Kolik majetku popravených "českých pánů" skončilo v církevních pokladničkách?

Jak je ze současné diskuse o majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi patrné, bělohorský mýtus je mimořádně vitální. O rozsahu a dopadu konfiskací se vyprávějí neuvěřitelné skazky. Legenda praví, že byla tehdejší porážka počátkem strašlivého neštěstí, po kterém jsme tři sta let úpěli. Sociální demokraté a komunisti úpí až dodnes.

O zpěvákovi Janku Ledeckém bývalo zatím slyšet vždy až před Vánoci, kdy vydával s železnou pravidelností album zimních songů. Tentokrát o sobě dal vědět už koncem srpna. "Církevní restituce z nás dělají voly," rozzlobil se. Zapískal si refrain svého protiválečného hitu "Kolik času zbývá nám, zkus to změnit, nejsi sám…", s nímž tak okouzlil na Festivalu politické písně Sokolov 1987, a sepsal asi sto osmdesátou šestou protirestituční petici, hned po té, kterou spoluorganisovalo hnutí Ne základnám. První bod Ledeckého protestu zní: "Zákon boří státotvorné ideje a snahy T. G. Masaryka a spoluzakladatelů Československa o odstranění historických křivd na českém národě, způsobených násilnou pobělohorskou rekatolizací."

Pozornost médií byla zaručena, v několika příštích dnech poskytl řadu rozhovorů (vybírám iDnes, Lidovky, Novinky, Týden). Dozvěděli jsme se, že má nárok na titul JUDr., takže věci rozumí. Dosud jsem měl pojem "zpívající právník" spojený jen s Ivem Jahelkou, ale s Ledeckým není legrace o nic menší, pouze jsou to vtipy podle vkusu Járy Cimrmana, jimž se zasměje jen odborník.

Pro začátek hrst perliček: návrh zákona o 26 paragrafech na 19 stranách studoval dva dny. A to prý jen díky tomu, že je trénovaný. Budiž, celý sněmovní tisk má i s přílohami osm desítek stran, to by bylo pro člověka s problematikou neobeznámeného na dva dny právě tak dost. Ledecký však asi přílohy četl jen zběžně, poněvadž dále tvrdí, že kostely a fary byly vráceny v roce 1990 výčtovým zákonem. Tím vrhá na svou právnickou odbornost stín pochyby – zákon č. 298/1990 se kostelů a far vůbec netýkal, ani jeho novela č. 338/1991 Sb. Šlo o restituci objektů řeholních řádů. Kostely a fary (až na výjimky) ani vyvlastněny nebyly. Také mu jako nemorální přijde fakt, že církev může majetek prodat a není vázána, tak jako ostatní restituenti, desetiletým omezením disposičního práva. Ani dva dny mu asi nestačily, aby se dobral k § 8, odst. 2): "Pokud nemovitou věc, která se vydává podle tohoto zákona, stát nezbytně potřebuje k plnění svých povinností […], je oprávněná osoba povinna umožnit povinné osobě užívání této věci za v místě a čase obvyklé nájemné po dobu 10 let." Rozpačitý výkon od člověka, jenž svou kampaň založil na tvrzení, že jako jeden z mála návrh důkladně prostudoval a počítá se mezi experty.

Jiné obviňuje z hysterie, ale sám tvrdí, že "jde o průlom do suverenity českého státu, který u nás nemá obdobu od dob totality." Úsměvné jsou také jeho historické výklady: "Tak jenom na okraj - ani komunisti neinterpretovali obléhání Prahy švédskými vojsky férově. To nebyla švédská vojska, ale české legie, v nichž měli (po pravdě) Švédi většinu. Ale které platil český exil kolem hraběte Kolowrata." Všem doporučuje "Přečtěte si dějepis. Stačí ten pro základní školu," doma ho ale v knihovničce sotva má. Žádná česká legie, šlo o regulérní švédské vojsko, asi 10 000 mužů, v němž (po pravdě) bylo jistě přítomno i několik Čechů. Také bych potřeboval vysvětlení, kdo byl ten bohatý hrabě Kolovrat? Ať probírám bohatě rozkošatělou rodovou genealogii, jak chci, nemohu přijít na toho pravého. Jediným hrabětem byl do té doby Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat, jenž se však vyznamenal na katolické straně a zemřel roku 1640, osm let před švédským útokem. Jeho syn Václav byl jesuitou. Snad si Ledecký popletl Kolovrata s Rudolfem hrabětem Colloredem-Waldsee, vojenským velitelem bránící se Prahy. Ten skutečně podpořil Švédy desítkami centů stříbra a zlata, ne však dobrovolně – obléhatelé si cennosti vyzvedli sami a bez ptaní z jeho malostranského paláce.

