21.11.2018 | Svátek má Albert


HISTORIE: 100. výročí z židovské perspektivy

6.11.2018

Když podle legend přišel praotec Čech do Česka v roce 644, již tam někde musel narazit na kupce Sáma, židovského obchodníka Samuela, kterého si, podle jiných legend, místní Slované zvolili za svého krále. Židé se však vyskytovali i v pozdějších a mnohem spolehlivějších zdrojích, i když v souvislostech již méně idylických, neboť šlo většinou o loupeže, vraždy a pogromy páchané na židech jejich nežidovskými spoluobčany a panovníky. Téměř všichni panovníci občas nějaké to násilí na židech zorganizovali, včetně Otce vlasti Karla IV., který sliboval předem beztrestnost pogromistům, a i osvícené Marie Terezie, která vyhnala v roce 1744 židy z Prahy. Když se temno středověku přehnalo a přihnalo se světlo novověku, museli čelit židé novým výzvám. V Česku bylo třeba se přiklonit buď k Čechům, nebo k Němcům. Moji pražští předkové se přiklonili k Čechům, takže například dědeček mého dědečka, rabín Filip Bondy, zaváděl češtinu i do židovské liturgie a na jeho hrobě na strašnickém hřbitově v Praze lze číst chválu v obrozenecké češtině (viz foto):

Bondy

Jako první česky kázal z Božích zákonů,
věrným kterých vzorem byl až do skonu.

Myslel to vážně, neboť moji příbuzní z této strany mají češtější jména než všichni Češi, takže můj dědeček se jmenoval Ladislav a jeho dcera pak Božena (moje máma ono staromódní jméno celý život proklínala).

A pak se zrodila republika, jejíž 100. narozeniny nyní slavíme. Trochu kafkovsko-švejkovsky cimrmanovské oslavy, neboť jde o narozeniny někoho, kdo dávno umřel. Když byl republice jeden měsíc, došlo k pogromu, který rozsahem předčil mnohé, co si židé v českých zemích pamatovali. V noci z 3. na 4. prosince roku 1918 (brzy budeme mít 100. výročí) napadlo asi sto ozbrojených českých vojáků židovskou komunitu v moravském Holešově. Přerušili telefonní spojení a pak šli dům od domu. Stříleli do oken, bili a vyháněli obyvatele. Vojáci šli hlavně po špercích a po penězích a nutili židy, aby na ně převáděli pomocí šeků peníze. Plánovali jít na bohaté židy, ale nakonec okradli o všechny úspory i služky. K drancujícím se přidala i nádražní stráž. Četníci nezasáhli, protože byli údajně zamčeni na četnické stanici. Jeden žid byl zastřelen, jeden propíchnut bodákem. Jedna dívka byla znásilněna čtrnácti vojáky a její matka byla donucena znásilňovatelům podepsat šek a převést na ně celé její věno (viz Mirovská*, strana 23). Když vojáci dostali, co chtěli, odjeli z města, ale pogrom neskončil, neboť po okolí se rozkřiklo, že „bijou židy“, takže lidé přijížděli s prázdnými vozy a plnili je peřinami, nábytkem, šatstvem a nádobím, pomáhaly i děti. Oddílu sto dvaceti přivolaných vojáků se drancování „nepodařilo zastavit“ a obyvatelé mohli nerušeně pokračovat. Vydrancováno bylo 51 domů, 26 obchodů, 4 hostince a synagoga. Několik domů bylo zapáleno. Po skončení pogromu tisk často obviňoval samotné židy a ti se báli u soudu vypovídat. Násilníci dostávali tresty vězení někdy jen ve výši několika měsíců. Vrazi dostali tresty ve výši osmi a deseti roků. Protižidovské nálady a násilí se v menší míře projevily i na dalších místech při zrodu Československé republiky. Úřady tyto záležitosti zlehčovaly. Vláda se bála, aby dobré jméno mladé republiky v zahraničí neutrpělo.

