Bedřich Smetana seděl ve vinárně, listoval v libretu své opery a čekal na jeho autora. Karel Sabina přišel přesně. Potřásl si s Mistrem pravicí, objednal si víno a pak už jen s úsměvem poslouchal chválu na svůj text.

„Na tom nic není,“ řekl skromně. „Vím, co lidé chtějí.“

„Nu arciť“ přisvědčil skladatel trochu neklidně. „Ale přesto, taková drobnost v závěru. Neměl by Jeník Kecalovi ty peníze vrátit?“

„Proč by je měl vracet?“ divil se Sabina. „Ve smlouvě stálo, že Mařenku má dostat syn Tobiáše Míchy. A to se stalo. Nebo byste ji chtěl dát Vaškovi?“

„Chraň Bůh, to jistě ne,“ pousmál se Smetana. „Ale Jeník se přece dopustil podvodu. Jmenoval se Mícha a podepsal se jako Horák.“

„Toho si všimne málokdo, věřte mi,“ odtušil obratný literát. „Já lidi znám. Milenci se dostali k sobě a hrdopýšek dostal za vyučenou. To se bude líbit.“

„Neráčejí se hněvat,“ pravil Mistr, „ale já pociťuji nechuť k lidem, kteří získávají peníze nepoctivě. Ke všem těm zlodějům, podvodníkům, lichvářům, policejním konfidentům...“

Sabina zbledl a vztyčil se jakoby uštknut zmijí.

„Nezměním v textu ani písmeno! A jestli se Vám libreto nezamlouvá, najděte si jiné téma a jiného člověka!“

To vykřikl a kvapně opustil vinárnu, aniž by dopil sklenici.

Smetana byl ohromen, takový konec rozmluvy nečekal. Nemohl vědět, že Sabina nabídl policii své služby a stal se jejím placeným konfidentem.

Nakonec se oba muži domluvili a Prodaná nevěsta se stala nejslavnější a nejoblíbenější českou operou. Odlesk Smetanovy slávy padl i Sabinu, až do doby, kdy byl usvědčen jako donašeč. Konec života měli oba umělci neradostný. Hluchý Smetana zemřel v ústavu pro choromyslné a Sabina dožil svá léta jako zrádce národa.