Z toho, co JUDr. Janek prohlašoval, jak šermoval jmény Komenského, Haranta, Jessenia, přestože každou církev pokládá za brzdu víry, je zřejmé, že máme co do činění s akutním případem bělohorského syndromu v jeho nejvulgárnější podobě. Vrcholný výrok padl ve zprávách Prima Family (4. 9.): "Pokud se tenhlencten zákon přijme a naplní, tak je to, jako kdyby někdo prostě nafackoval všem sedmadvaceti českejm pánům, který byli popravený na Staroměstským náměstí, a o jejichž majetek teda mimochodem se jedná. […] 90 procent toho majetku jaksi [církev] nabyla díky násilný rekatolizaci po bitvě na Bílý hoře."

A teď žerty stranou. Ledeckého slova jsem použil jako odrazový můstek, jako ukázku toho, co si asi tak lidé dějepisným vzděláním nedotčení – a takových není málo – o věci myslí. Nyní je konečně čas na vážný výklad. Poučit se může každý, jen v posledním desetiletí vyšla řada prací o době pobělohorské, bez zátěže jiráskovsko-nejedlovského smetí nebo konfesního pohledu z jedné či druhé strany, od autorů jako Catalano, Čornejová, Knoz, Koldinská, Mikulec, Svatoš, Vlnas, Winkelbauer… Stojí to však námahu: Knozova práce o pobělohorských konfiskacích na Moravě má téměř tisíc stran.

Obecně lze předznamenat, že konfiskace byla a je zcela běžným a uznávaným způsobem, jak oslabit politického protivníka. Druhou nikdy nezpochybněnou zásadou je, že náklady války nesou poražení. Povstalci taktéž konfiskovali majetek svých odpůrců: v první řadě defenestrovaných místodržitelů, nespolupracujících katolických šlechticů a institucí, u jesuitů dokonce zdůraznili, že je to "na věčné časy". Někdy se vyvozuje, že začali první, a proto byl trest, jenž na ně dopadl, jakousi odplatou. To není správné – o majetek by přišli tak jako tak. Vítězný Ferdinand II. od samého počátku neuvažoval o tom, že by s povstalci bojoval na vlastní náklady, ožebračení by je neminulo. Stejným způsobem tenkrát získával prostředky švédský král Gustav Adolf na dobytých územích. Rovněž majetek Albrechta z Valdštejna a jeho společníků propadl konfiskaci, když vyšla najevo generalissimova zrada: císař jím odměnil jiné věrné. Je zajímavé, že ti, kteří upozorňují, že před stovkami let si panovník činil nároky na svrchované právo nad církevním majetkem, a vyvozují z toho následky pro dnešní dobu, nedovedou dost dobře skousnout, že přesně totéž právo měl český král vůči šlechtě a občas ho využil.

Druhá obecná poznámka platí povaze sporu. Ten jistě započal jako převážně náboženský, katolicismus získával na síle a sebevědomí (jistě čtvrtina, ne-li třetina panského stavu v Čechách se již hlásila ke katolictví), protestantismus bránil namáhavě vybojované posice. Brzo ale nabyly na síle politické tendence, jež se zprvu ukrývaly v pozadí. Na domácí scéně to byl zápas stavovského principu větší samosprávnosti s rostoucí panovnickou mocí, směřující k tzv. absolutismu, na zahraniční scéně to byl další ze vzájemných střetů francouzské a habsburské koalice. Už roku 1632 odmítl papež Urban VIII. považovat válku za náboženskou a výsledek mu dal za pravdu – v závěru vleklého střetu o náboženství vůbec nešlo.

