A mohl bych pokračovat. Češi jsou racionální plánovači, Poláci intuitivní bordeláři. Češi jsou liberální neznabozi, Poláci strážci tradičních hodnot. Češi se v hospodě pobaví pivem, Poláci doma ožerou vodkou. Češi jsou sebemrskačští nihilisté, Poláci hrdí vlastenci. Češi jsou opatrní a vychytralí, Poláci naivní se srdcem na dlani. Češi si cení movitého majetku, Poláci půdy. Češi zařadí pětku a už brzdí na hranících, Poláci hledí do dáli. Češi nejdřív postel, Poláci nejdřív kostel. Čechy chrání hory, Poláky víra. Češi se vždy ohnuli, Poláky museli lámat. Češi střádají do slamníku, Poláci to prohrají v kartách.

Jsou tohle všechno mýty, se kterými je třeba se potýkat? Jsou. Jsou to zároveň charakteristiky, na kterých něco je? Jsou. To je nejbanálnější tvrzení na světě, ale zároveň jedině možné. Ale moc nám nepomůže. A mně už vůbec ne.

Můj táta je Čech, maminka Polka. A tak mi od soboty jedno oko pláče a druhým čtu analýzy, co bude teď s Polskem dál. A to je nějak moc věcí najednou.

Je to jako úder z jiného světa. My si tady hrajeme své malé hry a najednou přijde něco tak ohromného, strašného, náhlého, neúprosného a drtícího, že to nejsme schopni obsáhnout, jsme zvyklí na náš malý, přehledný, vypočitatelný svět, kde se o takových ranách vypráví leda v pověstech. A co teď s tím.

Je to nějak moc věcí najednou. Nejsme schopni to obsáhnout. Zkusím být ve dne Čech a v noci Polák.

Převzato z blogu autora