Říkává se, a mohli jsme to slyšet i od ruských představitelů, že kam vkročí noha ruského vojáka, tam už ruská moc zůstane. Neměli bychom takové klišé démonizovat, ruští kozáci došli, jak známo, na začátku devatenáctého století až do Paříže – ale stejně by mě zajímalo, zda a jak někdo dostane ruskou 58. armádu z Jižní Osetie. Soudím, že se to jen tak někomu nepodaří, ale po pravdě řečeno skončí-li válka, kterou Rusko vede proti Gruzii, jen tím, že v Jižní Osetii budou místo „mírotvorců“ Společenství nezávislých států nadále vojáci regulérní ruské armády, bude to ještě pořád ta menší katastrofa. Válka by mohla přinést i věci mnohem, mnohem horší.

Tvrdí-li Rusko, že proti Gruzii nevede válku, ale brání „humanitární katastrofě“, pak by měli jeho představitelé objasnit, proč bombardují vojenská zařízení i civilní objekty mimo Jižní Osetii, někdy stovky kilometrů daleko, nebo proč vyloďují vojáky v Abcházii. Otázek by ovšem mohlo být víc. Například: Proč ruský stát vedl ve jménu zachování celistvosti svého státního území válku proti separatistům v Čečensku – a nyní jeho vojáci bojují na straně separatistů proti územní celistvosti Gruzie.

Jsou to ovšem otázky spíše rétorické, neboť už od rozpadu SSSR víme, že Rusko ve svých někdejších republikách podporuje separatisty s chutí, že je zásobuje zbraněmi, zpravodajskými informacemi, financemi i skrytou či méně skrytou podporou. Není to jen Jižní Osetie, ale například i Abcházie či moldavské Podněstří – separatistické „státy“, které se počátkem devadesátých let odtrhly od svého státního útvaru, ale jejichž samostatnost mezinárodní společenství neuznalo, a kde jsou umístěni ruští „mírotvorci“. Hnízda potenciálního konfliktu, jakési nepřímé ruské „kolonie“, které se navzájem podporují, vysílají si navzájem pozorovatele k volbám, které svět neuznává, a pro mateřské státy představují značný problém. Nyní tedy potenciální konflikt v Jižní Osetii, jenž léta doutnal pod povrchem a občas mírně vyšlehl potyčkou, vybuchl naplno. Ruská strana tvrdí, že chrání své občany, kteří tvoří – či tvořili – na osmdesát procent obyvatel Jižní Osetie. Zjevně se tím snaží obejít fakt, že její vojáci vstoupili na území jiného státu a bojují s jeho armádou, což se obvykle právem nazývá vojenskou agresí, proti níž by se mezinárodní společenství nesporně mělo ostře ohradit. Rusové tvrdí, že příčinou jejich zásahu byl ozbrojený zásah vojsk gruzínského prezidenta Saakašviliho proti jihoosetské metropoli Cchinvali. Proč vlastně Saakašvili vojáky do Cchinvali poslal – po všech těch letech, co Jižní Osetie sice byla formálně součástí Gruzie, ale ve skutečnosti existovala jako samostatná enkláva? Rovnou předešlu, že to pokládám za neodpovědný, ba zločinný krok, který ničemu nepomohl a jímž gruzínský prezident uškodil jak své zemi, tak především nešťastným lidem z Cchinvali.

Důvodů k zákroku měl gruzínský prezident několik. Jednak vlastní slova: před pěti lety byl po „revoluci růží“ zvolen prezidentem se sloganem, že obnoví integritu gruzínského území. V případě Adžárie se mu to podařilo poměrně snadno – jeho volební blok tam zvítězil ve volbách, proruský místní diktátor Abašidze uprchl do Moskvy a Adžárie přestala být abašidzeovským „lénem“, kde v podstatě platily vlastní zákony.

Jenže s Adžárií – na rozdíl od Abcházie a Jižní Osetie – nevedla Gruzie začátkem devadesátých let válku. A adžárské obyvatelstvo netoužilo po připojení k Rusku a nedisponovalo sovětskými ani ruskými pasy; problémem byla místní diktatura, nikoli separatistické tužby.

V Jižní Osetii vládl a vládne proruský, fakticky loutkový režim, nevelké území je jedním velkým tržištěm černého obchodu, region neodvádí daně do státního rozpočtu a gruzínská jurisdikce tam nedosáhne.

Bezprostředním důvodem k útoku na Cchinvali byly podle gruzínské strany útoky separatistů na gruzínské vesnice, které se vyskytovaly od začátku léta a v posledním týdnu prudce eskalovaly. Mluví-li ruská strana o „etnických čistkách“, jde o propagandistickou rétoriku – ani zmíněné útoky jihoosetských separatistů nelze označit za etnické čistky, šlo jasně o politicky motivované poštívání konfliktu. A že by gruzínská armáda vpadla do Cchinvali s cílem vyhnat nebo vyhladit Osety, je úplný nesmysl.

Operace měla „obnovit ústavní pořádek“ na problematickém území – a ani se nelze divit, že moskevské hnutí Memorial (které lze těžko podezírat ze sympatií ke Kremlu) na toto prohlášení reagovalo ostře odmítavě: Totéž už jsme slyšeli o Čečensku, píší signatáři.

Saakašvili svým nepochopitelným, byť zdůvodnitelným krokem poskytl Kremlu záminku k útoku. Mimochodem, moskevští neonacisté zareagovali okamžitě krutou kampaní proti Gruzínům a „Kavkazanům“ vůbec. A obyvatelé Jižní Osetie, kvůli nimž se válka údajně odehrává? Přišli o domovy, mnozí o život, a téměř polovina z nich uprchla do Ruska. Těžko to vnímat jinak než jako zločin ve jménu „vyšších cílů“.

***

Autorka Gruzii navštěvuje (naposledy letos v květnu), v roce 1999 byla mezinárodní pozorovatelkou voleb v Batumi, v roce 2001 napsala scénář k hodinovému dokumentu o Gruzii

LN, 11.8.2008

komentátorka LN