29.3.2024 | Svátek má Taťána


GLOSA: Vyděrači na vzestupu

5.12.2012

Být vydírán jistě patří mezi mimořádně krizové situace, do nichž se může člověk v životě dostat. Ještě beznadějnější však je, když proti tomuto vydírání není obrany. Co mne však deprimuje nejvíc, je skutečnost, že bude ještě hůř. Mnohem hůř.

V poslední době se stále častěji setkávám s přáteli z podnikatelské sféry, kteří jsou velmi nešťastní, neboť jsou tvrdě vydíráni. Svými vlastními zaměstnanci.

Situace na trhu práce vykazuje neuvěřitelné paradoxy. Ačkoli nezaměstnanost stále stoupá, mnoho firem se dostává do situace typické pro léta reálného socialismu, kdy se na otázku, proč podnik nemůže zvýšit výrobu, zazněla dnes již "legendární" odpověď: "Nejsou lidi!" A to platí i nyní. A bohužel se tato situace bude už jen a jen zhoršovat.

Existuje totiž spousta firem, jejichž existence stojí na několika řemeslných specialis­tech v důchodovém či těsně předdůchodovém věku, kteří jsou ještě natolik odborně zdatní, že dokáží udržovat v chodu složité výrobní nástroje, na jejichž fyzické existenci a spoleh­livé funkci je produkce společností naprosto závislá. Jejich vlastníci se sice ze všech sil snaží, aby si tyto v podstatě nenahraditelné zaměstnance udrželi, ale ne ve všech pří­padech se jim to daří.

Někteří z nich si totiž svoji "nenahraditelnost" velmi dobře uvědomují a začínají se podle toho chovat. Odmítají plnit příkazy svých nadřízených a chovají se tak, jako by jim firma patřila. Na jakoukoli výtku reagují slovy: "Já tu přece nemusím být!" Dobře totiž vědí, že majitele v přeneseném smyslu slova v podstatě doslova drží pevně pod krkem, a podle toho se chovají. Flákají se, mrhají drahými materiály, nezhasínají dílnu při jejím opuš­tění. Jsou totiž všemocní a to se jim líbí.

Podobnou situaci mi popsal majitel truhlárny, která vyrábí zahradní stavby a dřevo­stavby na míru. Jeho dělníci vyžadují 200 korun čistého za hodinu i ve chvílích, kdy je na své náklady veze svým autem ještě před začátkem pracovní doby na montáž. Totéž při ná­vratu z montáže.

Po příjezdu na místo se jeho truhláři okamžitě zajímají o možnost napojení na "pro­dlužovák", neboť si nejdříve musejí na elektrickém vařiči uvařit kávu. Pak jdou po vykou­řené cigaretce vyložit materiál. Už po hodině práce ale drží půl hodiny placené svačiny. Ko­lem poledne se řemeslníci v poklidu odeberou na oběd, který jim však musí zaměstnavatel zaplatit. Ale i v této chvíli vyžadují 200 Kč čistého za hodinu.

V průběhu pracovního dne si každou chvíli někdo z nich musí nutně zakouřit a ostatní se k němu obvykle přidají. Práce stojí a majitel firmy musí být zticha. Bez těch svých tří "zaměstnanců" by totiž musel firmu zavřít.

Tuto doslova tragickou situaci způsobil naprostý rozvrat učňovského školství v průběhu devadesátých let, což mělo za důsledek, že dnes se v podstatě každý alespoň trochu zručný řemeslník bez problému samostatně uživí i samostatně. I když řada firem si už své řemeslné specialisty znovu začíná vychovávat a přijímá učně – skutečnými odborníky se někteří z nich stanou až za řadu let.

Vysloveně manuálně zruční řemeslníci všech profesí nemusejí vždy oplývat výjimečně vysokou inteligencí, a proto mnozí současnou situaci dokonale zneužívají ve svůj prospěch. Vůbec jim nevadí, že toto jednání nemá perspektivu. Sebevědomě prohlašují: "Jsem řemesl­ník a kdo je víc?" A ke škodě nás ostatních tak úplně nelžou!