Singer

Dobré jméno Československa se šířilo. Během prvních dvaceti let patřil stát mezi deset nejvyspělejších zemí světa. Šlo o průmyslovou a kulturní velmoc a o stabilní demokracii, jedinou na východ od Švýcarska. Nebývalých politických svobod užívali i židé. Dokonce si založili židovskou politickou stranu a v parlamentu měli své členy, což nemělo v historii v žádné zemi obdobu. Jedním z vůdců té strany a člen Národního shromáždění byl i můj pradědeček, Ludvík Singer, jehož dcera si vzala Ladislava; jeho hrob (viz foto výše) je uvnitř stometrového radiu kolem hrobu Franze Kafky, stejně jako hrob Bondyho. Židé se stali hrdou součástí hospodářství i kultury. Nemá cenu vypisovat jména. Každý si na někoho vzpomene, třeba na populárního humoristu Karla Poláčka. Ale dvacet let uběhlo jako voda. Dříve než přišli do Prahy Němci, židé již byli vypuzeni svými árijskými spoluobčany ze svých míst. Například dědeček Ladislav přišel o svou právnickou kancelář bez náhrady. Jiří Orten, který napsal „Píši Vám, Karino, a nevím, zda jste živa…“, měl štěstí, že jej přejela německá sanitka dříve, než byl deportován. Moje máma Božena i se svým tátou Ladislavem a všemi ostatními příbuznými byli odsunuti do Terezína a pak do Osvětimi. Ladislav v Terezíně bydlel v nějakém podkrovním prostoru s Karlem Poláčkem. Máma tam Ladislava navštěvovala a Poláček jí utkvěl v hlavě, jak sedí a pomalu si vybírá blechy a topí je v lavoru. Poláčkova kniha a film Muži v ofsajdu byly populární i po válce; pamatuji se, když jsem jako dítě film viděl, že tam pan Načeradec poslouchá rádio a pronáší k příbuzným, kteří ho ignorují, větu: „A já vám povidám, že židi přijdou k vyhubení…“ Tato věta v pozdějších verzích zmizela, ale je jasné, že Poláček byl realista, i když humoristický. Spolu s Ladislavem Polákem a Karlem Poláčkem zahynulo zhruba 90 000 českomoravských židů, 90 000 slovenských židů a 90 000 židů z Podkarpatské Rusi. Když během noci z 8. na 9. března 1944 v Osvětimi likvidovali přes 3700 židů „českého rodinného tábora“, zpívali židovské ženy, děti a muži před zaplynováním československou hymnu, a taky sionistickou a později izraelskou hymnu Hatikvu, což jim nedělalo potíže, protože Hatikva (hebrejsky Naděje) má melodii Smetanovy Vltavy.

Židé však umírali i na bojištích; tvořili třetinu vojáků v československých západních i východních jednotkách. Naštěstí pro mě Božena přežila a s mým tátou založili rodinu. Táta přišel do Prahy z Podkarpatské Rusi. Za války byl v maďarském pracovním táboře, jeho rodiče zahynuli v Osvětimi, stejně jako partneři a děti jeho tří sourozenců, a on uprchnul do Prahy těsně před připojením Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu. Mnoho židů odjelo po válce do Palestiny, ale moji rodiče zůstali. Československo poskytlo mladému židovskému státu kriticky potřebnou vojenskou pomoc, za což Izrael dodnes děkuje. Zpočátku se zdálo, že Izrael bude spřáteleným státem, ale osud chtěl jinak. Narodil jsem se v roce 1952, když v Praze vrcholil největší východoevropský monstrproces proti nepřátelům a spiklencům. Stalin chtěl, aby mezi nepřáteli bylo co nejvíce židů, takže mezi jedenácti pověšenými spiklenci bylo osm židů. Ve své tisícileté historii to nyní čeští židé dotáhli úplně nejvýše, a jejich pády byly o to hlubší, jeden z nich se dokonce stal generálním tajemníkem komunistické strany – popraveným. Samozřejmě šlo o sovětské agenty a sotva je lze litovat, ale to pro mé rodiče nebyla útěcha, neboť v rádiu se to hemžilo nadávkami jako „židovští zrádci“ a „sionističtí psi“ a oni se tak báli, že jsem se o svém židovském původu dozvěděl, až když mně bylo šest let. To když se moje sestřenice doma ptala, co znamená to slovo „židovka“, kterým na ni pokřikovali na dvorku, kde si hrála. Postupně se však oteplovalo, blížilo se jaro 1968. A jelikož se židé nedovedou neúčastnit (nepřítel by řekl, že se všude vecpou), mohla se v Literárních novinách objevit básnička spisovatele a recesisty J.R. Picka o obrodném demokratizačním procesu:

Celý národ povstal,
Kriegel, Kašpar, Löbl,
Goldstücker a Šik,
tak jdu taky – Pick.

