Říkám dopředu, že nemám nic proti právníkům a již vůbec nic proti těm právníkům, kteří se živí přímou advokacií. Jsou mezi nimi pochopitelně také menší či větší piškuntálkové nejrůznějších kalibrů, ale není jich více ani méně než mezi kazateli, členy vlád či přístavními dělníky. Ten výraz piškuntálek je pouze trochu něco takového, jako byl svého času Paroubkův šibal. I tehdy bylo autorovi tohoto výrazu příliš žinantní, aby vůči svým kolegům užil přiléhavý a více odpovídající výraz. Piškuntálek je na rozdíl od šibala výraz trochu citlivější, nemusí totiž hned znamenat zloděje.

Piškuntálkové právničtí jsou ovšem menší a větší. Ti menší odpovídají tomu známému vtipu, jak si dva právníci v nóbl restauraci objednají pivo, z tašek vyjmou svačiny a dají se do jídla. Když je obsluha upozorní, že "u nás není povoleno konzumovat vlastní potraviny", vymění si oba právníci nejen chápavé pohledy, ale i své svačiny. A poté je dle jejich náhledu vše v pořádku. Ovšem ti větší piškuntálkové z domova již dlouho svačiny nenosí.

Je tomu již dávno. V dobách hluboké normalizace jsem naléhavě potřeboval nejen právnickou radu, ale i konkrétní pomoc. Hledal jsem někoho, kdo by mi ji navzdory poměrům opravdu poskytnul. Tehdy jsem byl hluboce ovlivněn postavou advokáta Perryho Masona, jehož případy komunistická cenzura kupodivu dovolila u nás vydávat knižně, zřejmě proto, abychom pochopili prohnilost amerického kapitalistického systému, byť opak byl v tomto případě pravdou. Tenkrát jsem takového advokáta skutečně našel. Když se mě zeptal, jakou službu bych potřeboval, odpověděl jsem, že hledám nějakého Perry Masona. Usmál se chápavě a sdělil mi, že to by asi v našich podmínkách jaksi nešlo. A šlo to. Tehdy mi opravdu pomohl. V tehdejších složitých poměrech opravdu téměř "masonovsky".

Vzpomněl jsem si na tu epizodu v souvislosti s tím, co bylo pro muže jménem Erle Stanley Gardner (1889-1970), stvořitele onoho neohroženého a bystrého advokáta Perry Masona, charakteristické. Mimo napsání 140 většinou perfektních detektivek, které vydával pod různými pseudonymy, udělal pro stav právnický ještě jednu úžasnou věc. Se svými stejně vzdělanými a stejně smýšlejícími přáteli vytvořil projekt Soud posledního odvolání (The Court of Last Resort). V jeho rámci se on a jeho kolegové pokusili prošetřovat některá sporná soudní rozhodnutí, v nichž mohli být různí lidé odsouzeni nejen kvůli špatné obhajobě, ale také z důvodů možného nesprávného jednání policie a státních zástupců či díky vědomému či nevědomému špatnému hodnocení forezních důkazů.

A dlužno přiznat, že se jim mnohé povedlo. A tak mě napadlo, zda již po dvaceti letech nových pořádků, nepřišel čas, aby se i u nás zrealizoval podobný Soud posledního odvolání. Nebo si myslíte, že na to u nás nejsou lidé? Jistě by se našli. Že nejsou třeba? Onen titulek Všichni občas potřebujeme "Soud posledního odvolání", nemusí být zcela odpovídající, pokud jde o jeho první slovo. Ale můžete s jistou tvrdit, že právě vám se něco podobného stát nemůže?