Samotné zákony ani úřady dezinformace neporazí

Je dobře, že premiér v demisi Babiš vede vládní delegaci do Finska. To má víc zkušeností s ruským vlivem než většina západních členů EU. Právě tam vznikl výraz „finlandizace“, označující formální suverenitu, ale v praxi okrájenou zájmy Moskvy. Dnes se takovým vlivům říká hybridní hrozby. I proto je logické, že v Helsinkách sídlí Evropské centrum excelence pro boj s hybridními hrozbami. A logické je i to, že Česko se včera stalo jeho již patnáctým členem.

U hybridních hrozeb více či méně platí toto: jejich hybridní charakter není dán jen tím, že na pohled nelze rozlišit civilisty od teroristů (Hamás, Hizballáh) či vojáků bez označení (ruští „zelení mužíci“ na Krymu). Je dán i tím, že se zamlžují samy pojmy „dobře“ a „špatně“. Příklad: je dobře, že Izrael hájí svoji hranici? Je dobře, že při té obraně umírají i palestinští civilisté? Těžko odpovíte dvojím jasným „ano“.

Cosi podobného platí i pro dezinformace, jimž se snaží čelit české centrum v Praze i evropské v Helsinkách. V éře internetu lze jen obtížně rozlišit cílenou dezinformaci od propagandy či názoru maskovaného za novinovou zprávu. A ještě obtížněji lze stanovit původce dezinformace, to, zda je cílená a pochází z vládních struktur. Státy i EU v tomto směru vyvíjejí aktivity, ale na jejich výsledky mohou samy sázet jen těžko.

Je jistě dobře, když se proti cíleným dezinformacím a cíleně šířené nenávisti vyvíjejí různé nástroje či instituce. Vyvíjejí se na poli technologií (cenzuru provádějí samy firmy jako Facebook), legislativy (německý zákon platící od ledna) či byrokracie (centra proti hybridním hrozbám). Ale toto „dobře“ nezakryje jeden důležitý moment, který zná každý se zkušeností života v komunismu. Žádný technologický, legislativní ani byrokratický prostředek nestačí, není-li ve společnosti jistá míra základní důvěry k režimu – k politickým, ekonomickým, mediálním i kulturním elitám.

Jakkoliv Husákův režim bojoval s „nenávistí k táboru míru a socialismu“, proti „ideodiverzním centrálám“ i „štvavým vysílačkám“ (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC), lidé, kteří režimu nevěřili, je stejně poslouchali. V informační éře je to složitější, ale to základní platí i dnes: jakkoliv progresivní síly bojují proti nenávisti či ideodiverzním centrálám, hlavní zádrhel je v lidech, kteří elitám a informacím svých vlastních států nevěří. To není úkol pro technology moci či bezpečnostní analytiky, ale spíše pro psychology.

LN, 22.5.2018