„Král překročí řeku Halys a zničí velikou říši,“ pravila věštba a král se zaradoval. Vyslal ihned své lýdské voje přes jmenovanou hraniční říčku a napadl sousední Persii (před nedlouhým časem Médii). Byl na hlavu poražen a slova Pýthie se naplnila. Byla zničena veliká říše. Ta jeho... Přitom ten král se jmenoval Kroisos a nebyl ve své době ledaskdo. Dodnes se nám zachoval v úsloví „bohatý jak Krésus“, ačkoliv žil před téměř 2600 lety.

Vlastně cosi podobného se dá říct o překročení řeky Bug a napadení SSSR nacistickým Německem 22.6.1941. Jen k mínění, že Hitler riskuje naprosto všechno, nebylo potřeba žádné orákulum. Přepadl svého pokud ne přímo spojence, pak určitě nejvýznamnějšího dodavatele surovin potřebných k vedení války. Potravinami počínaje, přes ropu až k manganové rudě. Rozšířením války bylo toho všeho potřeba násobně víc a namísto spolehlivého obchodu zvolil velmi nejistý lup.

Přesto všechno začínalo náramně. V obraně SSSR se projevila řada omylů a průšvihů, které směle můžeme připsat Stalinovi osobně. Čistky ve velení armády, rozmetání vyšších obrněných útvarů, čistě ofenzivní strategie armády, dislokace prvosledových jednotek příliš blízko hranic s nebezpečím jejich obchvatu po křídlech, na což poukazoval především Žukov. Politická slepota a pohrdání zpravodajskými informacemi. Za to vše musela Rudá armáda a celá země tvrdě a krvavě zaplatit. Zprávy o katastrofách v prvních měsících války nebraly konce. Porážky, obklíčení a zajetí celých armád, praktická likvidace letectva během jednoho měsíce. Nesmyslné protiútoky likvidovaly další a další jednotky, které bylo potřeba využít jinde a jinak. Teprve po masívním postupu wehrmachtu do nitra Běloruska, Ukrajiny a Ruska nahlédl Stalin, že realita se zásadně liší od ideologických floskulí. Náčelníkem generálního štábu jmenoval Žukova a přestal spoléhat na své kumpány Vorošilova a poněkud již mimózního Buďonného. Obrátil se na vlastenecké cítění Rusů. Ačkoliv Stalinova snaha řídit neomezeně všechny a všechno měla ještě celou řadu recidiv (Žukova odvolal po návrhu vyklidit Kyjev), od té doby se začala situace přece jen pomaličku postupně konsolidovat.

Výsledkem bylo nakonec odražení wehrmachtu před Moskvou. S tím je dodnes spojena nesmyslně převzatá Goebelsova propaganda o zimě, která to způsobila. Když se nad tím člověk na chvilku zamyslí, je pitomost této teze zřejmá. Ve skutečnosti generálové wehrmachtu čekali na příchod mrazu v listopadu 1941 jak na smilování, protože pohyb vojsk uvázl v nekonečném bahně podzimních dešťů. Podle meteorologických záznamů byla zima toho roku teplotně podprůměrná, nikoliv ovšem extrémní. I kdyby ano, je znalost místních podmínek včetně klimatických uznávána obecně za běžnou výhodu obránce před útočníkem. Tak tedy Němci zamrzli, nemohli nastartovat, flinty nestřílely a tak dále, jak je nám barvitě popisováno apologety wehrmachtu. Skromně položím otázku. A co Rusové? Jim vehikly jezdily, vintovky střílely, vojáci se byli schopni přesunovat? Nebo po svých protivnících házeli kameny? Fakt hnusně jim nadávali? Případně v místě jejich operací svítilo sluníčko, kvetly fialky a létaly vlaštovky? Shrnuto: rozdíl byl zjevně ve vybavení a připravenosti na zimní podmínky, především u povolaných sibiřských divizí. A tohle fonové ve velení wehrmachtu na Hitlera opravdu neshodí. Přidám ještě osobní zkušenost ze služby v armádě. Jakmile jednou promrznete opravdu na kost, pak vás teplota kolem nuly (ta pod Moskvou přes den panovala) opravdu nezahřeje a postupně nemyslíte na nic jiného, než že je vám zima. Šílená zima - a nemůžete se jí zbavit. Suše konstatuji, že jde-li někdo válčit do Ruska a pak je překvapený, že je tam v zimě zima, je idiot.

