí díl českých lidí. Nebo aspoň těch, jimž dějiny něco říkají. Je to zvláštní: zkoumal jsem u nás v Německu, najdu-li aspoň stopu nostalgie po vilémovském císařství... kde nic, tu nic. Vyptával jsem se Rakušáků, ostatně je mám v příbuzenstvu... no, lítostivá vzpomínka na časy císaře pána by se prý tu a tam našla, ale moc jí není, to víš, je jiná doba. V zemích Koruny české není taková nostalgie ničím vzácným a vůčihledně jí přibývá, nikterak už není na pováženou zmínit se pochvalně o starém, dobrém Rakousku. Proč, medle? Snad že co přišlo po něm, nebylo o nic lepší, spíš po většinu času horší až nejhorší? Nebo je zde, ale to už si domýšlím, jakýsi pocit historické viny? Byl to - český lid ani tak ne, ten při všem vtipkování na účet císaře pána ho až do samého konce věrně ctil - jako jeho političtí vůdcové a národní tatíčkové, kteří se především zasloužili o rozbití starého mocnářství, aniž je dokázali nahradit něčím stabilnějším, v bouřích času když ne lépe, aspoň stejně odolným. Zhroutilo se Masarykovo a Benešovo Československo v prvním nárazu takové bouře, což by se státu na solidních základech postavenému přihodit nemělo.

Ale abych nechal reminiscencí a přešel k věci samé: výrazem zmíněné – řekněme – nostalgie je každoroční akce, pořádaná letos už popatnácté u zámku v Brandýse nad Labem pod titulem „Audience u císaře Karla I.“ Posledního v tisícileté řadě panovníků českých, dodal bych k tomu; a co po takové věky rostlo, ruka lidská nepřerušuj, přirozené umělým nenahrazuj. Proč zrovna Brandýs se stal dějištěm té slávy... nu, sloužíval budoucí císař v hodnosti nadporučíka u dragounského pluku č. 7 ve Staré Boleslavi.; neubytoval se však v tamních kasárnech, ale na zámku v Brandýse nad Labem, jejž si oblíbil a dokonce za nějaký milion rakousko-uherské měny koupil. Celoživotně si tak stvrdil srdečný vztah k onomu středočeskému městečku a rád se tam vracíval. Mluvil ostatně velmi slušně česky, což ledakterému vlastenci ohnivému také nebude na škodu připomenout.

I bylo slávy té poslední dubnové soboty, rakouské regimenty pochodovaly po travnatém oválu pod zámkem, infanterie včetně 28. pluku, zvaného Pražské děti, myslivci s kohoutím peřím za klobouky, kanonýři v hnědých uniformách, několik pánů v civilu pod praporem spolku Radecký, usilujícího o znovupostavení pomníku největšího vojenského genia novějších českých dějin, z tribuny pozdravila pochodující jedna z velkovévodkyň domu habsbursko-lotrinského, jakož i jeden český ministr a jeden armádní generál, jež nechci jmenovat, abych jim nedělal škodlivou reklamu, hudba zahrála Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem, kdo uměl, přizpěvoval... poslyšte, to všechno, ty stovky a snad tisíce lidí, co se jich k té podívané seběhlo, to nebyla jen tak nějaká atrakce, jako když se někde špatně přestrojení rytíři mlátí po přílbách plechovými meči; byla to demonstrace časem nenarušeného povědomí dějinné souvislosti. Pokoušela se oficiální historiografie vytrhnout z knihy českých dějin habsburská staletí, až by se mohlo zdát, že nejdřív zde byli husitští bojovníci s cepy a sudlicemi, před nimiž se třásla Evropa, pak jedna zpackaná bitva na Bílé hoře a pak... pak už nic, až zase hrdinní legionáři a Masaryk. Ale dějiny si nedají líbit takové násilí. Nedovolí nahradit přirozený běh času vykonstruovanou legendou, vždy si najdou skulinu, jíž historická skutečnost vypluje na povrch. Včetně dvacetinásobku mužů českých své přísaze věrných, až do posledka vytrvavších pod žlutočerným praporem, to ve srovnání s počtem tak slavených legionářů. Včetně císaře Karla I., jejž papež Jan Pavel II. nikoli bez důvodu prohlásil blahoslaveným, včetně onoho půlstoletí mezi kanonýrem Jabůrkem a infanteristou Švejkem, nad nějž šťastnějšího v dějinách – a nejen českých – asi nebylo, a abych si trochu přikořenil i vlastní polévečku, i včetně mého táty, poručíka osmadevadesátého vysokomýtského pluku. Dovolím si na závěr připojit něco z jeho vzpomínek, jelikož se domnívám, že mají co povědět i našemu času.

Ležel můj otecko polem na řece Zbruči, tvořivší tehdy hranici mezi říší rakouskou a carským Ruskem. Z rakouských zákopů k ruským bylo co by hubou dostřelil, i domlouvali se válečníci obojí strany, až se domluvili na výměnném obchodě. Rakouské zásobování asi nestálo za moc a vojáci měli hlad; i nosili jim ruští bojovníci – bylo to ještě před bolševickou revolucí a zhroucením fronty – chléb, za nějž si odnášeli ruční granáty. Ne do boje, ale rybu bušiť, jak se vyjadřovali. Tak šel obchod k oboustranné spokojenosti, až jednou Rusáčkové vyzvali tátu, jestli by nešel s nimi, do jejich kantiny. O něco starší člověk by si tu nabídku asi rozmyslel, ale táta, kluk osmnáctiletý, nerozumný, si nic nerozmýšlel, nechal si navléct ruský plášť a šlo se do té kantiny. Bylo tam veselo, zpěvu a hlaholu, ledaže tátův převlek nejspíš nebyl zcela přesvědčivý: jeden z těch veselících se k němu přistoupil, odhrnul mu límec, a zvolal: „Vot zvězdočky! Avstrijskij oficěr!“ Člověk našeho času by řekl, že z toho musel být kolosální průšvih, všech průšvihů futrál, ale nebyl: shromáždění bojovníci se náramně smáli, plácali tátu po ramenou, až ho nakonec odvedli zpátky k rakouským zákopům. Co z toho lze vyvodit... první světová válka jistěže byla zlá, krvavá a notně zbytečná; proto také se ji blahoslavený císař Karel pokusil ukončit, bohužel bez úspěchu. Nicméně: bylo v ní nepřátelství, ne však nenávisti. To teprve později státnictvo poučilo své národy, že nepřítele jest třeba, ba povinno nenávidět.

Dnes stojí západní svět v jiném, a řekl bych osudovějším střetu, se světem islámu. Měli bychom svého protivníka znát, vědět o něm co nejvíc, abychom nekoukali celí vyjevení, co se na nás přivalilo. Pochopit jeho pohnutky, třebaže pochopit není totéž co schvalovat, neřku-li lísat se a podlézat. Nenechat se však svést k nenávisti. Pozoruji, jak mnozí o islámu mluví a píší, záští se celí třesouce, a přitom o něm dohromady houbeles vědí. Ne. Korán do ruky a aspoň zběžně se jím pročíst, abychom přesněji věděli, kdo proti nám stojí a proč a nač se máme připravit. Třaslavá zášť je prvek v tom počínání spíš kontraproduktivní: kdo nenávidí, snadněji ztrácí přehled; kdo jej ztrácí, snadněji se dočká výprasku. Jakž vím ze své šermířské minulosti: nechal jsem se soupeřem vyprovokovat k vzteku, bohatýrsky jsem se rozpřáhl... a už jsem ji měl. V dějinách národů je tomu nejinak.

Hannover, 4. května 2017