I kdybychom přistoupili na thesi o výlučně náboženské motivaci, bylo by třeba říci, že hranice mezi bloky nebyla ostrá a pro jednotlivce neprostupná. Někteří z předních českých protagonistů rekatolisace byli konvertity z protestantismu: defenestrovaný Vilém Slavata, zemský hejtman Karel z Lichtenštejna, vrchní velitel Albrecht z Valdštejna, předseda císařovy tajné rady Jan Oldřich z Eggenbergu… a vydělali na tom. Další novopečený katolík Diviš Černín z Chudenic prodělal, skončil na Staroměstském náměstí pod mečem kata Mydláře. Kryštof Harant z Polžic projevil ještě menší předvídavost: konvertoval k protestantismu zřejmě teprve nedlouho před vypuknutím války.

Barvitých osudů byly stovky: Divišův bratr Heřman si lépe uvědomil, že změna víry znamená i změnu politického tábora. Při exekuci zasedl v lavici soudců, jen si na chvíli odskočil, aby neviděl, jak sourozenci sletí hlava. O pár let později si vzal Harantovu vdovu. A opačně: Vilém Slavata měl v houfu svých samozvaných soudců také příbuzné. Ani politická hradba nebyla nepřekročitelná. Valdštejn začínal válku jako plukovník stavovského vojska; jeden ze švédských velitelů před Prahou, Jan Kryštof Königsmarck, zase na straně císařské. Jindřich Šlik, vůdce "hrdinných Moravanů" z bělohorské bitvy, završil svou dráhu jako císařský polní maršálek a president dvorní válečné rady. Louis Raduit des Souches věrně sloužil Švédům pouhá tři léta před tím, než ubránil Brno proti Torstensonovi. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

Konfiskace probíhaly stejně chaoticky jako každý převratný majetkový přesun husitstvím počínaje a privatisací konče: zhasnout a co nejdéle potmě, kdo je nejblíže zdroji, bere nejvíce. Povstalečtí direktoři se se svým lehce nabytým zbožím záhy rozloučili, aby přešlo do rukou Valdštejna, Lichtenštejna, Michny z Vacínova a dalších. Ale ještě před Michnou vidíme na bronzovém místě v pořadí nejúspěšnějších žadatelů Marii Magdalenu Trčkovou z Lípy, konvertitku k luteránství, která skupovala majetky souvěrců opravdu ve velkém. Nemohla se omluvit ani tím, že by žádala o statky svých příbuzných, aby zůstaly v rodině, jak to dělal Jiří z Náchoda, zeť Karla st. ze Žerotína. I rekatolisace na ni byla krátká – stála pod Valdštejnovou ochranou až do své smrti roku 1633, krátce před pádem mocného protektora, který znamenal i úplný zánik trčkovského panství, neboť mladý Trčka byl Valdštejnův společník.

Kdybych Ledeckého vzal opravdu přísně za slovo, musel bych poznamenat i něco k těm "českejm pánům". Nehraje zde roli, že pány z nich byli jen tři a jeden jediný z trojice se pánem narodil (jinak patřili ke stavu rytířskému /7 lidí/ a měšťanskému /17 lidí/), jde o vžité lidové označení. Podstatnější je, že to nebyli žádní latifundisté: jedině Jáchym Ondřej Šlik držel rozsáhlejší panství Svijany, Václav Budovec statky Klášter Hradiště, Mnichovo Hradiště a Zásadka. Z menších vlastníků měl Kryštof Harant půl statku Pecka, Kašpar Kaplíř statky Miličín a Neustupov a Bohuslav z Michalovic statek Ervěnice. Ostatní rytíři měli jen dvě tři vesničky a měšťané ani to ne. Jejich konkrétní majetek žádné velké obohacení vítězům nepřinesl – a jak uvidíme, dnešní církvi už vůbec ne.

