Z dějin zločinů komunistické Státní bezpečnosti

V srpnu 1951, před jedenašedesáti lety, skončila pravděpodobně nejzákeřnější akce, jakou měl na svědomí tehdejší komunistický režim. Bohužel nepatří k nejznámějším a informací o ní je na českém internetu i v archivech jako šafránu. Neuškodí proto vytáhnout z hlubin historie polozapomenutá fakta a připomenout si je.

Inspirováno NKVD

Tehdejší StB se inspirovala u sovětské NKVD, jejíž agenti v poválečném Berlíně, převlečení do amerických uniforem, zpovídali vojáky Rudé armády, kteří hodlali zběhnout a utéct ze stalinského pekla. Uprchlíci, ve víře, že jsou již v bezpečí západního sektoru, se často rozpovídali o tom, jaké názory mají jejich spolubojovníci či rodina, a dodali tak další materiál pro paranoidní sovětské represivní orgány a často rovnou pro kata. Před nímž samozřejmě ve většině případů sami skončili.

Československá StB započala s realizací akce Kameny v květnu 1948, prakticky ihned po únorovém převratu. Z rychlosti, s jakou byla celá akce uvedena do života, se dá soudit, že byla plánována dávno před Vítězným únorem.

Smyslem akce byla nutnost vzbudit v obětech pocit, že se dostali do rukou tehdejší západní rozvědky, že jsou z nějakého důvodu na dobré cestě dostat se do emigrace, že jsou konečně v bezpečí před režimem, který v Československu čerstvě rozpoutal krvavé čistky. Výsledkem neměl být nějak kvalitní a zásadní zdroj informací, ale potírání a ničení takzvaného třídního nepřítele. A v mnoha případech též získání majetku usvědčeného emigranta

Terčem provokací se stávali nekomunističtí politici, vládní úředníci, předúnorové armádní špičky, váleční veteráni, církevní hodnostáři či podnikatelé, zkrátka ti, kteří by dříve či později v komunistickém kriminále s největší pravděpodobností skončili. Nijak nepřekvapí, že si estébáčtí provokatéři nechávali často vyplácet desetitisíce za pomoc při útěku.

K čáře a do basy

Cesty obětí akce Kameny se různily. Ti nejdůvěřivější se písemně zavázali provokatérovi ještě před cestou k hranici, což byl zároveň jejich konec cesty, protože následovalo "náhodné" zatčení, soud a kriminál. Ostatní se na cestu k hranici vydali.

Tam, kde se bolševická mašinérie spokojila jen s důvodem k uvěznění, stačilo přistižení při pokusu o překročení hranice. Cesty obětí pak končily dostatečně daleko od hranice, kde měla SNB spoustu prostoru k zatčení či předstíranému únosu zpět do Československa. Neúspěšní útěkáři pak netušili, že se stali cílem provokací, a přičítali to své vlastní smůle.

Nejzajímavějším a zároveň nejzákeřnějším tahem Státní bezpečnosti byla falešná strážnice americké armády postavená u Všerub, doslova pár metrů od opravdové hranice. Obsazena byla pracovníky StB v amerických uniformách, vyzdobena byla americkými vlajkami, na zdi visely portréty presidentů, z rádia se linul černošský jazz a nic netušícím emigrantům byly nabízeny americké cigarety a čokoláda.

Akce Kameny - Všeruby

Ke strážnici oběti vodili další estébáci, tentokrát v uniformách německé pohraniční stráže. Pod záminkou výslechu pro americkou CIC byli dotazováni na poměry ve vlasti, smýšlení příbuzných a přátel, žádáni o kontakty na protisocialisticky smýšlející občany a ty, kteří by byli ochotni spolupracovat s americkou výzvědnou službou. Mnozí z vyslýchaných, aby pomohli své žádosti o azyl, neváhali sepsat seznamy svých příbuzných, zveličovali nebo si zcela vymysleli svou roli v podzemním, protikomunistickém hnutí a aniž by tušili, dodávali komunistům další materiál do rudého mlýnku na maso a sami sobě upletli bič, kterým je neváhala bolševická justice náležitě ztrestat. Po pravdivosti toho, co o sobě falešným americkým zpravodajcům navykládali, se pátralo málokdy. Ostatně pravda bolševickou justici tak jako tak zajímala pramálo.

Po "výslechu" falešným zpravodajcem CIC následovalo předání zpět do rukou Státní bezpečnosti, případně uniformovaného SNB. Podoby onoho předání byly různé. Protože šlo o to, aby oběti stále žily v přesvědčení, že byly na opravdové americké strážnici, bylo nutné dohrát celou tragickou hru až do konce.

Jednou se sehrálo přepadení strážnice československými esenbáky, jindy byl emigrant odeslán se svými papíry za dalším "Američanem" a po cestě lesem "unesen" zpět do Československa. Nebylo výjimkou, že bylo emigrantovi oznámeno odmítnutí azylu nebo že je uveden na seznamu agentů komunistického Československa a pod pohrůžkou zastřelení byl předán pracovníkům StB.

Cesty všech tak končily v některé z komunistických věznic, kde čekali na soud a mnohaleté žaláře, nucené práce a v některých případech i na šibenici. A většina z nich až do smrti netušila, že se stali obětí jedné z nejobludnějších her, jaké s lidmi komunistický režim hrál.

