21.9.2017 | Svátek má Matouš


HISTORIE: Antichartou podpořilo totalitu 99,8 % umělců

26.1.2017

Kolem 7200 představitelů těch, kteří byli považováni za kulturní elitu, bylo v roce 1977 vyzváno, aby podepsalo loajalitu totalitnímu režimu. Antichartu odmítlo podepsat asi 14 umělců, což bylo více než oněch pověstných deset spravedlivých, kvůli nimž by Bůh býval ušetřil Sodomu a Gomoru, ale 99,8 % příslušníků této elity „čertovi podepsalo“. Mnoho hlasů volá po odpuštění a zapomenutí, v souladu se sarkastickým poučením na konci filmu Limonádový Joe: „Lump anebo hrdina, jsme všichni jedna rodina.“ Tyto hlasy žádají, aby se zapomenulo na morálku. V roce 1942 vyjádřila umělecká elita podporu vládnoucím nacistům; v roce 1977 vyjádřila umělecká elita podporu vládnoucím komunistům; komu vyjádří umělecká elita podporu třeba v roce 2027? Nemá cenu se hrabat v minulosti – a ani v budoucnosti?

Zapomínáme, a již dnes si mnohá svědectví odporují. Mnohé věci se zdají nejasné a mladým asi mohou připadat též nedůležité. Ale podobné situace určitě opět nastanou, a tak alespoň nějaké zhodnocení je žádoucí. Vynikající dokument Pavla Křemena Anticharta, mechanismus loajality (ČT2, 17. ledna) ukazuje, že jen málo z aktérů této ostudné akce je schopno posoudit míru nemorálnosti svého činu.

Dramaturg Petr Oslzlý, jeden z těch čtrnácti, co Antichartu nepodepsali, věří, že „etika je nadřazena estetice“, což se dá lidověji vyjádřit jako „nejdřív povinnost a pak zábava“. V moderní době je široká veřejnost mnohem častěji vystavena názorům baviče, který přiznává, že propadal v matematice, než názorům vědce. Herci a další umělci se tak dostávají do role mentorů společnosti. Jakou důležitost si takzvané umělecké elity ze zábavního průmyslu přisvojují, vidíme i v Americe, kde tak podivná stvoření, jako jsou Lady Gaga či Madonna, si osobují právo poučovat celou společnost o morálce. Je legrační, jaký význam si například přisuzují někteří herci, kteří se domnívají, že by to byla nenahraditelná ztráta, kdyby zrovna oni nemohli na jevišti pronést své mistrné „brekeke“ v roli vodníka. Člověk se zde neubrání otázce, zda kvalitnější umělci mají větší povinnost nezklamat; možná vůči svým divákům ano, ale morální povinnost by neměla záležet na tom, zda je člověk lepším nebo horším komikem (pochybuji, že by se Pánbůh nechal sebelepším vtipem rozesmát).

Selhání našich oblíbených komiků nás samozřejmě mrzí nejvíce. Před několika dny vzpomenul na Neviditelném Psu Petr Adler poslední natočený rozhovor Voskovce s Werichem z roku 1974, v němž Werich moudře a vtipně odsoudil občanskou „předposranost“. Jako milovník V+W se ptám, proč W podepsal Antichartu? A co by k tomu řekl Jára Cimrman? A co by řekli opravdoví hrdinové, jako bratři Mašínové, Jan Palach a Jan Zajíc?

Lidé potřebují idoly a modly, a za takové často slouží populární umělci. Kritický pohled však snese život málokterého umělce, takže je lépe se řídit oním starým přikázáním: „Neuděláš si modlu.“ 7200 bavičů se v roce 1977 považovalo za tak nenahraditelné, že bylo ochotno hodit přes palubu každého, kdo se s nimi nepodepíše. Jako by nechápali, že podrazili nohu těm, kteří nepodepsali Antichartu (a obě nohy těm, kteří podepsali Chartu). Podle nich byli Hutka, Chramostová nebo Kubišová méně důležití a mohli být obětováni. A taky je nenapadlo, že kromě bavičů jsou i další profesionálové, jako například vědci, kteří jsou vystaveni stejným tlakům a kteří museli též obětovat svoji kariéru, když byli postaveni před volbu podepsat či ne. Mnozí příslušníci oné elity vzpomínají, že byli zaskočeni tím, že se od nich nečekaně vyžadoval podpis. Nechtěně se tak přiznávají, že za anonymní účast na podporu režimu by se nestyděli. Jen když je přistihla kamera a jejich podpis byl publikován, tak jim bylo nepříjemně, jako zloději, kterého chytli v samoobsluze (nevěděli, že se ten den bude v samoobsluze chytat). I tak se utěšovali, že jich jsou tisíce, a nevěřili, že pravidla hry se jednou změní a oni budou vytaženi na světlo. Jak televizní dokument Pavla Křemena ukázal, ani po letech si mnozí signatáři Anticharty nechtějí přiznat, že poškodili své kolegy a samozřejmě i všechny slušné lidi. Režisérka Kristina Vlachová, která též odmítla Antichartu podepsat, tvrdí, že nepodepsat nevyžadovalo žádné extra hrdinství. My, kteří jsme normalizaci prožili, můžeme potvrdit, že za pasivní rezistenci režim většinou netrestal jinak než zaraženým postupem v práci či vyhozením. Ale ony elity nechtěly riskovat snížení příjmů. Kdyby se bývala větší skupina umělců tenkrát dohodla a do Národního divadla nepřišla, museli by komunisté přemýšlet o změně plánu. V Polsku odmítli téměř všichni umělci vystupovat v televizi po celý rok 1982 na protest proti vyhlášení výjimečného stavu.

Byly umělecké elity méně morální než většina občanů? V dobách normalizace dostali občané občas možnost projevit pasivní resistenci, například ve volbách. Režimu velice záleželo na stoprocentní účasti a agitační dvojice obcházely byty a přemlouvaly lidi k účasti až do zavření volebních místností. Neúčastí jsme dávali najevo odpor. Ve volbách roku 1976 se zúčastnilo 99,7 % všech obyvatel, což představovalo podobnou podporu režimu, jako oněch 99,8 % umělců, i když jde o dvě dosti různé situace.

Závěr? Nehledat povznášející historické momenty v období normalizace. V každém případě, po všech těch zkušenostech s bavičskými elitami by je měla veřejnost, všude na světě, brát ne jako idoly či mentory, ale většinu z nich jen jako pouhé klauny.

http://www.hegaion.cz/



Diskuse


P. Adler
22:37
14.2.2017

Ś. Svobodová
16:17
26.1.2017

J. Vintr
15:56
26.1.2017

P. Rudolf
13:46
26.1.2017

A. Nový 840
17:37
26.1.2017

P. Rudolf
21:54
26.1.2017

J. Hejna
12:06
26.1.2017

V. Kain
12:14
26.1.2017

T. Kočí
11:36
26.1.2017

M. Dvořák
11:09
26.1.2017

M. Pivoda
12:13
26.1.2017

Č. Berka
9:50
26.1.2017

B. Michal
6:07
26.1.2017

J. Hruška
8:14
26.1.2017

J. Tachovský
10:28
26.1.2017

B. Rameš
10:57
26.1.2017

J. Tachovský
12:43
26.1.2017

R. Szewczyk
5:22
26.1.2017

B. Brousková
7:39
26.1.2017

T. Kohout
5:02
26.1.2017

B. Brousková
7:50
26.1.2017

J. Hruška
8:25
26.1.2017

počet příspěvků: 29, poslední 14.2.2017 10:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.