26.9.2018 | Svátek má Andrea


HISTORIE: 5. leden 1968

10.1.2018

Je obecně známo, že pražské jaro trvalo bezmála do konce léta – do noci z 20. na 21 .srpen 1968, kdy začala okupace Československa. Ne každý už ale ví, že za jeho začátek lze považovat 5. leden ’68.

Před padesáti lety padl za všeobecného nezájmu veřejnosti Antonín Novotný, první tajemník ÚV KSČ. K tomuto datu jsem před lety devětačtyřiceti připojil otazník a byl z toho titulek článku na první straně Listů (původně Literárních novin, pak Literárních listů). Vycházely tehdy v nákladu ke třem stům tisícům.

Otazníkem jsem řekl, že se toho dne sice něco stalo, ale co všechno tomu předcházelo, a co následovalo, nebylo iniciováno vládnoucí stranou, ale českou a slovenskou veřejností, hlavně tou kulturní. Že jsme měli za sebou šedesátá léta, bez kterých by mytologizovaný „5. leden“ žádné důsledky neměl.

Na zasedání ÚV KSČ, které začalo koncem prosince a na které si Novotný přivolal na pomoc Brežněva, řekl ten druhý neprozřetelně, že „éto váše ďélo“, tedy že je to naše dělo, tedy naše věc. Intrika na intriku, zrada na zradu: Brežněv neměl Novotného rád, protože ten se v roce 1964 odvážil dát najevo, že se mu nelíbí způsob, jakým byl odstraněn Chruščov. Teď mu to oplatil: nešlo o žádné ideje, prostě pomsta.

Tenkrát se neřešily problémy politického systému či stavu ekonomiky. Soudruzi se vzájemně pomlouvali, zrazovali, shazovali. Intriky, pikle. Soudružky si vynutily přerušení zasedání, protože prý ještě nemají napečíno na Vánoce.

Bratislavské a pražské jaro

Mluvilo se pak o pražském jaru, ale když už, mělo by se správně mluvit o bratislavském a pražském jaru: na tom zasedání vyvrcholil konflikt slovenských a českých komunistických funkcionářů. Vlastně varianta prastarého sporu o slovenském nikdy nesplněném přání být s Čechy konečně „rovný s rovným“. Jediný pluralismus, který nebylo lze z diktatury odstranit, byl totiž ten národnostní. Ten uvolnil pražské jaro. V těch dnech na přelomu roku však šlo o křesla.

Slovenští komunisté se cítili už nejen upozaďováni, ale i ohroženi. Alexander Dubček byl v hádce označen Novotným za nacionalistu. V tu chvíli se muselo Dubčekovi rozsvítit varovné světlo: za „buržoasní nacionalismus“ byl v roce 1954 odsouzen na doživotí přesvědčený komunista Gustáv Husák. Dubček musel do protiútoku, bylo to buď Novotný, nebo on. Na nějakou obrodu socialismu nepřišla v té hádanici řeč.

Za několik týdnů byl zaznamenán jiný tón v rozhovoru Josefa Smrkovského pro deník Práce, pak promluvil Dubček o vítězném únoru 1948 méně dutými frázemi, ale pořád nic nenasvědčovalo změně. Jak to tedy začalo? Co bylo spouštěčem opojného jara?

Koncem února využil imunity a ilegálně překročil hranice nejvýše postavený komunista v armádě generál Jan Šejna. Se synem a s milenkou požádal o azyl ve Spojených státech. Tam se nabídl CIA jako přeběhlík. Nikoli však z ideových důvodu, ale proto, že po něm šla kriminálka. Generál kradl jetelová semínka (!) z jakéhosi zemědělského družstva. Skandál jako hrom! Během několika dnů padly všechny zábrany a média byla zcela svobodná. Bylo to, jako když průvan kyslíku vyrazí naráz všechna okna i všechny dveře. Nezařídila to KSČ, cenzoři to sami zabalili, a teprve pak byl jejich úřad zrušen.

Padla všechna tabu. Vedení KSČ se snažilo, ale nedokázalo brzdit příval osvobozených slov a myšlenek; bylo zřetelně ve vleku vzrušeného veřejného mínění. Dubček a jeho druhové se až do 21. srpna nemohli rozhodnout, koho se bát víc: zda Brežněva, nebo veřejnosti, která je unášela na vlnách sympatií, ale odmítala si znovu nasadit náhubky. Situace neměla řešení.

