Nevím, jak to chodí jinde, ale v Česku se stalo dobrým zvykem kadit do vlastního hnízda a s patřičným pohrdáním nazývat spoluobčany, kteří nesdílejí naše ušlechtilé pohledy na svět, za politováníhodné čecháčky...

Tedy v překladu - přízemní typy s nevelkým obzorem, s ještě nižším IQ, s enormním zájmem jen o vlastní rodinu, pohodlí atd. atd.

Zvláště pak v těchto časech s rozpohybovanými miliony migrantů se o čecháčcích mluví stále častěji a s ještě větším opovržením nežli obvykle.

Kdo teď s otevřenou náručí nevítá migranty, poukazuje na rizika, absurdnost toho novodobého stěhování národů, je prý trapný sobec bez srdce, svědomí – prostě čecháček...

Má to své přednosti - ti, kteří teď tak rádi a nadšeně známkují, pracují s tím čecháčkovstvím, se tak nějak automaticky, samoobslužně, řadí mezi elitu - člověky citlivé, šlechetné, osvícené...

Není pochyb, že v úplně každém národě nechybí spodina ani elity, což ale vůbec nesouvisí s tím, co si jednotliví lidé o sobě myslí, co si namlouvají, kam se sami řadí.

Abych to zkrátil - absence velkých gest, smysl pro realitu a uměřenost nemusí vůbec souviset s nějakou malostí. Při dobré vůli se to dá označit za racionální myšlení.

A naopak, tihle horliví propagátoři krásných idejí, humanity a bezbřehých, takzvaných lidských práv, to možná myslí dobře, ale nelze ani vyloučit, že ti okázale ušlechtilí tvorové jsou nesvéprávní snílci, kteří nedokážou věci domýšlet a nadšeně a idiotsky ženou společnost do propasti.

Přinejmenším trocha té tolerantnosti, při tom probíhajícím značkování, by rozhodně neškodila!

Převzato z JosefHavranek.blog.idnes.cz se souhlasem autora.