Rudá armády tedy zatlačila o Němce o 200 – 250 km zpět na západ, ale pak se i její ofenziva vyčerpala. Proč? Protože nikdy žádná nebyla připravena. Neexistovaly připravené zálohy, týlové zabezpečení ani přesný plán dalšího postupu. Rusové pouze při zakolísání protivníka začali postupovat, kam až to šlo. Stalin zase jednou podlehl svému avanturismu a vyhlásil frontální útok od severu k jihu. Na to Rudá armáda v té době ještě neměla. Jenže to možná bylo i její štěstí. Hitler si totiž vzal do hlavy, že ukončení ofenzivy způsobil jeho „stop befehl“. Fanatická obrana do posledního náboje na místě, kde jste - to byl pak rozkaz, který Hitler tvrdohlavě prosazoval ve všech možných a mnohem častěji nemožných situacích. Odtud je jen krok ke stalingradské porážce a k mnoha jiným krvavým kotlům v dalším průběhu bojů. Byl v tomto smyslu absolutně předvídatelný. Svým způsobem tragikomického vrcholu dosáhla obsese ústupem v Kuronsku v létě 1944. Sovětská ofenziva Bagration tehdy uvedla do naprostého zmatku celou německou armádní skupinu Střed. Jedním z výsledků, mimo osvobození celého Běloruska a většiny Ukrajiny, byla i izolace jedné téměř celé armády na kuronském poloostrově. Sověti se neobtěžovali dobýváním, jen zablokovali šíji poloostrova. Evakuace po moři byla sice nebezpečná, ale stále ještě možná. A hádejte, co? Neustupovat, bránit se! Co se vlastně brání, nikdo nevěděl, fronta už byla u Varšavy. Vojska prý budou zapotřebí při nové cestě na východ. Dejme tomu, že tu fantasmagorii vezmeme vážně. Ovšem že i v takovém případě budou potřebovat doplnit, dozbrojit a reorganizovat, „stratégovi“ Hitlerovi poněkud uniklo. Situace, kterou Rusové s netypickým smyslem pro ironii nazvali „ozbrojený zajatecký tábor“, trvala až do 10. května 1945, kdy i tato ztracená varta kapitulovala.

Německému führerovi ani napadení SSSR nestačilo a do konce roku 1941 podnikl ještě další důrazný krok k porážce své říše. Po japonském útoku na americké loďstvo v Pearl Harboru vyhlásil 11. prosince válku i USA. Roosevelta tenhle předčasný vánoční dáreček musel vážně potěšit. Spolu s Churchillem souhlasil se strategií „Germany first“, ale marně si lámal hlavu, jak o tom přesvědčit izolacionistický Kongres. Strýček Dolfi mu náramně pomohl. Často se píší knihy a články, točí dokumenty a jiné formáty na téma tajemství války. Tak tedy tohle je pro mě určitě No. 1. Považte: máte vzdálenou zemi s téměř neomezenými zdroji a neuvěřitelným průmyslovým potenciálem, kterou nejste schopni nijak ohrozit. Nebudete se snažit konflikt s ní co nejvíce oddálit? Přitom Hitler pravidelně své generály utloukal zpaměti chrlenými údaji o produkci území, jež navrhovali vyklidit, a dopady na válečnou výrobu, takže ponětí o vlivu těchto faktorů na moderní válku nesporně měl. A během půl roku proti sobě spojil nezdolné bojovníky s nepřekonatelnými specialisty na výrobu a logistiku.

Naštěstí. Proto jsme tady a můžeme vést diskuze.

Již v době Mnichova 1938 němečtí generálové, vyděšení možností války na dvou frontách, před kterou důrazně varoval už Bismarck, různými kanály vyzývali Francii a Británii k nekompromisnímu postoji, který by legitimizoval jejich snahu zbavit se kancléře. Marně. „Mnichovem se ukázalo, že profesionál generál Beck se mýlil a diletant Hitler měl pravdu,“ dočetl jsem se v jedné knize. Nesouhlasím. Profesionál Beck měl pravdu a diletant Hitler byl diletant... Pouze se ta pravda ukázala za nekonečných, hororových, krvavých a slzavých šest let.

Mám ještě jedno své soukromé vysvětlení. Nepočítáme-li účast v zákopech Velké války ve Francii, strávil Adolf Hitler celý svůj „předkancléřský“ život mezi Lincem, Vídní a Mnichovem. Mimo tento trojúhelník vlastně nevystrčil nos. Přes všechno zůstal měšťáčkem s velmi omezeným rozhledem. On si pravděpodobně vůbec nedokázal přestavit rozlehlost Ruska. Neměl ponětí o možnostech amerického průmyslu. Ideologickou zaslepeností navíc za oceán dodal spoustu prvotřídních mozků. Fanatická obrana do posledního náboje tohle nemohla spravit.

Tím hůř vybrat si člověka s takovými omezeními diktátorem. A máte-li diktátora, už ten omyl nevezmete zpět. V tom právě spočívá nekonečná přednost demokracie. Zmíněná bída diktatury je totiž imanentní a neodstranitelná.