Postupme od obecného ke konkrétnímu. Ledecký zmínil procenta, začněme tedy u procent. A mohli bychom u nich i skončit, neboť se rychle ukáže, jak málo opodstatněné je neustálé mávání Bílou horou v dnešních sporech. Jaký byl stav církevního pozemkového majetku před tímto zvratem? Kvalifikovaný odhad pro Moravu k roku 1619 mluví o 18 % rozlohy půdy, u Čech k roku 1603 je to 5 %. A jaké výměry půdy se týká dnešní narovnání? Zjistíme to z příloh návrhu zákona, je to 2616 km², tudíž 3,3 % momentální rozlohy České republiky. Vidíme, že před pověstnou Bílou horou u nás měly církevní instituce více majetku než roku 1948. Komu tedy skutečně jde jen o nápravu pobělohorských konfiskací, může klidně spát.

Druhá otázka zní: jaký díl z konfiskátů církev získala? Nejprve půjdeme na Moravu, tam to bude jednodušší. Arcibiskupství olomoucké vyšlo zcela naprázdno, přestože sám arcibiskup Ditrichštejn získal jako nejvyšší zemský správní úředník spolu s Karlem z Lichtenštejna na tamních konfiskacích největší podíl. Obohatil však výlučně svou rodinu. Olomoucká kapitula získala za prokázané škody někdejší biskupský lenní statek Haňovice, zabavený Bernardu Prakšickému ze Zástřizl, jenž jako aktivní povstalec, člen direktoria, přišel o třetinu jmění. Po I. pozemkové reformě bylo kapitule z Haňovic vráceno pouhých 0,6 km², přesně desetina. To je tedy vše, co z celkové výměry cca 435 km², kterou obě instituce před rokem 1948 vlastnily, pochází z pobělohorských konfiskací.

Nyní udělejme křížovou zkoušku – kdy získalo arcibiskupství s kapitulou majetky, o něž by se nyní mohly hlásit? Oporou nám bude Bílá kniha církevního majetku (s. 21–24) s rámcovým přehledem půdy "vykoupené" podle zákona o revisi I. pozemkové reformy. Pro momentální účel není zpracována příliš prakticky, neboť na tutéž úroveň klade sídla rozsáhlých panství zároveň s obcemi, v jejichž katastru měla ta či ona instituce jediný pozemek (to je i chyba tzv. mapy církevních restitucí zveřejněné ČSSD, že u obce, kde měla fara pár záhonů, zabarvuje bez nejmenšího vysvětlení celý katastr). Mne však zajímají velké celky: velkostatek Sklenov-Hukvaldy (nabyto cca 1270 koupí od hrabat z Hückeswagenu), Kelč (postupně během 3. čtvrtiny 13. století sjednocením předchozí rozdrobené držby), Kroměříž (1107/1125, koupí od knížete Oty II.), Mírov (před 1266), Olomouc (před léty 1136/1141), Svitavy (1256 směnou s klášterem Litomyšl), Vyškov (1201/1248 ze zeměpanského majetku), dále kapitulní Velká Bystřice (1602, směnou s Janem ml. Bruntálským z Vrbna) a Město Libavá (2. polovina 13. st, dar kapitulního děkana Budislava, 1323 výměna s biskupem Konrádem, 1914 zpětná koupě od arcibiskupství). O Haňovicích jsem již psal. Rozloha uvedených panství samozřejmě nebyla statická, měnila se v drobnostech, jádro však vznikalo v dobách spolehlivě předbělohorských.