Druhým řádkem si nejsem jist, ale Pick prostě jmenoval tehdy známé činitele a žertovně ukazoval, že i mnoho židů bylo pro socialismus s lidskou tváří; Jiří Pick též odpočívá uvnitř stometrového radiu kolem Kafkova hrobu. Když byli po příjezdu sovětských tanků českoslovenští představitelé odvlečeni do Moskvy, byl František Kriegel jediným, kdo nepodepsal souhlas s okupací.

Labyrintem normalizace

Po příchodu spřátelených vojsk, jak byli okupanti nazýváni, odešlo mnoho lidí, a židů zůstalo již jen několik tisíc. Došlo k útlumu všech aktivit, ale StB za normalizace dál pokračovala v pečlivém sledování a počítání židů i jejich vzdálených příbuzných, jak se později ukázalo. Nedávná pražská výstava o tomto sledování židů, nazvaná „V labyrintu normalizace“, použila na plakátu fotku anonymní rodiny nalezenou v archivech StB (foto). Přátelé nás upozornili, že je nám to podobné, a ukázalo se, že jsem to já a moje rodina, když nás tajně zachytila StB, jak vycházíme z nějaké kulturní akce na pražské židovské obci. Syn Boženy si vzal dceru Martina Vaculíka, bývalého nejvyššího komunistického funkcionáře Prahy, který pak odmítl spolupráci s okupačními vojsky a organizoval vysočanský 14. sjezd strany, později zrušený, a skončil jako vrátný. Se svými třemi dětmi jsme v roce 1987 odjeli do Izraele. Naši vnuci již česky nerozumí.

Dnes patří Česko k nejproizraelštějším zemím světa. V nostalgické povídce Šaje Agnona jsou partneři po smrti surově odděleni, nežidovská manželka je pohřbena za zdí. Ale čas zeď rozdrolí a kytky zakryjí celý hřbitov i okolí, takže nikdo již neví, které hroby jsou uvnitř a které venku, a manželé jsou opět spolu. Stejně tak zůstává mrtvé Československo navždy spojeno se svým mrtvým židovským obyvatelstvem.

* Inna Mirovská, Den pěti světel, Votobia Praha, 1998

https://www.hegaion.cz/



Seriál o motorickém vývoji: Co se děje ve třetím roce?
Seriál o motorickém vývoji: Co se děje ve třetím roce?

Děti ve třetím roce života své okolí baví rozpustilostí. Rády tančí, zpívají i vyprávějí. Jejich motorický vývoj jde stále kupředu a je na rodičích, aby se na něm aktivně podíleli.

Diskuse


A. Alda
10:42
6.11.2018

J. Jurax
20:55
6.11.2018

F. Navr8til
8:55
6.11.2018

M. Drašner
10:20
6.11.2018

F. Svoboda
10:23
6.11.2018

P. Han
22:18
6.11.2018

P. Han
22:21
6.11.2018

A. Hrbek
8:20
6.11.2018

F. Houžňák
6:03
6.11.2018

F. Houžňák
19:49
10.11.2018

T. Kubín
4:53
6.11.2018

M. Krátký
8:41
6.11.2018

J. Fridrich
12:09
6.11.2018

V. Vlk
0:53
6.11.2018

K. Pavlik
1:40
6.11.2018

K. Pavlik
0:33
6.11.2018

A. Hrbek
4:51
6.11.2018

M. Sedliska
11:14
6.11.2018

počet příspěvků: 26, poslední 10.11.2018 07:49









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.