28.3.2024 | Svátek má Soňa


HISTORIE: 1914 (1)

23.6.2014

Co teď? Slavjanofilství? Austroslavismus? Legie!

Tento měsíc je tomu právě 100 let, kdy byl - 28. června 1914 - spáchán srbským nacionalistou Gavrilo Principem atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho českou manželku hraběnkou Žofii Chotkovou, kvůli níž se d'Este vzdal pro své děti nároků na rakouský trůn. Netuše, že jeho potomky pak nacisté zavřou do koncentráku. Zatčeni byli v Rakousku 1.4.1938 a odvlečeni do koncentračního tábora Dachau. "S oběma syny nacisté zacházeli krutě. Byli zapřaženi jako zvířata do káry s výkaly. Hnali je od latríny k latríně za stálého bití," vzpomíná Leopold Fiegel (rakouský spolkový kancléř 1945-1953, ministr zahraničí 1953-1959).

Začátek všeho byl v Bosně-Hercegovině, tehdejším rakouském protektorátu, dnes protektorátu Evropské unie. V Sarajevu, dnes zničeném občanskou válkou mezi Srby a Bosňáky, ale také Chorvaty bojujících v zastoupení Němců. Tehdy jsme patřili do rakouské říše, a tedy do německého vlivu – jako dnes do EU - a Rusko bylo též zaměstnáno pronikáním do Evropa v silném protiněmeckém a protigermánském tažení, kdy jako přípravu na konflikt osvobodili od spojence Německa, Turecka, Bulharsko v roce 1878.

Německo se spojilo 1871 do jedné říše, (jako v roce 1989 SRN a NDR) a začalo rychle ovládat střední a východní Evropu. Základním heslem bylo vytvořit Panevropu a ekonomicky „Drang nach Osten“, zatímco dnes je hlavním heslem Unie vytvoření „jednotné Evropy“ a připojení či ovládnutí jižní a východní Evropa - viz asociační dohody mezi EU a Ukrajinou. Lze tedy říci, že většina problémů a třecích ploch se v Evropě a hlavně mezi Německem, Ruskem a také Tureckem [to je ale na jiný článek - viz tento měsíc (červen 2014) oznámené vyznamenání EU pro vůdce krymských Tatarů].

Češi se opět musí rozhodnout „s kým, o čem, za co a pro koho“ v tomto staronovém konfliktu. Že v tom nemají politické špičky Česka, ale ani Slovenska jasno, je více než zřejmé. A občané už vůbec ne. Je-li historie matkou moudrosti, zkusme se učit.

Základním faktem je, že političtí představitelé sjednocené Německé říše po roce 1871 (datum vytvoření jednotného německého císařství) se od počátku nikterak netajili tím, že jim nevyhovovala představa společných zájmů celé Evropy a všech evropských národů.

„Slovo Evropa jsem nacházel vždy v ústech takových (německých) politiků, kteří žádali od jiných mocností něco, co se neodvažovali požadovat svým jménem.“ To neřekl prosím Václav Klaus o dnešním stavu Evropské unie, ale prohlásil to první německý říšský kancléř kníže Otto Bismarck o politicích německého císařství.

Pro německé politiky, intelektuální vůdce a publicisty byla od první poloviny 19. století mnohem přijatelnější koncepce Střední Evropy (Mitteleuropa), v níž by se politická a kulturní převaha německého národa prosadila zřetelněji a silněji než v rámci celé Evropy. (PhDr. Jiří Kořalka: Mitteleuropa Friedricha Naumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války)

Někteří liberální a demokratičtí poslanci německého Národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1848–1849 se dali unášet představami o rozšíření německé střední Evropy, a později koncem století ve spojenectví s maďarskou revolucí vtažením, do „moderního státu“ podél Dunaje na Balkán a až do Cařihradu.

Mitteleuropa

Nejednou se ve frankfurtském parlamentu roku 1848 hovořilo o Spojených státech středoevropských nebo dokonce o Spojených státech evropských, ve všech případech za předpokladu německé dominance.

Tato představa „Mitteleutropy“ po našem vstupu do Evropské unie, a po celkem logickém převzetí kormidla Unie Německem po zavedení eura jako platidla, opět nabývá na síle. Příliš se dnešní eurohujerství ani euroskepticismus od tehdejšího neliší.

Palacký

Vztah Čechů k Rakousku, tedy Rakouskému císařství od roku 1948 až do roku 19014, lze vyjádřit dvěma zdánlivě protichůdnými tvrzeními jednoho a téhož českého politika, a to Františka Palackého českého historika, spisovatele a organizátora českého veřejného kulturního a vědeckého života, zvaného též „Otec národa“ (zde na obrazu Jan Vilímka).

Tvrzení první - „Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom je vytvořit v zájmu Evropy i lidstva samotného“ - je ze dne 11.1.1848 a bylo obsaženo v dopisu Frankfurtskému sněmu. Ten se sešel 18.5.1848 a jeho úlohou bylo vytvoření ústavy budoucího sjednoceného Německa, které mělo zahrnovat všechny „německé“ státy“, a to včetně Čech a Moravy. Už tehdy to bylo předmětem různých výkladů a na obrázku je vidět karikaturu, jak se němečtí vedoucí politici snaží „sešít“ vše, co je napadne, pod jednou německou vládou. 

