V roce 2014 byla koncem roku v americkém Kongresu odhalena busta bývalého československého a českého prezidenta Václava Havla ku příležitosti 25. výročí pádu železné opony, k němuž Havel výrazně přispěl. Stal se tak za dvě století teprve čtvrtým Evropanem, kterému se dostalo tohoto ocenění. Před ním byl takto poctěn jen Winston Churchill, Raoul Wallenberg a Lájos Kossuth.

Předseda sněmovny reprezentantů John Boehner ve slavnostní řeči, za přítomnosti nejvyšších reprezentantů obou politických stran, připomněl, že Havlův příběh dokazuje, že i obyčejní lidé mohou dosáhnout velkých věcí. Ve stejné době se naopak z Prahy ozývala vůči Václavu Havlovi silná kritická slova. Například bývalý prezident Václav Klaus Havla označil za reformního komunistu a v MFD prohlásil, že Havlovi nikdy neodpustí, jak odmítal tržní ekonomiku, a že neměl schopnost stavět a budovat, jen bořil.

Otázka, na kterou budu hledat odpověď, zní: Co je za tímto tak zásadně odlišným vnímání této osobnosti?

Při troše zjednodušení si snad můžeme dovolit říci, že Havlova postava představuje dva naprosto odlišné narativy: Jeden je americký a druhý je český. Americký příběh je o člověku, který vírou ve svobodu, vlastní vůlí, pílí a ideálem porazil autoritářský systém. Český narativ je o chlapci z milionářské rodiny, který se stal spisovatelem, disidentem a vězněm a který z kriminálu odešel rovnou na Hrad.

V Americe se havlovský příběh identifikoval s americkým příběhem i v tom, že Havel je v jejich očích nejen státník, ale i filozof, stejně jako byli američtí otcové zakladatelé. V Česku Havlův narativ narazil na tradiční české rovnostářství a myšlení, které nemá rádo abstraktní filozofování a širší kontext. A protože z americké perspektivy všechny ostatní postavy české politické scény jsou druhořadé, je pochopitelná snaha právě těchto postav Havlovu roli umenšit, aby jejich role byla větší.

A pak je za tímto dvojím hodnocením ještě hlubší, filozofičtější podtext: Havel vždy hovořil o odpovědnosti za stav světa a současná redukce státního provozu na byznys, který stále hledá nějakého nepřítele, nepotřebuje Havlovo zrcadlo odpovědnosti, které nám připomíná, že za každé selhání jsme odpovědni všichni, i když každý v jiné míře. Největší absurdita roku 2014 proto je nejspíš v tom, že Havel dosáhl posmrtně nejvyššího ocenění na mezinárodní scéně, ale zároveň jeho odkaz byl doma nejvíce zpochybněn včetně jeho důrazu na lidská práva, která celý život tak tvrdě hájil a díky kterým jsme byli pro svět srozumitelní.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus