K pietnímu aktu již odedávna patří svíčky. Jejich něžný, chvějící se plamen připomíná pomíjivost lidského života a jejich zář jako by otevírala cestu k budoucímu vykoupení ze­mřelých.

I když dojde na konec své životní cesty člověk již ve skutečně zralém věku, ani v nejmenším to nezmenšuje smutek těch, kteří ho měli rádi. O to hrůznější a ve své pod­statě i děsivější je smutek za těmi z nás, kteří byli nelítostně a krutě zavražděni ve jménu nějaké zrůdné ideologie – v tomto případě islámu.

Tragédie, která se odehrála v Nice je pro každého slušného člověka nepředstavitelná a světové sdělovací prostředky, včetně těch našich, se jí věnují ve značném rozsahu. Ale značně odlišně od informací o “uprchlické krizi“. Proč nenajdeme mezi fotografiemi z Nice obrázky podobné těm, na kterých jsou zachycena mrtvá batolata imigrantů?

Protože pohled miliónů lidí na malé dítě rozdrcené v Nice koly nákladního automobilu řízeného islámským fanatikem by kromě nekonečné lítosti a soucítění mohl vyvolat i hněv. Veřejně projevený. Agresivní hněvivou reakci proti politikům a dobře placeným aktivistům, díky nimž na území Evropské unie každý den přibývají stovky až tisíce muslimů, mezi nimiž jsou s jistotou i lidé s podobnými vražednými předpoklady, jaké měl například i Mohamed Lahou­aiej Bouhlel.

Jediné, čím se političtí představitelé EU nyní zabývají, jsou kondolence pozůstalým a výzvy k tomu, aby se občané nedali zastrašit a dál žili svůj běžný život. Ale politici se na roz­díl od nich vozí v pancéřovaných limuzínách, zatímco žít „běžný život“ předsta­vuje stále větší bezpečnostní riziko.

Všimli jste si nějakých skutečně masových aktivit například francouzských občanů muslimského vyznání, kterými by se veřejně stavěli proti teroru rozpoutávanému jejich sou­věrci? V podstatě ani nemohou, protože by se stavěli proti koránu. Z toho vyplývá, že každý muslim by se v souladu s koránem měl stát teroristickým vrahem. Jak je v něm přikázáno, bezvěrce by měl pobíjet na potkání. Skutečnost, že to ještě nedělá, dokazuje, že z pohledu koránu ještě dobrým muslimem není. Nebo že čeká na příhodnější situaci či na chvíli, kdy muslimové již budou v početní převaze.

Nevím, na co eurounijní politici stále čekají. Možná na Godota. Ale jak my, čtenáři díla Samuela Becketta, dobře víme, ten nikdy nepřijde. Takže místo řešení příčin problémů s muslimským terorismem jako by dávali příkaz výrobcům pietních svíček:

„Rozjeďte stroje!“