Město granátového jablka. Závěr cesty jižním Španělskem

Granátovníků roste po staroslavné Granadě dost. Vůbec je tu hodně zahrad, nejslavnější z nich obklopuje letní palác arabských emírů a byla obnovena roku 1931. Z nedalekého pohoří Sierra Nevada přitéká dostatek vody na to, aby město bylo zelené a netrpělo zjevným suchem.

Arabská vláda nad Iberským poloostrovem se datuje od roku 711, kdy se jejich invazní jednotky přeplavily přes úzký Gibraltarský průliv a zaútočily na vizigótské království. Tím započalo téměř osm set let válek, z hlediska Evropanů nejdříve defenzivních. Arabové došli až do střední Francie k Poitiers, kde je na hlavu porazil franský vévoda Karel Martel. Následovalo období rovnováhy sil, které skončilo rozpadem córdobského chalifátu na několik soupeřících muslimských státečků. Jejich křesťanští sousedé využívali těchto nesvárů k tomu, aby pozvolna zatlačovali muslimy na jih, zpátky k Africe. Tomuto procesu se začalo říkat reconquista.

Granadský emirát byl posledním polonezávislým muslimským státem v dnešním Španělsku. „Polonezávislým“ proto, že odváděl povinný tribut ve zlatě kastilskému králi a granadští muslimové se dokonce účastnili válek proti sousedním muslimským státům na straně křesťanů. Za to si udržovali vnitřní samosprávu a vlastní vojsko, a dynastie Násiridů si v Granadě zbudovala svoje sídlo. Jeho centrem byl palác Alhambra.

V závěru 15. století vyvrcholila reconquista tažením katolických panovníků do Granady. Vnitřně nejednotný stát (dokonce i při silném vnějším ohrožení zde neustávaly konflikty mezi muslimskými šlechtickými rody) se proti spojeným silám Kastilie a Aragonu příliš dlouho neudržel. Nejprve přišel o přístav Málaga a s ním i o přístup k moři. O pár let později oblehli Španělé i samotnou Granadu.

Pevnost byla sice – na technické úrovni své doby – považována za nedobytnou, ale obležení muslimové nedokázali získat na svoji stranu žádné posily. Demoralizovaná a vyhladovělá posádka v čele s posledním emírem Boabdilem kapitulovala 2. ledna 1492. Byl to konec království. Bývalý panovník odešel do vyhnanství v Maroku a Granada se stala španělským městem.

Kapitulace Granady (Francisco Pradilla Ortiz, 1882)

*****************************

Stará čtvrť Albayzin, kde za časů emirátu žilo převážně muslimské obyvatelstvo, existuje dodnes. Nachází se ve svahu, takže některé zdejší uličky vypadají spíše jako schodiště. Některé části Albayzínu jsou vysloveným turistickým rájem, jinde ale panuje naprostý klid, v domech z patnáctého století žijí místní rodiny nebo studenti. Zdejší univerzita je velká a má přes 70 tisíc studujících.

V úzkých uličkách Albayzinu se špatně fotí, tak jen jeden reprezentativní snímek.

Nad historickým Albayzinem se nachází vyhlídka u kostela sv. Mikuláše, z níž je výborně vidět zdejší hlavní turistický magnet, palácový komplex Alhambra, jakož i zbytek města.

Výhled na město Granadu

Alhambra se Sierrou Nevadou v pozadí

*****************************

Alhambra

Obrovský palácový komplex Alhambry je hlavním turistickým magnetem Granady. Denně si jej prohlédne zhruba tisíc návštěvníků. O zájmu svědčí okolnost, že první prohlídky začínají již po osmé hodině ranní, tedy v době, kdy je ve městě naprosto mrtvo.

Malá odbočka stranou: životní rytmus Andalusie je proti střední Evropě opravdu hodně posunut. Španělsko by správně mělo ležet v časové zóně 0, stejně jako Anglie. Také v ní dlouho leželo. V roce 1940 však španělský caudillo Franco posunul hodiny do středoevropské zóny +1, aby srovnal čas se sousední okupovanou Francií. Jelikož v létě panuje v celé EU letní čas, pravé poledne nastává ve Španělsku ve 14.00.

Vedro začíná polevovat až po osmnácté hodině a místní vycházejí do ulic, aby při vlahých večerech žili společenským životem do jedné či dvou po půlnoci. Ráno je pak „rozjezd“ o to pomalejší. První autobusy začínají v Granadě jezdit kolem 7.00 a vydáte-li se někam tou dobou pěšky, procházíte liduprázdným městem se staženými roletami. Supermarkety otevírají nejdřív tak v 9.30, ne-li v 10.00. Konec odbočky, zpátky k Alhambře.

Alhambra za západu slunce

Přechod moci do španělských rukou znamenal různé úpravy ze strany vítězů, stavbu nových budov a přeměnu mešit v kostely. Staré památky se přestaly udržovat a část z nich byla poškozena jak zanedbáváním, tak zemětřeseními (například popadaný štuk). Velké škody na komplexu Alhambry napáchal v roce 1802 Napoleon, který zničil řadu menších budov. Snad plánoval vyhodit do vzduchu i palác jako takový, ale nepodařilo se mu to.

Brána granátových jablek, od níž stoupá cesta k hlavnímu vchodu do Alhambry

Alhambra z „druhé strany“, směrem od letního paláce emírů

Výzdoba palácových síní byla z větší části restaurována, i když některé prvky (třeba barvy na stěnách nebo barevná sklíčka v oknech) vzal čas. Lépe se však fotí na zdejších nádvořích, která jsou přeci jen větší a lépe osvětlená.

Patio de los Leones

Apropos: muslimští panovníci brali zákaz zobrazování živých bytostí velmi vážně, většina výzdoby ve starých palácích je buď geometrická, nebo kaligrafická. Kašna se lvy je zajímavou výjimkou, daroval ji totiž emírovi jeho židovský ministr, a v judaismu takový zákaz neplatí. O kus dál v paláci najdeme další výjimku, stropní fresku zobrazující bývalé emíry, kterou po roce 1492 na zakázku španělských vítězů namaloval křesťanský malíř, aby se na ně nezapomnělo.

Naproti pevnosti samotné, už mimo její zdi, leží rozsáhlé zahrady, kde stojí letní palác emírů. Právě zde jsou k vidění ta nejpřepychovější nádvoří.

Letní palác emírů

Okolní zahrady byly obnoveny až roku 1931, tedy krátce před občanskou válkou. Kromě velkého množství růží a dalších květin jsou zde vysázeny i vysoké cypřiše, které mají upomínat na výšku nebe nad hlavou. Neustále je tu „v akci“ početná družina zahradníků, kteří se proplétají mezi turisty a pečují o prvotřídní vzhled zahrad.

Zavítáte-li sem jednou, pořiďte si vstupenky do palácového komplexu raději po internetu a se značným předstihem (minimálně několika týdnů), protože bývají vyprodány. Celá exkurze trvá tři hodiny a ujdete při ní pět kilometrů. Ale ten čas a peníze stojí za to.

A to už je všechno, milí čtenáři … z Alhambry i z Andalusie jako takové. Ještě jsme byli v Seville, ale sedm dílů povídání z cest už stačilo.

Od pátku budu zase psát převážně o politice, jak jste byli zvyklí.

*****************************

Hudební epilog

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora

  P.S. Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu:-)