Německá říšská jednota sešívaná ve Frankfurtu

Rakouská vláda tento sněm vítala v rámci germanizace státu. Jako jediný neněmecký národ byli do Frankfurtu pozváni Češi, kteří však svoji účast odmítli. Zástupci českých Němců, kteří se tehdy ještě nenazývali „sudetskými Němci“, však na tento sněm přijeli a požadovali, aby Země koruny české, tedy Čechy, Morava a část Slezska, která zůstala rakouskému císařství po prohrané válce s Pruskem, byly zahrnuty do plánované Velkoněmecké říše.

V dopise do Frankfurtu Palacký mimo jiné říká:

„Dopisem ze dne 6. dubna léta (míněno roku) tohoto, jste mi, vysoce vážení pánové, prokázali čest, že jste mne pozvali do Frankfurtu, abych byl oučasten jednání Vašich, hlavně směřujících k tomu, aby co nejrychleji svolán byl německý parlament, …..
…. S radostným překvapením shledal jsem v tom plné a platné svědectví důvěry, kterou nejznamenitější mužové říše německé ve smýšlení mé pokládati nepřestávají: neboť povolávajíce mne ke sněmu "německých vlastenců", propouštějí mne sami z obviňování, rovněž tak nespravedlivého, jakož opět i opět na mne uvalovaného, že bych se kdy ukázal býti nepřítelem německého národu.
Na pozvání Vaše, pánové, nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného ´bezpečného vlastence´. Dovolte, abych Vám nyní, co možné, krátce přednesl své toho důvody.
Účel Vašeho shromáždění jest, na místo dosavadního svazku knížat (německých) postaviti svazek německého národu, národ německý uvésti ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto spůsobem rozmnožiti moc a sílu říše německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím - a za pouhého potakače (přitakávače), nemajícího ani mínění ani vůle, nechtěli jste mne zajisté k sobě povolati; pročež musil bych ve Frankfurtě buď city své zapírati a se přetvařovati, anebo, kdyžby k tomu přišlo, hlasitě odporovati.
K prvnímu jsem příliš upřímný a prostomluvný (pravdomluvný), ke druhému pak nejsem dosti drzý a bezohledný; nemohu totiž sobě toho připustiti k srdci, abych protivnými zvuky rušil souhlas a svornost, kterouž pokládám za utěšenou i žádoucí netoliko ve svém vlastním domě, ale i u souseda.
Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i na vždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale od jakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán. Celé spojení země české nejprvé se svatou říší německou, a potom s německým spolkem, bylo od jakživa pouhé regale, o kterém český národ, čeští stavové, sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali.
Věc tuto skutečnou vědí všickni němečtí znalci dějin tak dobře jako já; a chtěl-li by kdo ještě o tom pochybovati, nabízím se, že ji přivedu svým časem k ouplné a zřejmé jistotě. I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, že koruna česká kdy byla s říší Německou ve svazku lenním (čemuž ale publicisté čeští odjakživa odpírali), nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záležitostí vnitřních, pochyboval o někdejší souverenitě a svézákonnosti vlády a země České. Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jich hodnosti dotýče, od jakživa s národem Českým ani dosti málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zákonodární, ani soudní, ani exekutivní; že nikdy neměli práva, vybírati ze země vojsko neb jaké regalie, že země česká spolu se svými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému z někdejších desíti krajů německých, že příslušenství k říšskému soudu komornímu nikdy se na ni nevztahovalo atd., že tudíž celé dosavadní spojení země české s říší německou pokládáno i považováno býti musí, nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu.“

Tento dopis svolavatele všeněmeckého sjezdu rozzuřil a urazil. Považovali pozvání Čechů mezi Němce za jejich vyznamenání. V zásadě totiž mnoho, možná většina zástupců různých německých států a „kmenů“, jak se nazývali, zvláště pak čeští Němci měli na Čechy takový názor, jaký vyjádřil německý poslanec z Chebu Karl Hermann Wolf v svém projevu v rakouském parlamentu v roce 1897, jak opět uvádí Payrleitner: "Každý, kdo zná dějiny, přece ví, že německý národ byl kulturním národem už v dobách, kdy o Češích ještě nebylo ani zmínky, a že Češi jsou v celé své kultuře jen žáky Němců a všechno, co produkují na poli kultury a literatury, jsou jen překlady z němčiny. Jestli se o nás, Němcích, domníváte, že si necháme vnutit jazyk tak kulturně méněceného národa, tak se proti tomu budeme samozřejmě co nejrozhodněji bránit!„

Na tomto místě zaznamenává protokol rakouského parlamentu už jen neustávající hluk a nesrozumitelnost řečníkových slov, neboť čeští poslanci protestovali odpo­vídajícím způsobem. Následně Wolf Čechy nepřímo srovnával se Zulukaf­ry a Eskymáky.

Druhým, zdánlivě protichůdným výrokem Palackého je prohlášení: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ Zklamaný Palacký, původně vyznávající myšlenku „austroslavismu“, tedy toho, že v mnohonárodnostním Rakousku je nejlepší výhled na klidný život pro slovanské obyvatelstvo, byl rozčarován neskrývaně protislovanským a protidemokratickým rozhodnutím Vídně především rakousko-uherským vyrovnáním v roce 1867, které bylo koncem myšlenky federalizace. Němci v rakouské monarchii se však většinou zhlédli ve velkoněmecké myšlence a federalizaci zabránili. Federalizace a demokratizace habsburské monarchie by znamenala slovanskou většinu (v monarchii žilo v roce 1848 celkem 51 milionů obyvatel, z toho Němci tvořili menšinu 11-12 milionů). Němci v Čechách se tak přikláněli převážně k myšlence pangermanismu a Palacký postupně ztratil iluze o rakouské monarchii.

Konec první části