29.3.2024 | Svátek má Taťána


HISTORIE: 11. listopad 1918 a role USA

11.11.2010

Nevděk světem vládne

11. listopadu 1918 v 11 hodin vstoupilo v platnost příměří na západní – tedy hlavní frontě první světové, či jak se také říká Velké války. Velení armád německého císařství přiznalo ztrátu posledních zbytků schopnosti setrvávat ve válce. Tato katastrofa moderního imperialismu, jak tuto válku nazval ve svých Dějinách světa H.G. Wells, přinesla neuvěřitelné utrpení milionům lidí, zanechala za sebou 10 milionů mrtvých, přinesla zánik tří císařství, ukončilo mj. vládu Habsburků v království českém a současně dokonalo jeho přeměnu na republiku. Současně bohužel také nástup další diktatury, tentokrát bolševické. Pro hlavní aktéry tohoto konfliktu je toto výročí jedním z významných státních svátků, zejména pak pro Velkou Británii, kde je vůbec nejvýznamnějším a dnem vzpomínek na všechny veterány ve všech konfliktech. V tomto příspěvku bych chtěl připomenout relativně krátké, ale o to účinnější a rozhodující působení Spojených států, které považuji přímo za zázračné, a přitom tak málo známé. Proč, to se pokusím popsat v následujících řádcích:

Vinu na tomto úděsném konfliktu měly více méně všechny mocnosti, ale Německo do tohoto zabředlo ze všech nejvíce a arogance, se kterou napadlo a terorizovalo v roce 1914 neutrální Belgii a nakonec zatáhlo do války i novou velmoc za oceánem, byla definitivně potrestána až o třicet let později. Ne nadarmo někteří historikové, ale i samotný Churchill, dávali najevo, že není první a druhé světové války. Že se totiž jedná o třicetiletou válku s dvacetiletým příměřím.

Na frontě, zejména na té západní, složilo kosti už na 3 miliony mladých mužů a rozhodnutí ve válce ustrnulé v zákopech stále ne a ne přijít. Německo s Rakousko-Uherskem svírané čím dál tím účinnější blokádou se stále snažilo nějak zasáhnout britský obchod a zásobování na světových mořích. Proto usilovalo postihnout Spojené státy a s arogancí sobě vlastní činilo Mexiku tajné návrhy na znovuzískání Arizony, Nového Mexika a velkých území Texasu. Toto a současně již od roku 1915 jeho množící se přehmaty při vedení ponorkové války (potopení Lusitanie) a ztrátách životů amerických občanů vedly pomalu, ale jistě k proměně původně ryze neutrálního a pacifistického amerického veřejného mínění. V únoru roku 1917 Německo vyhlásilo neomezenou ponorkovou válku na všech oceánech. Toto byla poslední kapka, kterou americká trpělivost přetekla a začátkem dubnu 1917 Kongres schválil vyhlášení války Německu.

Jaké k tomu měly USA prostředky? Již v prvním desetiletí dvacátého století v době dvou funkčních období prezidenta Theodora Roosevelta se USA stávaly významnou námořní mocností. U.S. Navy rychle rostlo a pomalu se svými počty dostihovalo do té doby neotřesitelnou pozici britské Royal Navy. Navíc právě v roce 1914 byl dokončen panamský průplav, takže U.S. Navy bylo s to podle potřeby operativně přemísťovat své síly mezi dvěma oceány. Shodou okolností státním podtajemníkem pro loďstvo byl v okamžiku vstupu USA do války pozdější prezident Franklin D. Roosevelt, synovec bývalého presidenta. Takže na moři se v této chvíli spojené britské a americké hladinové síly stojící proti císařskému loďstvu prakticky zdvojnásobily. Němcům nezbylo než vsadit pouze na to, že zastaví zásobování nesoběstačných britských ostrovů a současně zamezí případné přepravě U.S. Army, která navíc vlastně vůbec neexistovala či přesněji řečeno byla ve srovnání s bojujícím armádami dosavadních účastníků konfliktu trpaslíkem. A právě ve vyhodnocení svých možností a současně americké schopnosti nejen vybudovat v neuvěřitelně krátkém čase funkční armádu a navíc ji přepravit přes Atlantik, se německé velení, jmenovitě generál Luddendorf a admirál Tirpitz, zásadně zmýlilo. Prvořadým úkolem spojenců tedy bylo výrazně omezit hrozivé úspěchy německých ponorek. U.S. Navy poměrně rychle zaujalo v Atlantiku své postavení a v těsné spolupráci s Brity rychle rozvinulo účinná protiponorková opatření. Mj. dostalo k dispozici základnu v irském Qeenstownu – dnes Cove u Corku - a vyslalo tam silnou a dobře vybavenou eskadru torpédoborců.

Armáda Spojených států v té době měla okolo pouhých 20 000 profesionálních vojáků. K dispozici bylo v činné službě a záloze asi 6000 kvalifikovaných důstojníků. Předpokládalo se, že bude mobilizováno ke dvěma milionům mužů a k tomu bylo třeba vyškolit těch důstojníků 180 000! Armáda sice zrovna byla na trestné výpravě v Mexiku proti gangu Pancho Villy, ale neměla prakticky ani jeden funkční štáb jedné jediné divize!