Pokud koncem třicetileté války stoupl podíl církevních pozemků na Moravě na 20 %, tedy o dvě procenta proti předválečnému stavu, je za tím stoupající počet klášterních založení (Československý časopis historický 1974, s. 90). Těm ovšem pustil žilou Josef II. Z jedenácti klášterů, které by dnes měly na Moravě nárok na vrácení majetku, vlastnili větší panství, tj. od 10 km² výše, jenom brněnští augustiniáni (Královo Pole, panství zrušeného kartuziánského kláštera z r. 1375, nabyto někdy po 1932 od knížat von Schönburg-Hartenstein), novoříšští premonstráti (postupně během 14. st. nákupy a soukromými dary), rajhradští benediktini (mezi polovinou 11. a 13. st. převážně ze zeměpanských darů), rajhradské těšitelky (Kunštát, 1939, odkazem sestry Marie Anežky von Coudenhove-Honrichs), tišnovské cisterciačky (1230 – 1240, dar markraběte Přemysla, po josefinském zrušení kláštera vykoupil řád r. 1861 panství od dědiček po Ludvice von Wittinghof-Schell) a pražští maltézští rytíři (Dívčí Hrad, biskupské léno, zakoupeno 1768 od řádu německých rytířů).

Opusťme nyní Moravu – zcela jinak tomu bylo v Čechách. Husitské bouře znamenaly pro zdejší církevní majetek naprostý konec. Co nezabrali husité právem kořistným, to si šlechta v katolických krajích ponechala "pod ochranou". Sto let před začátkem třicetileté války patřilo církevním institucím sotva jediné procento půdy. Ani pražské arcibiskupství, obnovené po stočtyřicetileté přestávce roku 1651, nebylo nadáno pozemkovým majetkem, nýbrž finanční rentou, kterou Rudolf II. zrušil a arcibiskupům přidělil statky oseckých cisterciáků, jejichž komunita právě tehdy zanikla. Zdrojem příjmů byla i hodnost velmistra řádu křižovníků s červenou hvězdou, spojená s hodností arcibiskupskou až do roku 1694.

Konfiskace byla všemi katolickými ústavy pojata jako příležitost k restituci dávno ztraceného jmění. Soupis nárokovaných měst, městeček a vesnic obsáhl zhruba 1500 položek. Proti tomu se samozřejmě hned ozvalo reptání ne nepodobné dnešnímu: nebylo by důstojné stavu kněžského zaobírat se bídnou hmotou a penězi, to je námaha vhodná jen pro lidi světské. Mnohem lepší bude vyplácet duchovenstvu podíly z výnosů některých statků. Toto stanovisko zastávali nejen Martinic s Lichtenštejnem, nýbrž i císařovi jesuitští rádci. Naturální restituce až na výjimky nikoliv! Arcibiskupovi navíc hrozilo, že přijde i o statky osecké, o které se přihlásili cisterciáci zpět. Aby císař ukázal dobrou vůli, přidělil mu v letech 1621 a 1623 z konfiskátů natrvalo čtyři panství, která svatovojtěšskému stolci v době předhusitské náležela: Týn nad Vltavou (město se teprve 1609 vykoupilo z poddanství královské komory), Červená Řečice a Nový Rychnov (předtím Jan nejst. Kavka z Říčan) a Rožmitál pod Třemšínem (Florián ml. Gryspek z Gryspachu).

Výčet institucí, které by si dnes mohly dělat nárok na vrácení někdejšího konfiskátu, není dlouhý: proboštství kapituly na Vyšehradě získalo Žitenice (předtím Václav Roupovec z Roupova). Premonstrátům se navrátila někdejší panství klášterů v Milevsku (Bernard ml. Hodějovský z Hodějova) a Želivi (Karel Jörger z Tolletu), pro tepelský klášter získali Budeč (Šebestián Bernklau ze Schönreutu). Emauzští benediktini dostali místo pozemků podíl 4000 kop grošů z prodeje Myškovic (Mikuláš Trmal z Toušic). Vyšebrodští cisterciáci získali Habří (Melichar Kalchreiter z Kalchreitu). Další kláštery, které ke svým statkům přidaly konfiskát, již dávno neexistují: Zbraslav, Plasy, Kladruby, Sedlec, Pohled… Josef II. jejich majetek vložil do tzv. Náboženského fondu. Přijde k nim nyní církev prostřednictvím restituce jeho majetku? Naprosto ne, vinou špatného hospodaření státu ztratil fond vše. K roku 1948 tvořil pozemkové jmění už jen velkostatek Nejdek, což byl sice také konfiskát (Anna Barbora Colonnová z Felsu), ale zakoupený od Hermanna Königswartera de Csabacsüd až roku 1908.

