Překoná odpor k migraci spory o Temelín i dekrety?

Když Miloš Zeman přijal Norberta Hofera, je oheň na střeše. Nastojte, český prezident se vměšuje do prezidentské volební kampaně v Rakousku! Je samozřejmě otázka, jak definovat vměšování či jak rozlišit to přípustné (řekněme prostý rozhovor) od nepřípustného (řekněme přímé doporučení, koho mají Rakušané volit). Ale v českém zájmu je mít dobré vztahy s Rakouskem, ať už bude prezidentem kdokoliv. V tomto smyslu je Hofer legitimní prezidentský kandidát, jenže máme před sebou i širší pikantérie.

Přenesme se o nějakých 15 let nazpět, do doby, kdy se Svobodní stali součástí Schüsselovy vlády. Česko premiéra Zemana se jako první nečlenský stát EU připojilo k diplomatickým sankcím proti Vídni. Orbánovo Maďarsko se k nim připojit odmítlo. Pnutí ve střední Evropě (posílené spory o takzvané Benešovy dekrety a Temelín) se šroubovalo natolik, že v Česku se objevil výraz „osa zla Mnichov–Vídeň–Budapešť“. Noviny přinášely titulky typu Dekrety spojují podunajskou pravici. Ozývaly se hlasy, že Visegrád je mrtev, a před tímto tlakem nás zachrání až členství v EU. Tak nějak to tehdy vnímal i premiér Miloš Zeman.

Teď se vraťme do roku 2016. Co vidíme? Visegrád zdaleka není mrtev, naopak ožívá – nejen jako skupina čtyř postkomunistických zemí, ale i jako možná širší alternativa vůči jádru EU. Přitažlivý je i pro Rakousko (Hofer v Praze mluvil o „unii v rámci Unie“) a názorově i pro Bavorsko. Co se stalo?

Inu, stalo se prostě to, že Zemanovo Česko, Hoferovo Rakousko, Seehoferovo Bavorsko, Orbánovo Maďarsko, Kaczyńského Polsko a Ficovo Slovensko mají jeden problém, který je spojuje – je jím odpor proti migraci muslimů. Proto spatřuje prezident Zeman spojence v těch, kterými ještě před 15 lety strašil. Tím ale vůbec není řečeno, že by se tito noví spojenci vzdali agendy, která Zemana před 15 lety tak rozčilovala – například nepřijatelnosti Benešových dekretů či Temelína. Takže otázka zní: může odpor k muslimské migraci vystačit jako svorník trvalejšího spojenectví?

LN, 14.9.2016