Oběti

Není známo, kolik přesně obětí má na svědomí akce Kameny. Dá se ale předpokládat, že se číslo bude pohybovat vysoko v řádu stovek. O mnohých z obětí se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Přesto ovšem se pár jmen dochovalo.

Vůbec první obětí byl továrník Jan Prošvic. Během převratu přišel o továrnu, získal od veřejnosti nálepku vykořisťovatele a kolaboranta, byl zatčen a uvězněn Státní bezpečností, ztýrán a bez jakéhokoliv vysvětlení propuštěn. Podlehl opakovanému naléhání provokatéra Státní bezpečnosti a skončil i se ženou a dětmi u Všerub. Byl odsouzen k nuceným pracem, odkud se mu povedlo utéct do Anglie. Jeho rodinu nechali bolševici živořit bez prostředků. Veškerý majetek rodiny byl estébáky rozkraden a dům si v roce 1949 pro sebe koupil Antonín Zápotocký.

Josef Hnátek, bývalý navigátor 311. bombardovací perutě RAF, přistoupil na nabídku provokatéra StB a se svým bratrem a dalšími přáteli se ocitli na falešné strážnici u Všerub. Po výslechu byli označeni za nespolehlivé a "vráceni" zpět do Československa. Josef Hnátek si od soudu odnesl trest smrti, který mu po odvolání změnili na 15 let.

Karel Janoušek, Air Marshal RAF, nejvyšší československý důstojník ve Velké Británii, skončil krátce po únorovém převratu v rukách provokatérů s příslibem přechodu na Západ. Nejprve dostal 18 let kriminálu, v roce 1950 mu byl kvůli smyšlenému obvinění trest zvýšen na doživotí. Odseděl si nakonec 12 let.

Ironií osudu je, že akce Kameny zasáhla i do vysokých stranických kruhů. Její obětí se stal Vlado Clementis, bývalý komunistický ministr zahraničí. Smyšlené protistátní spiknutí a pokus o útěk za hranice mu vynesly oprátku.

Ne vždy se podařilo falešným Američanům své oběti přesvědčit. Oldřich Maláč se svou ženou též skončili u Všerub. Všiml si, že vojáci okolo něj nemluví dobrou angličtinou, došlo mu i pár nedostatků ve vybavení strážnice, jako například že psací stroj je československé výroby, a s přesvědčením, že jde o provokatéry, odmítl spolupracovat a odpovídat na otázky. I přes to všechno ho ale čekalo 15 let nucených prací.

Pachatelé

Jediná známá fotografie

Oběti i pachatelé mají v tomto případě jedno společné. Mnoho se o nich neví. Nemnoho z nich se dalo identifikovat, určit jejich role v celém dramatu a zmapovat jejich osud.

Duchovním otcem celé akce byl velitel plzeňské StB Josef Stehlík.

Oběti do této zrůdnosti lákali Josef Janoušek a Milena Marková. Snad nikoho nepřekvapí, že Milenu Markovou získala komunistická bezpečnost vydíráním poté, co vyšla najevo její udavačská minulost z dob protektorátu. V roce 1949 už přestala být pro StB užitečná, byla zatčena a ve vazbě spáchala sebevraždu.

Za představitele CIC se často vydával Amon Tomasoff, kterého v roce 1944 získala NKVD jako svého špiona. Pracoval jako námořník na lodích plujících do Murmanska. Zemřel v roce 1953 na následky zhoubného nádoru na mozku.

Tomasoffův nadřízený, Emil Orovan se v pozdějších letech stal recepčním v hotelu Alcron, kde nadále provozoval výzvědnou činnost pro StB. V roce 1969 dostal i s rodinou víza do Izraele. Tam se jeho stopy ztratily. Vzhledem k jeho minulosti u StB nemusí být spekulace o spionážní kariéře tak uplně vzdáleny pravdě.

Ještě v roce 2010 byl na živu Evžen Abrahamovič, jeden z hlavních realizátorů celé akce Kameny. Spokojeného důchodu se dožil jako ředitel obchodního domu. Býval prý často vidět ve společnosti Karla Köchera, usvědčeného špiona sovětské KGB.

Svět se divil a spravedlnost spala

Výskyt amerických uniforem u Všerub neunikl již v létě 1948 pozornosti USA. Zaslali dokonce protestní nótu, ve které protestují proti využívání armádních uniforem a označení. S tím, že nechtějí jakkoliv zasahovat do metod, jaké Československo využívá k ochraně hranice.

Československá odpověď samozřejmě popřela existenci něčeho takového, vyšetřování prý žádné stopy nenašlo a prý je americká strana paranoidní.

Až ve chvíli, kdy několik z představitelů akce Kameny emigrovalo a o celé akci začala informovat Svobodná Evropa, byla celá akce odpískána.

Jak je v českých polistopadových podmínkách už skoro zvykem, spravedlnosti se opět průchod nedal. Z estébáků, kteří se na celé této zrůdnosti podepsali, nebyl nikdy nikdo potrestán, někteří přežili v klidu a pohodě nástup demokracie, pravděpodobně ještě někteří z nich užívají své důchody a služební výsluhy a chodí si na Prvního máje zavzpomínat pod pódium s řečnící Martou Semelovou. A dost možná vychovávají svá vnoučata a vypráví jim, jak bylo krásně a jak byl jejich děda hrdina…

Zdroje:

Journal of the American Intelligence Professional (březen 2011)
Totalita.cz
Profit.cz

Převzato z Makovsky.blog.idnes.cz se svolením autora