Rakousko se rozhodlo vyvlastnit Hitlerův rodný dům

Je velmi málo situací, kdy se moderní (postmoderní) Evropané chovají podle vzorců známých z kultur lovců a sběračů, třeba od Papuánců. Jednou z nich je rozhodnutí rakouské vlády získat (a pak možná zbořit) rodný dům Adolfa Hitlera v Braunau. Řekněme to na rovinu: jediným důvodem k tomuto kroku je zásada tabu, kterou se jindy zabývají jen kulturní antropologové. Tím ale není řečeno, že zásady společností lovců a sběračů dnes nemohou mít svůj význam.

Kdyby byl ten dům stržen hned po válce, mělo by to logiku – ať už logiku odvety vítězných spojenců, či logiku alibismu poražených nacistů (sami Rakušané se stylizovali do role „první oběti“ Hitlerova Německa). Ale když už zůstal stát, stal se společenskou zkumavkou. Ve prospěch Rakušanů je třeba říci toto: za celých sedmdesát poválečných let, za tři generace se nestal rituálním místem starých nacistů ani neonacistů. Nemusel být stržen jako před třiceti lety špandavská věznice v Berlíně (po smrti posledního odsouzeného z norimberského procesu), aby se nezměnil v poutní místo nácků. Ne. V 50. letech byl vrácen v restituci a procházel tradiční byrokratickou štrapácí. I proto ho musí rakouská vláda vyvlastnit a majitelku odškodnit. Ale proč to vše až teď? Jen kvůli tabu.

Někdo si může říkat, že teď hrozí Hitler stejně málo jako Napoleon. Ale to je jen část pravdy. Kdyby chtěl někdo napodobit Napoleona, musel by sestavit armádu schopnou pochodovat až do Moskvy, což si žádá jistou kvalifikaci a profesionalitu. Napodobit nástup Hitlera je mnohem snazší a tato kvalifikace může jen ležet na ulici – podobně jako tehdy. Proto má tabu svůj význam. Alespoň pro ty, kteří žijí tam, kde „se to stalo“, a vědí, jak to bylo snadné.

LN, 19.10.2016