President Wilson jmenoval jednoho z nejzkušenějších generálů Johna J. Pershinga, který právě úspěšně završil ono mexické tažení, velitelem budoucích expedičních sil (AEF).

Pershing se svým nejužším štábem připlul v červnu 1917 do Francie. Pařížský dav jej vnímal jako spasitele a když v den amerického státního svátku 4. července defiloval 16. pěší pluk po Champs Elysée, byl zasypán květy a některé pařížské ženy na chodnících před statnými vojáky ve skautských kloboucích padaly na kolena. Kavalkáda s Pershingem v čele dojela na pařížský hřbitov Picpus a položila věnce na hrob generála Lafayetta, muže který se před více než 130 lety spolu s Polákem Tadeuszem Koszciuszkem nejvýrazněji zapsal při zahraniční pomoci americké revoluci. Jeden z plukovníků zvolal: „Laffayette, jsme zde!“ Málokdo u nás ví, že rakety Pershing, tak nenávistně skloňované ve všech pádech bolševickou propagandou v osmdesátých letech, nesou právě jméno tohoto generála. I Want You WWI

Generál Pershing rozbil svůj hlavní stan v Chaulnes u řeky Marny a začal budovat funkční armádu. Z ničeho. Rozhodl, že americká divize bude mít početní stav 27 000 mužů, což byl více než dvojnásobek početního stavu obvyklých divizí ve všech ostatních armádách. Byl veden myšlenkou, že při úděsných ztrátách v této válce by měla být tato divize bojeschopná i při polovičním stavu. Francouzi a zejména Britové, kteří už vyčerpali své lidské zdroje, si představovali, že budou Američany doplňovat své zdecimované divize jejich začleňováním po plucích či dokonce praporech. Britové např. byli v té době své divize nuceni redukovat z 12 na 9 praporů. Toto Pershing striktně odmítl a trval na tom, že Američané budou bojovat jedině pod svou vlajkou s pruhy a hvězdami samostatně. A spustil rozsáhlý výcvikový program. Na mateřském území bylo aktivováno 29 obrovských táborů, kde odvedenci absolvovali základní čtyřměsíční výcvik s předpokladem dalšího velmi důkladného zdokonalovacího výcviku už ve Francii. Řešily se přitom takové základní problémy, v jakém poměru poslat dobře vycvičené, ale nepočetné kádrové svazky na frontu či zkušené vojáky rozpouštět jako instruktory do nově formovaných útvarů. V lednu 1918 podstoupily první jednotky křest ohněm na klidnějších úsecích fronty v Alsasku. Po jejich vyhodnocení byly draze a krvavě získané zkušenosti zapracovány do dalších výcvikových programů.

Do toho Německo s využitím uvolněných divizí z východní fronty, bolševiky cíleně rozložené Leninem a jeho spolupracovníky propuštěnými přes Německo do Ruska, po celé jaro 1918 spouštělo jednu ofenzívu za druhou a málem zahnalo Brity v březnu a dubnu do Kanálu a Francouze zatlačilo začátkem června znovu po čtyřech letech až k Paříži.

V této krizi Pershing svolil k nasazení prvních divizí k záchraně situace a vyztužení nejohroženějších úseků. Cantigny, Chateau-Thierry a Bois de Belleau – to jsou místa úspěšných a samozřejmě krvavě placených prvních úspěchů americké armády posílené i jednotkami U.S. Marine Corps, tedy námořní pěchoty, jejíž jedna brigáda působila v sestavě 2. pěší divize v červnu a červenci 1918. V září zaujala 1. americká armáda pod osobním Pershingovým velením pozice okolo německého klínu u Saint Mihiel na východ od Verdunu a prudkým útokem jej zlikvidovala. Pak se rychle přesunula o 35 km na severozápad a 26. září začala poslední bitva, tedy přesněji řečeno série nepřetržitých útoků až do 11. listopadu, kterou historie zná pod jménem ofensiva Meuse – Argonne. Kdopak dnes zná jména Cameron, Dickman, Summerall, Hines a zejména Liggett a Bullard? Jména generálů, kteří před rokem neveleli ještě ani plukům, v červnu veleli divizím, v září sborům a dva posledně jmenovaní od poloviny října 1. a 2. armádě, když Pershing sám si ponechal velení AEF, teď už v podobě armádní skupiny. Za tím je nutno si představit, že nejde zdaleka jenom o přesuny jednotlivých velitelů, kteří představovali pouze vrchol ledovce, ale že Američané byli s to aktivovat z ničeho příslušné štáby 42 divizí, pěti sborů a dvou armád, převážně z oněch 180 000 narychlo vyškolených důstojníků, kteří ještě před rokem 1917 o své budoucí vojenské kariéře neměli nejmenšího tušení. Z 42 amerických divizí přepravených do Evropy se stačilo zapojit do bojů celých 22, když nakonec začátkem listopadu rychlý kolaps vyčerpané německé armády všechny plánovače na obou stranách zaskočil. Nutno dodat, že armádu úspěšně podporovaly i na svou dobu odpovídající americké letecké útvary. Těžké zbraně byly britské a francouzské, zčásti obsluhované nově vycvičenými americkými obsluhami. Při masové přepravě armády přes oceán byla totiž během německého jarního náporu po vzájemné dohodě v nejvyšším spojeneckém velení dána přednost přepravě živé síly.

Spíše dnes známe z té doby mladé důstojníky, kteří si vysloužili své první ostruhy právě tehdy a tam. Nejvíce je u nás populární tehdy 33letý kapitán George S. Patton, který byl po boku Pershinga už v Mexiku a díky své dokonalé znalosti francouzštiny stál u zrodu prvních amerických tankových jednotek vyzbrojených francouzskými lehkými tanky Renault FT-17. Rychle postupoval v (dočasných) hodnostech, až jako plukovník velel první americké tankové brigádě. A v posledních dnech války v závěru ofenzivy Meuse - Argonne byl raněn. Dále Douglas McArthur, který jako plukovník sloužil ve funkci náčelníka štábu 42. tzv. Duhové divize (duhové proto, že byla narychlo sestavena z použitelných jednotek národní gardy čtyř států) a dokonce jí v závěru války v hodnosti brigádního generála krátce velel. Ve štábu skvěle plánoval všechny přesuny a logistiku mladý plukovník George. C. Marshall, který jako náčelník štábu U.S. Army v druhé světové války byl podle Churchilla jedním z hlavních architektů spojeneckého vitězství a po válce dal jméno Marshallovu plánu. Pro zajímavost ještě lze doplnit, že velitel amerického 8. sboru v druhé světové válce (tedy toho, který mj. schytal v prosinci 1944 největší nápor Němců v Ardenách) generál Troy S. Middleton, byl v té první válce ve věku pouhých 27 let nejmladším velitelem pluku. Na moři u torpédoborců v Irsku sloužil pozdější admirál Nimmitz, velitel v Pacifiku. Dwight D. Eisenhower se jako kapitán do Evropy ke své rozmrzelosti vůbec nedostal. Ovšem získal obrovské organizační zkušenosti, které nakonec ku prospěchu věci dokázal dokonale zužitkovat ve válce druhé. Pershing sám, který se dožil vysokého věku (1860 - 1948) ještě stačil sledovat úspěšné působení svých někdejších podřízených v nejvyšších funkcích ve válce druhé.

Když válka tak náhle skončila, spojenci postupovali v souladu s podmínkami příměří v patách ustupující německé armády do nitra Německa, aby se zastavili na Rýně a obsadili za Rýnem bezpečnostní perimetry navazující na obsazené mosty. Konkrétně Američané v Koblenci.

Pro Čechy a Slováky stojí zvlášť za zmínku, že jeden americký pluk, konkrétně 332. pěší působil navzdory Pershingově neústupnosti samostatně na italské frontě. Dokonce je vytesán (spolu s československou divizí) v citaci armádního rozkazu generála Diaze na monstrózním pomníku Viktora Emanuela nad římským náměstím Piazza Venezia. Byl totiž přepraven v létě 1918 z Francie na italskou frontu a jeho úkolem bylo po jednotlivých praporech pochodovat, nastupovat a zase mizet z různých pozic na Čechům tolik známé Piavě. A předstírat masový nástup amerických divizí i na této důležité frontě. Podílel se na závěrečném italském útoku u Vittoria Venetta na konci října 1918 a ve dnech totálního rozkladu demoralizované rakouské armády uzavřel dlouhou řadu protivníků, se kterou se rakouští (a tedy bohužel i čeští a slovenští) vojáci v posledních dnech její staleté historie stačili utkat.

V den příměří se blížil americký podíl prakticky jedné třetině aktivních spojeneckých sil na západní frontě. Celkové ztráty 137 000 mužů by se mohly zdát ve srovnání s francouzskými a britskými zanedbatelné, ale byly ve skutečnosti za pouhé dva měsíce bojů hromadného nasazení americké armády, jinými slovy každý desátý muž.

Na Wikipedii lze nalézt řadu odkazů, některé dokonce i stručně česky. Představu o rozsahu amerického příspěvku ke konečnému vítězství a tedy i ztrát je možno získat např. z této stránky, odkud se lze snadno proklikat na řadu odpovídajících odkazů a získat ucelenější obraz. Už jenom z obrázků amerických vojenských hřbitovů a památníků ve Francii.

A to se už v roce 1926 se začaly mezi francouzskými „intelektuály“ objevovat první náznaky bagatelizování amerického příspěvku. Prostě nevděk světem vládne a je s podivem, že Američané jsou přes tyto opakované zkušenosti stále znovu a znovu s to v případě potřeby nasazovat krk po celém světě.