24.6.2019 | Svátek má Jan


HISTORIE: 90. výročí bitvy u Zborova

2.7.2007

Dne 2. července 1917 zaútočila Československá střelecká brigáda na 12 000 nepřátel v silné opevněných pozicích u vesnice Zborov na Ukrajině. Brigáda v počtu 3 500 českých a slovenských dobrovolníků, základní útvar pozdější šedesátitisícové československé armády v Rusku, se tak poprvé účastnila bojové akce jako jeden celek. Plán útoku byl vypracován československými důstojníky a podstatně se lišil od ruské zastaralé taktiky. Navzdory nedostatečné výzbroji, krátkodobému společnému výcviku, malému počtu mužů na svěřený úsek fronty a sporné podpory demoralizovaných ruských pluků dosáhla brigáda vynikajícího vítězství. Čechoslováci prolomili frontu tvořenou třemi a místy i větším počtem linií dobře opevněných zákopů, dobyli několik pevností a dělostřeleckých pozic. Zajali 62 důstojníků, 3 150 vojáků, zmocnili se 15 děl a mnoha kulometů. Vítězství však zaplatilo 185 dobrovolníků životem a 800 bylo zraněno.

Zpráva o vítězství Československé brigády se rozletěla do celého světa. Bylo to téměř jediné významné vítězství na východní frontě během tzv. Kerenského ofenzívy. Bohužel, za několik týdnů se ruská fronta úplně rozpadla. Ruští vojáci v revolučním kvasu, který zachvátil Rusko, frontu hromadně opouštěli. Vítězství Čechoslováků u Zborova se však stalo ukázkou odhodlání našeho revolučního vojska bojovat za samostatný stát a podnětem ke vstupu tisíců českých a slovenských zajatců do legií.

Velitelem 8. roty prvního pluku v bitvě u Zborova byl praporčík Josef Švec (později slavný legionářský důstojník plukovník Švec). Následující text je napsaný podle poznámek v jeho válečném deníku.

***

Rozkaz pro moji rotu byl stručný: „Ráno ve tři čtvrté na devět zaujmout výchozí postavení a v devět zahájit útok.“ Před devátou jsme vstoupili do mělkého okopu, který směřoval k překážkám před linií nepřítele, nejprve první četa pod vedením důstojnického čekatele Procházky, pak jsem šel já a za mnou druhá četa; ostatní pod vedením praporčíka Vaška čekali na rozkaz k útoku v zákopu první linie. Naše i nepřátelské dělostřelectvo rozpoutalo pravé peklo. Rakušané byli do naší přední linie i do výpadového okopu dobře zastříleni. Asi viděli, že se připravujeme k útoku. Země kolem nás jen vřela výbuchy granátů koncentrované dělostřelecké palby, vzduch byl prosycený kouřem a černým prachem, který se lepil na naše zpocené tváře.

Za pět minut jsem dal rozkaz k útoku. Nikdo se však nezvedal. Opakoval jsem rozkaz podruhé a potřetí. Zpředu jsem dostal odpověď, že dělostřelecký oheň je tak silný, že nástup za těchto podmínek by byl vyloženou sebevraždou. Abych dostal hochy ven do útoku, bylo nutno jednat. Začal jsem se prodírat okopem s ležícími vojáky dopředu. Šlo to těžko, bratři leželi jeden za druhým, někteří zasypání hlínou, někteří snad ranění. Vyskočil jsem z okopu a v silné palbě se hnal do čela. Tam jsem se obrátil a úplně vzpřímený zvolal: „Kupředu!“ Hoši vyběhli za mnou.

Těch tři sta kroků k zákopům nepřítele jsme přímo proletěli. Rakouské dělostřelectvo střílelo už na nás a ruské před nás, do rakouských pozic. Dvacet kroků před rakouskými zákopy náš běh zpomalila spleť ostnatých drátu z částečně zničených překážek. V některých úsecích byly ještě překážky pod palbou ruské artilerie. Prostřílenými průchody jsme vběhli do prachu a kouře a s příšerným křikem „uráá!“ se vrhli do zákopů první rakouské linie.

Nepřítel byl zřejmě naším rychlým útokem překvapen. Rakušan přede mnou padl na kolena a sepjal ruce, další za ním odhodil pušku a zvedl ruce vysoko nad hlavu. Jeden se však chystal hodit po nás ruční granát, ale několik hochu se na něho včas vrhlo. Volal jsem na ně, aby posílali zajatce dozadu samotné, nezdržovali se a pokračovali v útoku.

Běžel jsem k druhé linii zákopů. Jejich osazenstvo se vzdávalo bez většího odporu. Ve třetí linii byl však už nepřítel zformován k obraně. Ze vzdálenosti několika kroků na mě nějaký Rakušan s hvězdičkami na límci zamířil pušku. Strhl jsem svoji vintovku k pravému boku a stiskl kohoutek. Muž s prostřelenou hlavou mi spadl k nohám a jeho krev potřísnila můj oděv. Ostatní nepřátelé, kteří tam byli s ním, se vzdali. Po bitvě jsem se dozvěděl, že zastřelený poddůstojník byl jednoroční dobrovolník z Plzně. Bratři u něho našli česky psané dopisy. Ta zpráva mě dlouho trápila. Proč se nevzdal jako ostatní?

Za zákopem jsem zjistil, že jsem daleko vpředu úplně sám. Všichni moji hoši se navzdory mému rozkazu zdržovali braním nepřátel do zajetí. Proti mně vystoupilo nejméně sedm mužů. Bleskurychle jsem vytáhl granát a chtěl jsem jej po nich hodit. K mému zděšení jsem však zjistil, že granátu chybí rozbuška, že je tedy nefunkční. Přesto jsem se napřáhl k hodu. Nepřítel se zalekl zřejmě i mého divokého vzezření s černou tváří, na které mi potůčky potu nakreslily bílé čáry, a obrátil se na panický útěk. Chopil jsem se své vintovky a několikrát po nich vystřelil. Dva se skáceli zranění.

Několik mých hochů mě doběhlo, ale vzápětí jsme byli zasypání několika ručními granáty. Naštěstí vybuchovaly v sypkém terénu a jejich účinnost byla utlumena. Jen jeden z mých nejlepších hochu byl škaredé zraněn do obou nohou. Dal jsem mu svůj obvaz, ale více jsem se mu nemohl věnovat. Nad našimi hlavami se trhaly zřejmě ruské i nepřátelské šrapnely. Hluk výbuchů granátů byl přímo pekelný. Vystřelil jsem dvě rudé rakety, znamení pro ruské dělostřelecké baterie. Vzápětí se výbuchy dělostřeleckých granátů posunuly asi o padesát kroku před nás.

Pro rámus nebylo možné se domluvit s mými hochy ani se zajatci. Stále nás zde vpředu bylo strašně málo a množství zajatců dávno přesáhlo náš počet. Snažil jsem se je poslat dozadu, ale báli se vylézt ze zákopů do zuřícího pekla vybuchujících granátů. Musel jsem je vyhánět s pistolí v ruce.

Těch několik hochů, kteří mne doprovázeli, jsem rozestavil na důležitá místa a poslal pro posilu. Ta stále nepřicházela. Situace se stávala kritickou. Pokus o protiútok jsme odráželi, jak se dalo, ale naše palebná síla byla malá. K tomu ještě se uzávěr v mé vintovce zanesl prachem a nedalo se z ní už střílet. Zvedl jsem rakouskou pušku a sebral pár zásobníků s náboji. Ze všech předsunutých pozic za mnou přicházely spojky s prosbou o posilu. Nikoho jsem však neměl. Našich hochu ubývalo a kolem mě se potácelo několik raněných. Byl jsem k smrti uneven.

Konečně se zákop zavlnil našimi. Vytoužená posila dorazila. „Nazdar, Švec!“ zvolal s pistolí v ruce smějící se praporčík Vaněk. Situace byla zachráněna. Nejraději bych toho kluka zlíbal radostí, ale zároveň jsem se na něho strašně hněval, že přišel se svými vojáky tak pozdě.

***

Dávno před Zborovem, 14. listopadu 1915, vydal „Český komitét zahraniční“ prohlášení, které podepsali kromě zástupců domova, poslanců Masaryka a Duricha, představitelé Svazu česko-slovenských spolku na Rusi, Českého národního sdružení v Americe (předchůdce Československé národní rady americké), Slovenské ligy v Americe a organizací pařížských a londýnských Čechů. V prohlášení se pravilo mimo jiné: „Rakousko-Uhersko se zvrhlo v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa bez vlastního pozitivního cíle, neschopno vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů. To vše nás nutí domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersko… Usilujeme o samostatný Československý stát…“

Toto prohlášení se stalo programem československých legionářů. Dnešní módní přezírání či dokonce odsuzování úsilí o rozbití Rakouska-Uherska svědčí jen o neznalosti smýšlení převážné většiny českého národa v té době a o nepochopení přirozených trendů v historii evropských národů. Jen samostatné státy se mohou dobrovolně zříci části své suverenity a spojit se ve funkční celek.



Diskuse


Ryšánek
12:22
5.7.2007

rolandszewczyk
4:49
5.7.2007

ehanus
16:12
4.7.2007

michal
20:43
3.7.2007

mm
no
21:13
2.7.2007

jiří s
17:10
2.7.2007

milipa
14:10
2.7.2007

zlaty R-U
-
12:32
2.7.2007

Ing. Václav Křepelka, Ph.D.
12:19
2.7.2007

Honza ze Žižkova
15:08
2.7.2007

www racek
11:46
2.7.2007

zlaty R-U
12:14
2.7.2007

komantsch
11:26
2.7.2007

Ryšánek
12:15
5.7.2007

N.A.
11:03
2.7.2007

Petr benes
10:28
2.7.2007

Milan
9:47
2.7.2007

Petr H
0:21
2.7.2007

AKA
15:07
2.7.2007

s.p.
19:35
2.7.2007

počet příspěvků: 26, poslední 5.7.2007 12:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.