Rekordní předpověď invaze

Přidám kuriózní osobní vzpomínku na člověka, který přece jen věděl, že se toho dne něco stalo. Byl to Zdeněk Mlynář, právník, dnes by se řeklo politolog z Ústavu státu a práva ČSAV. Vyznačoval se nemilosrdnou ironií, ale i sebeironií. Jeho smysl pro černý humor byl pověstný. Studoval v Moskvě a věděl své. Vedl Mezioborový tým Československé akademie věd pro reformu politického systému, který si vymyslel, a bůh ví, jak a kde prosadil. Byl jsem tajemníkem a pak i členem toho týmu, který se v naprostém závětří scházel a zcela svobodně debatoval už skoro dva roky.

Věděl jsem, že Mlynář je vždy dobře informován. Volal jsem mu proto onoho 5. ledna pár desítek minut po zvolení Dubčeka. Tak co, ptám se ho, právě to hlásí v rádiu, ten Dubček, ale já o něm vůbec nic nevím, to je dobře, nebo špatně? Zdeněk se po svém způsobu uchechtl: jak pro koho, milý Petře. Ty znáš moji ruštinu, o mne starost mít nemusíš, já se klidně uživím třeba jako tlumočník vrchního velitele okupačních vojsk. Ale s tou tvou ruštinou, jak ji znám, hochu, nevím, nevím, jestli je to i pro tebe dobře…

Byl to světový rekord v předpovědi invaze. Mlynář nakonec skončil se štítem, docela jinak, než s černým humorem sám sobě předpověděl: už v listopadu 1968 se odpojil od slabošského, okupantům ustupujícího týmu Dubčekova a začal se živit klukovskou zálibou – střevlíky, v Entomologickém oddělení Národního muzea. Vymyslel si expedici do sovětského Přikavkazska, aby tam navštívil spolužáka, jakéhosi prý Gorbačova, tehdy ještě v provinčním Stavropolu... Pak podepsal Chartu 77 a jako objekt estébácké Asanace se ocitl v exilu v Rakousku. Vzápětí se jeho kamarád stal carem. Tomu se říká smůla…

Dubčekova zrada

Pátý leden 1968 byl i nebyl mezníkem. Neznamenal by nic, nebýt všeho toho, co se tu dělo před tím, v šedesátých letech, kdy se československá společnost začala sama, mimo či proti vůli vedení KSČ vyvlékat z chomoutu ochabujícího totalitárního režimu. Jistěže: součástí této společnosti byli i mnozí komunisté, zvaní posléze reformní.

Osmašedesátý byl pak neplánovaný, nekontrolovaný a nekontrolovatelně prudký vývoj osvobozující se společnosti, který začal o hodně dříve a skončil až okupací země. Přinášel mnoho nadějí, snilo se nahlas, šířilo se cosi jako společnost spojující, zapomenutý étos, ale nebyl čas něco skutečně udělat. Čekalo se totiž na sjezd KSČ. Jako na Godota.

Dubček, pro většinu lidí zprvu neznámý protagonista 5. ledna 1968, nakonec skončil jako – nu ano, je mi to líto, on byl hodný člověk, jako zrádce. Zradil, co sám bezděčně spustil, čemu uvolnil cestu v zápase o vlastní přežití. To jsou ty konce.

Autor je právník, bývalý předseda vlády a Senátu

LN, 6.1.2018



Diskuse


M. Klas
17:46
10.1.2018

V. Kotas
18:35
10.1.2018

Š. Hašek
20:09
10.1.2018

V. Kotas
21:22
10.1.2018

F. Češka
22:55
10.1.2018

J. Kopeček 533
15:35
10.1.2018

J. Kanioková
14:16
10.1.2018

Š. Hašek
17:36
10.1.2018

J. Kanioková
18:09
10.1.2018

F. Češka
22:58
10.1.2018

V. Pokorný
10:35
10.1.2018

A. Alda
10:29
10.1.2018

I. Vermis
12:47
10.1.2018

A. Alda
13:21
10.1.2018

F. Češka
22:32
10.1.2018

F. Svoboda
9:35
10.1.2018

P. Rudolf
8:37
10.1.2018

P. Han
9:11
10.1.2018

P. Rudolf
9:24
10.1.2018

P. Han
11:26
10.1.2018

V. Kobetič
13:02
10.1.2018

P. Rudolf
18:48
10.1.2018

M. Krátký
6:19
10.1.2018

M. Jandáková
2:10
10.1.2018

A. Alda
10:31
10.1.2018

Š. Hašek
0:21
10.1.2018

J. Kopeček 533
8:30
10.1.2018

M. Valenta
9:05
10.1.2018

J. Kopeček 533
15:33
10.1.2018

P. Khail
17:20
10.1.2018

P. Khail
12:16
10.1.2018

počet příspěvků: 47, poslední 10.1.2018 10:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.