Neodpustím si zde rýpnutí do dnešního palladia "všeho lidu" v boji proti cizákům: kdyby se mnohé konfiskované rody dožily poloviny 20. století, dostalo by se jim řádné péče dle Benešových dekretů, jak svědčí případ dejme tomu Dubských z Třebomyslic. Z hrdinů by se rázem stali padouši.

A jak česká církev profitovala na celkovém rozsahu zdejších konfiskací? Překvapivě málo, méně, než se obecně tuší. Podrobíme-li statistickému rozboru výsledky všech tří konfiskačních vln, jež české království v letech 1620 – 1634 zasáhly, dojdeme k výsledku, že církevní podíl dosahuje výše 4,4 % (Acta Universitatis Carolinae, Phil. et Hist. 1976, č. 1, Studia historica 14, s. 189). V tom jsou započteny i ty statky, které nejprve povstalci zabavili pro sebe a pak o ně v rámci konfiskačního řízení přišli. Tím se samozřejmě skutečný podíl ještě více snižuje.

Odkud se tedy vzaly ony pověsti o pobělohorském původu církevního majetku? Reálné jádro přece jen mají, majetek však na církevní instituce nebyl převáděn přímo, nýbrž druhotně, třeba tím, že náhle zbohatnuvší šlechtici začali finančně podporovat kláštery. Vidíme to na Moravě z tzv. lánových rejstříků, pozemkového katastru ze 70. let 17. století. Zatímco biskupství si svůj podíl drží na stejné úrovni (7–8 % veškeré půdy), podíl ostatního církevního majetku stoupl během čtvrtstoletí o 5 %, celkem tedy duchovní stav držel v zemi 25 % půdy. To již bylo mnoho, proto přistupuje panovník – počínaje Obnoveným zřízením zemským z roku 1627 – ke stále přísnějšímu omezování dalších převodů pozemků na církevní instituce.

Ptáme-li se po příčině nárůstu, šlo do značné míry o otázku rodové či osobní representace. Mít vlastní klášter bylo v módě, tak jako dnešní zbohatlíci kupují či sponsorují sportovní kluby. Menší provinilci z řad katolíků (ano, katolíků bylo mezi českými obžalovanými 15 %, na Moravě 10 %) byli také odsuzováni jen k pokutě ve prospěch nějakého církevního ústavu, jindy byla novým nabyvatelům konfiskátů stanovena podmínka postarat se o místní klášter nebo obnovit zaniklý. Takový postup se dá dnes ale jen obtížně napravit, jedině snad odbouráním příslušné části objektu, u níž je podezření, že by mohla být stavěna za pobělohorské peníze.

Jedinou institucí, která si z konfiskátů opravdu výrazně pomohla, byl jesuitský řád. Špatná pověst řádu a jeho prokazatelně významný profit snad také zavdali příčinu k paušálnímu obviňování církevních institucí jako celku. Povstalci hned na začátku své vlády jesuity z království vykázali "na věčné časy", u nás však "dočasně" trvá zpravidla déle, než "navěky". Za půldruhého roku se z vyhnanství vrátili. Není sporu o tom, že i oni našli své příbytky notně zpustošené, ovšem kompensace byla štědrá. Řád byl též hlavním garantem rekatolisace a takovou věc nemůžete dělat s prázdnou kapsou. Pro dnešní narovnání to ale nic neznamená, majetek propadl se zrušením řádu roku 1773 kompletně fisku (byl z něj vytvořen tzv. Studijní fond) a po návratu v polovině 19. století museli začít od začátku.

Na závěr se ještě zmíním o tzv. solné pokladně, jež slouží jako vzor těm našim současníkům, kteří by nejraději někdejší církevní majetek vložili do státem řízeného fondu, z něhož by církevní instituce braly výnosy. Není to ale příklad svádějící k napodobení. Když pražský arcibiskup Arnošt kardinál Harrach viděl, že je širší restituce z pobělohorských konfiskátů neprůchodná pro množství jiných, pro dvůr důležitějších zájemců, přistoupil na vyrovnání prostřednictvím daně ze soli. Na každou bečku soli, zvanou též prostice (tehdy cca 80 kg), se uvalila daň ve výši 15 krejcarů, tedy čtvrtiny zlatého, která měla vynést ročně 66 000 zl. V Praze tehdy stávala bečka vinou vysokého cla asi 5 zl., pro představu, jakou to znamenalo zátěž pro kupující. Přes nesouhlas představitelů řádů, kteří se právem obávali, že budou opomenuti, byla v březnu 1630 po čtyřletém vyjednávání solní pokladna zřízena.

Výnosy ale zůstávaly daleko za očekáváním, za následujících deset let dosáhly jen jedné třetiny předpokládané výše. Navíc se tím církev dostala do nepříjemné závislosti na státu: už roku 1631 odmítly úřady podporu vyplatit, ve třicátých letech si císař vybral ještě nejméně dvě půjčky. K tomu si osoboval právo dosazovat církevní hodnostáře do funkcí ze solné pokladny placených – když prý císař platí, může i rozhodovat. Nejpozději v tu chvíli asi Harrach zalitoval, že roku 1633 nepřijal návrh na jednorázovou náhradu ve výši půl druhého milionu zl. Vrcholem všeho bylo období let 1683 – 1713, kdy byly všechny příjmy z "cassa salis" věnovány na válečné účely. Pokladnu pak zrušil Josef II., náhradou měl být zmíněný Náboženský fond. Jistě uznáte, že taková zkušenost je varující.

"Z mého pohledu je navíc takto postavený zákon fackou do tváře Janu Amosu Komenskému, těm sedmadvaceti českým pánům popraveným v roce 1621 a celému pobělohorskému exilu. Protože z velké části se vyrovnání týká právě majetku, o který přišli díky násilné rekatolizaci během třicetileté války […] Kdybych já byl nositelem takových tradic jako katolická církev, chodím kanály a nevylézám na ulici," zopakoval Ledecký v Týdnu. Kdybych se takto veřejně blamoval svou neznalostí, asi bych se zase já na jeho místě uchýlil do podzemí. Vím, že můj článek je dlouhý a nijak zábavný, ale je to vážnější práce než vylézt na podium, zazpívat písničku a potom sepsat petici. Shrnu, v čem se zpěvák mýlí: církev u nás měla před Bílou horou více majetku, než by jí dnes mohlo být vráceno, a její podíl na kořisti z pobělohorských konfiskací lze považovat za zanedbatelný.

Nepodezírejte mne, že mám v úmyslu obracet znaménka a tvrdit o době, která znamenala dlouhodobé válečné utrpení, že by byla nějak prima. Nemínil jsem ani v dnešním sporu o restituce přihodit závaží na misku pro či proti. V letech 1918 – 1920, v době vrcholící protikatolické hysterie, publikoval tehdejší přední historik Josef Pekař v Národní politice řadu článků o Bílé hoře, co k ní vedlo a co následovalo. Konstatoval přitom: "Žijeme v době, kdy víc než kdykoli jindy vniká i do výkladu dějin demagogie jednotlivců a stran se všemi svými vášněmi, ano, kdy z propadlišť minulosti dere se na venek temno konfesijních svárů a nenávistí." Ač se sám označoval za "církevně nepoutaného historika", nelíbilo se mu zneužívání dějin k čistě agitačním účelům, kdy lidé bez víry mávají jmény náboženských hrdinů, aby jimi jako klackem bili po hlavách své politické oponenty. Tak i já – sequentium illius minimus minimorum – jsem se pokusil poukázat na několik bodů, v nichž se rozšířené lidové podání rozchází se současným poznáním a výkladem dějin.

Předchozí příspěvky z cyklu "Komunistické pohádky pro sociální demokraty" možno vyhledat zde.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici